ECLI:CZ:US:2022:3.US.1787.22.1
sp. zn. III. ÚS 1787/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele: Junák - český skaut, Tiskové a distribuční centrum, z. s., se sídlem Senovážné náměstí 977/24, Praha 1 - Nové Město, zastoupeného Mgr. Michalem Štrofem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2022, č. j. 29 Cdo 1055/2022-870, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a PhDr. Zuzany Poláčkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Podstatou řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatele o zaplacení částky 303 880,99 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 3. 2019, č. j. 236 EC 62/2012-661 uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli částku 303 880,99 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 242 718,40 Kč (výrok II.) a státu částku 14 460 Kč (výrok III.) Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 10. 2021, č. j. 27 Co 151/2019-829 potvrdil rozsudek městského soudu ve výroku o věci samé (výrok I.) a změnil výroky o nákladech řízení (výroky II., III.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Proti rozsudku krajského soudu podala vedlejší účastnice dovolání spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku.
3. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyšší soud k návrhu vedlejší účastnice odložil vykonatelnost rozsudku krajského soudu, a to do doby nabytí právní moci rozhodnutí o dovolání.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že se Nejvyšší soud vydáním napadeného usnesení dopustil svévole, neboť v něm absentuje řádné odůvodnění. Nejvyšší soud se k argumentům stěžovatele nevyjádřil, z odůvodnění není zřejmé, z jakého důvodu převážily účelové a nepravdivé argumenty vedlejší účastnice nad argumenty stěžovatele a v čem Nejvyšší soud spatřoval naplnění podmínek pro odklad vykonatelnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a jeho ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
7. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavněprávní principy, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem libovůle, svévole či přepjatého formalismu (srov. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377, nebo nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
8. K povaze rozhodnutí o odkladném účinku se Ústavní soud vyjádřil v mnohých rozhodnutích, podle kterých jde o dílčí, procesní rozhodnutí, které má dočasnou povahu, neboť nebude-li zrušeno soudem, zanikne ze zákona. K jejich přezkumu přistupoval spíše zdrženlivěji a protože nesměřovaly proti pravomocnému rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, byly zpravidla ústavní stížnosti proti těmto rozhodnutím odmítány jako nepřípustné (viz např. usnesení ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 1268/07, usnesení ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 536/09, usnesení ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 383/17, usnesení ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. II. ÚS 3813/17, usnesení ze dne 14. 1. 2019, sp. zn. I. ÚS 4018/18, usnesení ze dne 15. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 539/19).
9. Z judikatury Ústavního soudu jsou však patrné i výjimky z této praxe, neboť i přesto, že jde o rozhodnutí dočasné povahy, může zasáhnout do ústavně zaručených práv jednotlivců (viz např. usnesení ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3317/17).
10. Ústavní soud přistoupil proto k posouzení, zda bylo o odkladu vykonatelnosti rozhodnuto na základě zákonného podkladu, příslušným orgánem a zda rozhodnutí nebylo projevem svévole.
11. Z napadeného usnesení je zřejmé, že Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s §234 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, přičemž byl příslušný k vydání takového rozhodnutí. Ústavní soud, oproti stěžovateli, má za to, že napadené rozhodnutí, byť jistě mohlo být odůvodněno podrobněji, netrpí projevem svévole. Nejvyšší soud shledal předpoklady pro odložení vykonatelnosti, odvolávaje se na svá rozhodnutí, konkrétně usnesení ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017, a usnesení ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, z nichž prvé citované bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 144/2018 a obě jsou veřejně dostupná. V citovaných rozhodnutích jsou vymezeny předpoklady pro odklad vykonatelnosti, které musí být splněny kumulativně a které v nyní posuzované věci Nejvyšší soud s odkazem na tuto judikaturu u vedlejší účastnice shledal. Jeho odůvodnění z ústavněprávního hlediska obstojí.
12. Závěrem Ústavní soud poznamenává, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu tento nikterak nepředjímá, jak bude rozhodnuto ve věci samé. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy má možnost hájit svá práva. Zásah Ústavního soudu by nyní odporoval shora uvedenému pojetí minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů. Stěžovatel i po rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci samé bude mít možnost podat ústavní stížnost pro porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
13. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2022
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu