ECLI:CZ:US:2022:3.US.1746.22.1
sp. zn. III. ÚS 1746/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Radky Mikešové, zastoupené JUDr. Františkem Divíškem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2022, č. j. 21 Co 76/2022-34, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví označenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva i ústavní principy zaručené čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených listin, Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 6. 1. 2022, č. j. 0 Nc 8112/2016-26, rozhodl o opravě usnesení tohoto soudu ze dne 15. 12. 2016, č. j. 0 Nc 8112/2016-15, ve výroku IV. tak, že místo formulace "Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení" má tento výrok správně znít "Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 4 600 Kč k rukám jeho právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí." Okresní soud uvedl, že při vyhotovení rozhodnutí došlo ke zřejmé chybě ve vyčíslení nákladů řízení úspěšného žalobce. Uzavřel, že jde o zřejmou nesprávnost patrnou z ostatních úkonů ve věci, zejména z odůvodnění rozhodnutí, v němž jsou naprosto jasně náklady řízení specifikovány. Proto postupoval podle §164 zákona č. 99 /1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a provedl opravu.
4. Proti tomuto usnesení brojila stěžovatelka odvoláním, neboť považovala za nepřijatelné, aby postupem podle ustanovení §164 o. s. ř. byl po šesti letech měněn obsah výroku rozhodnutí, jímž je soud zásadně vázán.
5. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") však ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Dle krajského soudu sice není standardní, aby soud přistoupil k opravě rozhodnutí po šesti letech od jeho vydání, nicméně zdůraznil, že zákon takový postup neomezuje. Dále uvedl, že podle ustanovení §164 o. s. ř. předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. V daném případě okresní soud v rámci věci vedené pod sp. zn. 8 C 402/2018 zjistil, že ve shora citovaném usnesení ze dne 15. 12. 2016 došlo ke zjevné nesprávnosti spočívající v tom, že podle znění výroku nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, ačkoli z odůvodnění tohoto usnesení je zřejmé, že se okresní soud zabýval tím, který z účastníků měl v řízení o vydání předběžného opatření úspěch, přičemž uzavřel, že to byl navrhovatel (Bytové družstvo X). Krajský soud konstatoval, že "za popsané situace nelze okresnímu soudu, který přistoupil k opravě výroku IV. usnesení z 15. prosince 2016, č. j. 0 Nc 8112/2016-15 dle §164 o. s. ř., ničeho vytýkat."
6. Stěžovatelka s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem formuluje obdobné námitky, které uplatnila již v průběhu předchozího řízení. Opětovně tudíž uvádí, že tím, "že usnesením okresního soudu a potvrzujícím usnesením krajského soudu došlo k úplné změně samotného výroku původního usnesení z 15. 12. 2016 z výroku, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení do výroku ukládajícího stěžovatelce povinnost nahradit náklady řízení, bylo jednoznačně vybočeno z limitů §164 o. s. ř. a tím došlo k postupu praeter legem a zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod."
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení krajského soudu však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích v minulosti rovněž opakovaně uvedl, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 83 a čl. 90 Ústavy). Dále akcentoval subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203), nebo nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud proto k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti jejich zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
10. Jak vyplývá ze shora rekapitulované argumentace, stěžovatelka rozporuje způsob, jakým okresní soud reagoval na vzniklou procesní situaci, tj. na početní chybu týkající se vyčíslení výše náhrady nákladů řízení.
11. Ústavní soud připomíná, že se zabýval významem dílčích procesních pochybení z hlediska celkového posouzení ústavnosti řízení před obecným soudem, tedy otázkou, která je v nynější věci zcela klíčová, již dříve, přičemž uvedl, že "z hlediska ústavněprávního je přípustná náprava vady původního rozhodnutí cestou opravného usnesení i tam, kde se z formálního hlediska nejedná o opravu zjevné nesprávnosti, v případě, že řízení jako celek je možno po vydání takového usnesení hodnotit jako spravedlivé a souladné s hlavou pátou Listiny" [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2956/07 (N 54/52 SbNU 539) ze dne 12. 3. 2009, bod 31].
12. Oprava výroku rozhodnutí je tedy z pohledu Ústavního soudu v obecné rovině nežádoucí a výjimečná, nikoli však a priori zapovězená. Posouzení konkrétní věci závisí na kontextu vztahu opravného usnesení k výsledku řízení a na zachování procesních záruk účastníků řízení plynoucích z hlavy páté Listiny. Výjimečně je tedy kupř. možné připustit, aby soud, který v důsledku evidentní chyby při výpočtu přisouzené částky (s tím, že základ nároku je nepochybně dán) vyhlásil výrok rozsudku v nesprávném znění, tuto chybu opravil postupem podle §164 o. s. ř.; důsledně se však musí držet podstaty svého rozhodnutí a napravovat pouze "přehmaty", jež mohou nastat nejen v písemném vyhotovení, ale i při vyhlášení rozhodnutí (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1663/20 ze dne 23. 6. 2020, bod 4). Ústavní soud takto postupoval rovněž v obdobné věci řešené pod sp. zn. III. ÚS 791/22 (srov. usnesení ze dne 31. 5. 2022). Lze též dodat, že postup okresního soudu z hlediska časového neomezuje ani zákonná úprava, když ustanovení §164 o. s. ř. výslovně připouští, aby předseda senátu opravil v rozsudku chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti kdykoliv i bez návrhu.
13. Uvedená situace nastala právě v nyní posuzovaném případě. Ústavní soud sice souhlasí se stanoviskem krajského soudu, že není standardní, aby soud přistoupil k opravě rozhodnutí po šesti letech od jeho vydání, současně však tuto opravu nazírá optikou shora předestřených judikatorních závěrů, tj. v širším kontextu, s přihlédnutím ke vztahu opravného usnesení k výsledku řízení a k zachování procesních záruk účastníků řízení plynoucích z hlavy páté Listiny.
14. Pro Ústavní soud je tudíž - a především - podstatné, že obsah opravného usnesení zcela koresponduje s výsledkem řízení o vydání předběžného opatření vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 0 Nc 8112/2016, když z odůvodnění opravovaného usnesení je vskutku zřejmé, že se okresní soud zabýval tím, který z účastníků měl v řízení o vydání předběžného opatření úspěch, přičemž uzavřel, že to byl navrhovatel. Okresní soud výslovně uvedl, že "navrhovatel, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení", které byly vyčísleny částkou 4 600 Kč (srov. usnesení okresního soudu ze dne 15. 12. 2016, s. 3-4). Následně však výrokem IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, kterážto disproporce byla odstraněna právě až stěžovaným opravným usnesením. Tyto skutečnosti Ústavní soud ověřil prostudováním vyžádaného spisu.
15. Pro Ústavní soud je dále z hlediska procesních záruk účastníků řízení podstatné, že stěžovatelce byla zachována možnost brojit odvoláním proti opravenému nákladovému výroku usnesení okresního soudu ze dne 15. 12. 2016. Krajský soud totiž zhojil pochybení okresního soudu, který v opravném usnesení účastníkům řízení neposkytl poučení podle ustanovení §204 odst. 1 věta druhá o. s. ř. Lhůta k podání odvolání proti tomuto opravenému výroku IV. usnesení okresního soudu ze dne 15. 12. 2016 tak začala v souladu s poučením krajského soudu plynout právní mocí opravného usnesení, tj. dne 3. 5. 2022. Zda stěžovatelka tuto možnost skutečně využila, již přitom není z hlediska nyní posuzované věci podstatné.
16. Ústavní soud současně nad rámec shora uvedeného dodává, že stěžovatelčin případ úzce souvisí s rozhodnutím o nákladech řízení v bagatelní výši. Ačkoliv tedy stěžovatelka nerozporuje samotnou výši nákladů řízení (jak již bylo řečeno, Ústavní soud nedisponuje ani informací, zda stěžovatelka brojila odvoláním proti opravenému nákladovému výroku), ale toliko samotnou proceduru opravy nákladového výroku, lze připomenout, že při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně zasahují do základních práv a svobod stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí výší bagatelní. Tyto částky totiž již s ohledem na svou marginální výši nepředstavují porušení základních práv a svobod. Ústavní soud se tak může soustředit na plnění své funkce soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by totiž bezúčelně zatěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí porušení základních práv a svobod.
17. Uvedené závěry se uplatní také při rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval (o které jde v nyní posuzované ústavní stížnosti), přičemž zdůraznil, že z hlediska kritérií řádného procesu nelze klást rovnítko mezi řízením vedoucím k rozhodnutí ve věci samé a rozhodováním o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111)]. Náhrada nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny, teprve dojde-li k zásadnímu zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémnímu vykročení z pravidel upravujících toto řízení. K tomu však ve stěžovatelčině věci - jak bylo vysvětleno výše - nedošlo.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu