ECLI:CZ:US:2022:3.US.1750.22.1
sp. zn. III. ÚS 1750/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky RDP Media Ltd., s. r. o., se sídlem 5. května 720, Nový Jičín, zastoupené opatrovníkem Mgr. Jiřím Mikundou, advokátem se sídlem Štefánikova 244/18a, Kopřivnice, proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně ze dne 2. 5. 2022 č. j. 2 ZT 71/2020-690, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jejích základních práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Dne 17. 3. 2022 policejní orgán Policie ČR, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, územní odbor Nový Jičín, oddělení hospodářské kriminality, usnesením č. j. KRPT-140647-461/TČ-2017-070481 podle §80 odst. 1 trestního řádu rozhodl o tom, že se peněžní prostředky na čtyřech bankovních účtech vedených pro obchodní korporaci RDP Media Ltd., s. r. o. (stěžovatelka), a obchodní korporaci G.R.L. INTERNATIONAL LIMITED, s. r. o., ukládají do soudní úschovy Okresního soudu v Novém Jičíně. Důvodem k uložení do soudní úschovy byly pochybnosti o vlastnických právech osob, které si na finanční prostředky činí nárok, a policejní orgán není schopen o tomto rozhodnout.
3. Proti usnesení podala stěžovatelka stížnost, v níž namítala, že napadené usnesení je nepřezkoumatelné, neboť není patrno, kdo uplatňuje vlastnické právo k předmětným peněžním prostředkům, ani z jakého právního titulu tak činí.
4. Státní zástupce při rozhodování o podané stížnosti přezkoumal výroky napadeného usnesení i řízení, které napadenému usnesení předcházelo. Na základě takto provedeného přezkumu dospěl státní zástupce k závěru, že stížnost důvodná není. Podle jeho odůvodnění existují pochybnosti o tom, jak se zajištěnými peněžními prostředky v situaci, kdy jich není třeba k dalšímu řízení, naložit, a to zejména proto, že není zřejmé, kdo konkrétně je jejich vlastníkem. Prakticky vyloučeno je zrušení jejich zajištění, které by mělo za následek, že by s nimi mohly obviněné společnosti volně nakládat. Tomu brání poznatek, že jde o peněžní prostředky podvodně vylákané a tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti, tj., jde zjevně o prostředky nikoli ve vlastnictví obviněných společností.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že neexistuje pochybnost o tom, kdo je vlastníkem zajištěných peněžních prostředků, když tyto se nacházejí na účtech patřících společnosti a náleží tedy do jejího vlastnictví. Také jejich původ není možné vysledovat, neboť peníze jsou věcí zaměnitelnou. Zda jsou veškeré peněžité prostředky uložené na dotčených účtech výnosem trestné činnosti, nelze říct, natož prokázat, minimálně v této fázi řízení. Závěr, který je prezentován v odůvodnění usnesení státního zástupce, kterým se stížnost zamítá, je tak pochybný, neboť tento svůj závěr státní zástupce ničím konkrétním nedokládá. Užití ustanovení §80 odst. 1 věty třetí trestního řádu za situace, kdy absentuje osoba, která by si na předmětné finanční prostředky činila nárok, je zjevně nesprávné. Argumentace, že postačují pouze pochybnosti o vlastnickém právu a absence osoby činící si na věc nárok není relevantní, je z pohledu stěžovatelky chybná, když jedno podmiňuje druhé a pochybnosti může zakládat právě existence další osoby, která uplatňuje vlastnické právo k předmětné věci.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Předně je třeba uvést, že složením věci do soudní úschovy nedochází k převodu vlastnického práva. Smysl a účel soudní úschovy je třeba v projednávaném případě hledat především v tom, že k okamžiku ukončení zajištění peněžních prostředků pro účely trestního řízení nebylo postaveno na jisto, kdo je jejich vlastníkem. Za této situace nelze považovat postup orgánů činných v trestním řízení za překvapivý či protizákonný, natož pak za protiústavní.
8. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí zkrátilo stěžovatelku na jejích základních právech. Argumentace stěžovatelky je jen pokračující polemikou se závěry napadeného usnesení. To však lze podle náhledu Ústavního soudu považovat za logické a dostatečně odůvodněné, když se zajištěním peněžních prostředků pro účely trestního řízení a následnému uložení peněz do soudní úschovy dostatečně věnovalo. Státní zástupce sám v napadeném usnesení připustil, že se jedná o případ neobvyklý. Jako nejvhodnější řešení v situaci, kdy není k věci, která byla zajištěna a nepřichází v úvahu její propadnutí nebo zabrání (což by bylo ve zjevném rozporu se zájmy poškozených zdrojovou trestnou činností), vyloučena pochybnost o jejím vlastníkovi, je podle jeho názoru užití normy obsažené v §80 odst. 1 větě třetí trestního řádu, podle které se zajištěná věc při pochybnostech uloží do úschovy a osoba, která si na ni činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Podmínkou pro uložení do úschovy jsou pochybnosti ohledně vlastnického práva k věci, nikoliv to, zda existuje osoba, která si na zajištěnou věc činí nárok. Existence osoby, která si na věc činí nárok, je předpokladem pro to, aby byla upozorněna, aby svůj nárok uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních.
9. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že samotný fakt, že výsledek řízení neodpovídal představám stěžovatelky, nelze hodnotit jako porušení práva na spravedlivý proces, neboť to v žádném případě nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu