ECLI:CZ:US:2022:3.US.1785.22.1
sp. zn. III. ÚS 1785/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti M. F., zastoupeného JUDr. Ing. Michaelem Šefčíkem, Ph. D., advokátem, sídlem Jungmannova 881, Pardubice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2022 č. j. 39 Co 123/2021-382, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. V exekučním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 49 EXE 2377/2018 na majetek stěžovatele (povinného) pro vymožení peněžitého a nepeněžitého plnění [dlužného výživného, běžného výživného, povinnosti zřídit spořicí účet ve prospěch oprávněné (nezletilé dcery stěžovatele) a spoření ve prospěch oprávněné] Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), jako soud odvolací, usnesením ze dne 13. 1. 2022 č. j. 39 Co 123/2021-328 mj. ve výroku IV. rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit soudní exekutorce JUDr. Janě Tvrdkové, Exekutorský úřad Praha 4 (dále jen "soudní exekutorka"), na nákladech exekuce částku v rozsahu 77% celkově přiznaných nákladů, jejíž konkrétní výše bude stanovena samostatným usnesením. Městský soud vyšel z toho, že zavinění za zastavení exekuce stíhá stěžovatele, neboť vymáhanou povinnost splnil, resp. i nadále plnil, po nařízení exekuce na základě důvodně podaného návrhu. Městský soud provedl i výpočet poměru úspěchu a neúspěchu v řízení.
3. Městský soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 25. 4. 2022 č. j. 39 Co 123/2021-382 pak stanovil podle výroku IV. usnesení městského soudu ze dne 13. 1. 2022 č. j. 39 Co 123/2021-328 výši nákladů exekuce na částku 52 734,22 Kč. Městský soud se věnoval otázce dobrovolnosti plnění ze strany stěžovatele, přičemž v tomto směru odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. 30 Cdo 3401/2017, podle něhož je za dobrovolné plnění mimo rámec exekučního řízení třeba považovat jen takové plnění, k němuž došlo předtím, než bylo povinnému doručeno vyrozumění o zahájení exekuce. Z podkladů soudní exekutorky pak vyplynulo, že základem pro výpočet je částka 354 000 Kč představující celkové plnění, které stěžovatel uhradil k rukám matky oprávněné v průběhu vedení exekuce. Při základní sazbě odměny soudního exekutora ve výši 15%, náhradě hotových výdajů ve výši 3 500 Kč a při současném zohlednění procesního zavinění stěžovatele ve výši 77% a s připočtením DPH dospěl městský soud k výše uvedené částce nákladů exekuce, kterou uložil stěžovateli k zaplacení.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve popisuje rozhodné skutečnosti. Městskému soudu v ústavní stížností napadeném rozhodnutí vytýká, že nezohlednil dobrovolné plnění stěžovatele a nesnížil odměnu soudní exekutorky na 50% podle §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, správce obchodního závodu, správce nemovité věci a plátce mzdy nebo jiného příjmu a o podmínkách pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou soudním exekutorem (exekutorský tarif), ve znění pozdějších předpisů. Rovněž nesouhlasí s výpočtem zavinění stěžovatele na zastavení exekuce ve výši 77%, k němuž dospěl městský soud v usnesení ze dne 13. 1. 2022 č. j. 39 Co 123/2021-328. Zpochybňuje i další závěry městského soudu vedoucí ke stanovení tarifní hodnoty a z ní vypočítaného poměru úspěchu a neúspěchu stěžovatele v řízení, přičemž Ústavnímu soudu předkládá vlastní výpočet, kolik by měla činit tarifní hodnota. Podle názoru stěžovatele městský soud v usnesení ze dne 13. 1. 2022 č. j. 39 Co 123/2021-328 do tarifní hodnoty započítal i povinnost, která exekučním návrhem vůbec vymáhána nebyla (tj. splátky běžného výživného). Stěžovatel namítá, že městský soud nerespektoval nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 998/09 (N 152/53 SbNU 849; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), který se týká dobrovolnosti plnění a z něhož se mj. podává, aby dobrovolnost v plnění vyživovací povinnosti byla zohledněna ve výši úhrady nákladů exekuce. Městský soud taktéž nesprávně vyložil §8 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel závěrem požádal o náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Námitky stěžovatele se týkají nákladů exekuce, resp. stanovení výše nákladů soudní exekutorky. Ústavní soud předně podotýká, že značná část argumentace stěžovatele obsažená ve stávající ústavní stížnosti se týká stanovení tarifní hodnoty a z ní vyvozeného poměru úspěchu ve věci. O tomto bylo ovšem rozhodnuto již v usnesení městského soudu ze dne 13. 1. 2022 č. j. 39 Co 123/2021-328. Z pohledu Ústavního soudu jde o argumentaci opožděnou, nehledě na to, že ústavní stížnost stěžovatele týkající se uvedeného usnesení městského soudu a obsahující obdobné námitky Ústavní soud usnesením ze dne 24. 5. 2022 sp. zn. II. ÚS 798/22 odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
8. Ústavní soud nemá důvod s ohledem na skutečnost, že i v nyní posuzované věci jde "pouze" o náhradu nákladů exekuce, resp. nyní stanovení jejich konkrétní výše, aby věc posuzoval jinak, či se jí zabýval z jiných hledisek. Pro úplnost se sluší připomenout, čehož si je stěžovatel vědom, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je doménou obecných soudů, jež jsou jedině povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, zaručeným běžným zákonem. I kdyby Ústavní soud s rozhodnutím o náhradě nákladů exekuce nesouhlasil, princip minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů mu zapovídá, aby jejich jednotlivé závěry, vycházející z podústavního práva, sám přehodnocoval.
9. Jedinou námitku, která se týká ústavní stížností napadeného usnesení městského soudu a která by mohla mít za určitých podmínek jistou relevanci, je námitka nezohlednění dobrovolnosti plnění stěžovatele a s tím související potřebu aplikace §11 odst. 1 písm. a) exekutorského tarifu městským soudem. Na dobrovolnost plnění stěžovatele však nelze usuzovat už jen z toho, že jak vyplývá ze soudních rozhodnutí, která stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti (zejména pak usnesení obvodního soudu ze dne 16. 2. 2021 č. j. 49 EXE 2377/2018-265) soudní exekutorka byla pověřena provedením exekuce dne 20. 12. 2018 a i když byla exekuce posléze částečně zastavována (např. usnesení obvodního soudu ze dne 26. 6. 2019 č. j. 49 EXE 2377/2018-95 co do povinnosti zřízení účtu ve prospěch oprávněné a povinnosti zaplacení částky 22 000 Kč na účet oprávněné), podstatná část dlužného plnění (dlužné výživné a běžné výživné od 1. 12. 2018) byla stěžovatelem uhrazena až v průběhu exekuce ve druhé polovině roku 2019 a později, a to na základě dohody rodičů oprávněné ze dne 25. 9. 2019. Je tak zjevné, že stěžovatel plnil pod tlakem nařízené exekuce. V této souvislosti nelze rovněž přehlédnout, že stěžovatelův návrh na odklad exekuce ze dne 16. 2. 2019 byl ohledně dlužného výživného, běžného výživného, dlužného peněžitého plnění a vymáhané povinnosti spočívající v zaplacení částky 2 000 Kč měsíčně vložením na účet oprávněné zamítnut.
10. K uvedenému lze pouze podotknout, že smysl a účel exekučního řízení spočívá především ve vymožení pohledávky oprávněného a nikoliv v tom, aby se povinný snažil vyhnout platebním podmínkám, které s nesplněním pravomocného exekučního titulu souvisejí.
11. K žádosti stěžovatele o zaplacení nákladů zastoupení pak Ústavní soud uvádí, že pravidlem je úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky (§62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Ze znění tohoto ustanovení tedy vyplývá, že přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zvláštní okolnosti případu. V nyní posuzované věci nezakládá důvod pro přiznání nákladů řízení stěžovateli ani výsledek řízení, ani zvláštní okolnosti případu.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu