ECLI:CZ:US:2022:3.US.1761.22.1
sp. zn. III. ÚS 1761/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Marie Čaušević, zastoupené Mgr. Markem Nemethem, advokátem, sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 - Nové Město, proti výrokům II., III. a IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2022 č. j. 54 Co 64/2022-1098, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Pražská teplárenská, a. s., sídlem Partyzánská 1/7, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení výroků o náhradě nákladů řízení v záhlaví uvedeném rozhodnutí s tvrzením, že jimi porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. V řízení o ochranu proti diskriminaci Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 21. 4. 2022 č. j. 54 Co 64/2022-1098 změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ze dne 30. 9. 2021 č. j. 26 C 25/2006-1043 ve věci samé tak, že vedlejší účastnici řízení (žalované) uložil povinnost zaplatit stěžovatelce (žalobkyni) částku ve výši 150 000 Kč (k již dříve přiznané částce ve výši 150 000 Kč). Ve zbytku, tj. ohledně částky 700 000 Kč zamítavý rozsudek obvodního soudu potvrdil. Výroky II., III. a IV. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů a o náhradě nákladů řízení státu.
3. Stěžovatelka ústavní stížností brojí výhradně proti výrokům o náhradě nákladů řízení. Současně uvádí, že jak proti rozhodnutí ve věci samé, tak i proti výrokům o nákladech řízení podala dovolání k Nejvyššímu soudu.
4. Předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je Ústavní soud povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V posuzované věci se Ústavní soud zaměřil zejména na posouzení otázky, zda ústavní stížnost splňuje podmínky přípustnosti podle zákona o Ústavním soudu.
5. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
6. V souladu s takto vyjádřenou subsidiaritou ústavní stížnosti ve vztahu k jiným procesním prostředkům, které zákon poskytuje k ochraně práva, může ústavní stížnost směřovat jen proti rozhodnutím "konečným" tedy rozhodnutím o posledním takovémto prostředku. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní. Splnění podmínky "konečnosti" rozhodnutí lze připustit i v případě některých nemeritorních rozhodnutí, avšak pouze za předpokladu, že jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a zároveň tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení o věci samé dosud neskončilo [např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu uvedená v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. V posuzované věci stěžovatelka, jak sama uvádí, podala proti v záhlaví uvedenému rozsudku městského soudu dovolání (tuto skutečnost Ústavní soud ověřil z databáze vedené Ministerstvem spravedlnosti na https://infosoud.justice.cz/ i dotazem u obvodního soudu). Podle tvrzení stěžovatelky pak její dovolání směřuje proti výroku, jímž městský soud rozhodl ve věci samé, i proti výrokům o náhradě nákladů řízení.
8. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Uvedené znamená, že stěžovatelka sice mohla podat dovolání proti rozsudku městského soudu, avšak jen za předpokladu, že jím napadla výrok ve věci samé; samotný výrok o náhradě nákladů řízení dovoláním napaden být nemůže.
9. Ústavní soud proto neshledává ústavní stížnost proti výroku o náhradě nákladů řízení přípustnou. V době podání ústavní stížnosti totiž ještě není skončeno řízení o dovolání proti výroku ve věci samé. Nelze přehlédnout, že bylo-li by dovolání Nejvyšším soudem shledáno přípustným, pak by Nejvyšší soud mohl nejen zrušit nebo změnit rozsudek městského soudu ve výroku ve věci samé, ale také zrušit akcesorický výrok o nákladech řízení (§243e o. s. ř.), případně o těchto nákladech znovu rozhodnout (§243c o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Tím by otevřel prostor k tomu, aby se městský soud opětovně zabýval i náklady řízení a aby v rámci rozhodování o nich přihlédl k námitkám uplatněným stěžovatelkou v ústavní stížnosti. Pokud by tedy Ústavní soud přezkoumal výrok o nákladech řízení ještě před tím, než bude ze strany Nejvyššího soudu rozhodnuto o dovolání proti výroku ve věci samé, nejenže by nerespektoval subsidiaritu ústavní stížnosti k jiným zákonným procesním prostředkům k ochraně práva, nýbrž by tím, byť jen nepřímo, předjímal i výsledek řízení o dovolání, což mu nepřísluší (srov. například usnesení ze dne 18. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 1700/18, ze dne 10. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 1033/19, ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 870/19 nebo ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 941/19).
10. Obecně tedy platí, že má-li účastník řízení za to, že k porušení jeho základního práva nebo svobody došlo nejen výrokem rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, ale také výrokem o nákladech řízení, přičemž proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podal dovolání, jehož přípustnost může být dána při splnění předpokladů podle §237 o. s. ř., pak je s ohledem na oprávnění Nejvyššího soudu toto rozhodnutí zrušit i ve výroku o nákladech řízení, případně o nákladech řízení nově rozhodnout, takovéto dovolání procesním prostředkem, který zákon poskytuje účastníkovi řízení k ochraně jeho práva (srov. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), i ve vztahu k tomuto výroku. V tomto ohledu není podstatné, že dovolání toliko proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení by takovýmto procesním prostředkem nebylo, neboť by podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nebylo přípustné. Ústavní stížnost účastníka řízení podaná proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení před tím, než Nejvyšší soud rozhodne o jeho dovolání proti výroku ve věci samé, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
11. Stěžovatelka sice podala ústavní stížnost proti výrokům městského soudu o náhradě nákladů řízení "předčasně", tato skutečnost ji však nijak nepoškozuje na jejím právu na přístup k Ústavnímu soudu. Kdyby nebyla srozuměna s výsledkem dovolacího řízení, po jeho skončení bude mít možnost podat ústavní stížnost novou, a to tak, aby zohledňovala dovolací řízení, včetně samotného rozhodnutí o dovolání.
12. Pro úplnost je třeba dodat, že Ústavní soud s ohledem na výše uvedený závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti již nevyzýval stěžovatelku k odstranění vady podání spočívající v nedodání speciální plné moci pro zastupování před Ústavním soudem.
13. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky jako nepřípustné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 2. srpna 2022
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj