ECLI:CZ:US:2022:3.US.1771.22.1
sp. zn. III. ÚS 1771/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Noháčka, zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem, se sídlem Nám. Republiky 2, Plzeň, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, č. j. 23 Cdo 528/2022-266, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, jakým způsobem Nejvyšší soud odmítl jím podané dovolání. To bylo odmítnuto jako nepřípustné, byť v něm stěžovatel údajně specifikoval a namítal hrubě nesprávný procesní postup soudů prvního i druhého stupně. Konkrétně stěžovatel poukazoval na neprovedení důkazů a vyvození nesprávných skutkových závěrů oběma soudy. Brojil i proti tomu, že se prý odvolací soud nevypořádal se všemi jeho odvolacími námitkami. Tato pochybení byla dle stěžovatele tak intenzivní, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Podle judikatury Ústavního soudu je přitom Nejvyšší soud v řízení o dovolání povinen posoudit, zda v předchozích fázích řízení nebyla porušena základní práva dovolatele. Této své povinnosti však - jak tvrdí stěžovatel - zjevně nedostál, a proto porušil jeho základní práva.
3. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
4. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
5. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Stěžovatel ústavní stížnost explicitně formuloval tak, že napadá výhradně usnesení Nejvyššího soudu (viz také plná moc ze dne 15. 6. 2022), jímž bylo jeho dovolání odmítnuto jako nepřípustné. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí a jeho konfrontaci s připojeným dovoláním nicméně dospěl Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší soud svým povinnostem dostál a že způsob, jakým odmítl stěžovatelem podané dovolání, je ústavně konformní.
7. V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal zaplacení částky 2 400 000 Kč odpovídající hodnotě nemovitostí, které daroval svému synovi (žalovanému). Tvrdil přitom, že se k němu jeho syn choval v hrubém rozporu s dobrými mravy, o což opíral svůj nárok. Podle soudů prvního i druhého stupně se však stěžovateli nepodařilo prokázat, že by se vůči němu jeho syn choval v rozporu s dobrými mravy. Na jedné straně obecné soudy konstatovaly, že nebylo prokázáno, že by se žalovaný dopustil výroků a jednání, které mu stěžovatel vytýkal. Navíc pak konstatovaly, že i kdyby se je prokázat podařilo, nejednalo by se v celkovém kontextu vztahů mezi stěžovatelem a jeho synem o chování v hrubém rozporu s dobrými mravy.
8. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost. Takové rozhodnutí může Ústavní soud přezkoumat pouze z toho hlediska, zda jím nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku v řízení občanskoprávním nepožívá ústavněprávní ochrany, jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu zakomponoval. To však nezbavuje dovolací soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces.
9. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud uvádí, že v ustálené judikatuře týkající se dovolacího řízení již dříve vytyčil jeho podstatu a smysl jako sjednocování judikatury obecných soudů ze strany Nejvyššího soudu. S tím souvisí také možnost zákonodárce stanovit poměrně restriktivní podmínky pro přístup k Nejvyššímu soudu, jejímž projevem je mimo jiné §237 o. s. ř., v němž jsou zakotveny podmínky přípustnosti, které korespondují se zmiňovaným smyslem tohoto mimořádného opravného prostředku. Pokud tedy zákonná úprava má za cíl, aby se Nejvyšší soud mohl věnovat těm otázkám, které zákonodárce považuje za významné, nikoliv aby projednal co největší množství případů, je to zcela v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz].
10. Z napadeného usnesení, kterým došlo k odmítnutí dovolání, je přitom dostatečně zřejmé, že Nejvyšší soud posuzoval soulad postupu odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. §237 o. s. ř.). Podstatou stěžovatelova dovolání nicméně byl - jak poznamenal i Nejvyšší soud - nesouhlas se způsobem, jakým soudy prvního a druhého stupně zjistily, resp. posoudily skutkový stav. Nejvyšší soud korektně a v souladu s ustálenou judikaturou vyložil, proč za těchto podmínek bylo stěžovatelovo dovolání nepřípustné. Ústavní soud - aniž by hodnotil "správnost" napadeného usnesení v rovině podústavního práva - konstatuje, že postup Nejvyššího soudu byl zcela souladný s právem stěžovatele na spravedlivý proces. Z obsahu dovolání se totiž skutečně podává, že stěžovatel nevymezil žádnou otázku hmotného práva, která by mohla být předmětem dovolacího přezkumu. Nejvyšší soud proto správně konstatoval, že pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání
11. Nad rámec uvedeného (stěžovatel totiž rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně petitem ani odůvodněním ústavní stížností nenapadl) Ústavní soud dodává, že oba tyto soudy své skutkové i právní závěry pečlivě a přesvědčivě odůvodnily. Zejména vyložily, proč dospěly k závěrům o (ne)důvěryhodnosti konkrétních pasáží výpovědí účastníků řízení a svědků a proč bylo na základě provedených důkazů možné učinit rozumné závěry o skutkovém stavu. Ústavnímu soudu se tudíž nejeví, že by se v rámci zjišťování skutkového stavu dopustily protiústavních excesů. Stěžovatelův argument, podle něhož Nejvyšší soud přehlédl jakési flagrantní porušení jeho základních práv v předchozím řízení, je proto nepřípadný a neodůvodněný.
12. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu