ECLI:CZ:US:2022:3.US.1783.22.1
sp. zn. III. ÚS 1783/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Čadílka, zastoupeného Mgr. Alexandrem Petrem, advokátem se sídlem Moravské náměstí 629/4, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2022, č. j. 16 Co 6/2022-58, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému usnesení Krajského soudu v Brně, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou účastníkům řízení známy. Postačí proto uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, rozsudkem ze dne 9. 11. 2021, č. j. 12 C 47/2021-48, uložil Okresní soud ve Vyškově (dále jen "okresní soud") žalovanému Z. Reiterovi povinnost zaplatit stěžovateli, jenž v řízení vystupoval jako žalobce, částku ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a nahradit mu náklady řízení ve výši 32 003,97 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce stěžovatele (výrok II.).
4. K odvolání stěžovatele, směřujícímu výhradně proti nákladovému výroku, ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu a nepřiznal stěžovateli náklady řízení v části odměny jeho právního zástupce za právní porady ve dnech 17. 10., 15. 1. a 1. 11. 2021, když konstatoval, že se nejednalo o účelně vynaložené náklady. Krajský soud odkázal na odvoláním napadený rozsudek, přičemž kvitoval, že zde okresní soud řádně odůvodnil, proč nepovažoval dané úkony za účelné.
5. Stěžovatel s těmito závěry nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem předkládá obdobnou argumentaci, kterou uplatnil již v průběhu předchozího řízení, tj. v jím podaném odvolání. Opětovně tudíž uvádí, že "přestože jsou právní porady stěžovatele s právním zástupcem řádně odůvodněny, nebyla uznána ani jediná a stěžovatel si je i přes svůj úspěch musí uhradit sám. Způsob, jakým obecné soudy odůvodnily neuznání právních porad přesahujících jednu hodinu, tedy jen těchto delších porad, je podle názoru stěžovatele projevem libovůle obecných soudů, které mohou obdobnou argumentací s prvkem libovůle vyloučit právo na právní pomoci účastníka v řízení před obecnými soudu úplně."
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska intenzity svého zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Takový deficit ovšem nyní napadené rozhodnutí nevykazuje.
9. Z hlediska posouzení námitek stěžovatele je dále nutno uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí v tzv. bagatelní částce (přinejmenším z pohledu dovolacího řízení), čehož si je ostatně vědom též stěžovatel. Ústavní soud přitom dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 602/05 ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 748/07 ze dne 4. 4. 2007, nebo sp. zn. IV. ÚS 3247/07 ze dne 8. 4. 2008), že v takových případech, s výjimkou extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Za extrémní přitom lze v tomto ohledu označit takové situace, v nichž by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo jiným výrazným vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 137/08 ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009, nebo sp. zn. III. ÚS 3659/10 ze dne 15. 2. 2012).
10. Pokud tedy Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatele důvody, pro které by bylo nezbytné zrušení napadeného rozhodnutí (a to v bagatelní výši, a navíc jen v otázce nákladů řízení), dospěl k závěru, že v daném případě nebyla zjištěna žádná fakta hodná zvláštního zřetele ve shora uvedeném smyslu, která by teprve odůvodňovala kasační zásah Ústavního soudu. Jak se totiž podává z obsahu stěžovaného rozhodnutí, vydaného v rámci odvolacího přezkumu, okresní soud své závěry dostatečně podrobně a přesvědčivě odůvodnil, resp. účelně vynaložené náklady stěžovatele v souladu s právními normami vyjmenoval a vyčíslil (srov. rozsudek okresního soudu, body 29-31). Na tomto závěru, potvrzeném též krajským soudem, Ústavní soud neshledal cokoliv, co by odůvodnilo uplatnění jeho kasační pravomoci.
11. Ústavní soud závěrem podotýká, že sama okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, ještě nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu, který již v minulosti mnohokráte zdůraznil, že z práva na spravedlivý proces neplyne a logicky ani plynout nemůže právo na úspěch ve věci.
12. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu