ECLI:CZ:US:2022:3.US.1795.22.1
sp. zn. III. ÚS 1795/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Františka Sekáče, zastoupeného Mgr. Petrem Šindelářem, LL.M., advokátem se sídlem Moskevská 1461/66, Karlovy Vary, proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24. 6. 2022, č. j. 30 D 128/2014-179, za účasti Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "okresní soud"), neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na odklad vykonatelnosti.
2. V řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, vyhověl okresní soud navrhovatelce (sestře stěžovatele) a rozhodl o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti usnesení téhož soudu ze dne 1. 8. 2014, č. j. 30 D 128/2014-116. Uvedeným usnesením bylo skončeno pozůstalostní řízení po otci navrhovatelky a stěžovatele, ve kterém stěžovatel navrhovatelku zastupoval. Jednalo se přitom o pozůstalost v hodnotě dosahující téměř 29 milionů korun českých. Okresní soud shledal, že k prominutí zmeškání lhůty byly naplněny podmínky, neboť dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav navrhovatelky v průběhu pozůstalostního řízení lze považovat za omluvitelný důvod ve smyslu §58 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti popisuje okolnosti průběhu pozůstalostního řízení a zejména zdůrazňuje, že plná moc, která mu byla udělena navrhovatelkou pro pozůstalostní řízení, mu byla udělena "v plném rozsahu a bez jakýchkoliv omezení." Byl tedy za navrhovatelku oprávněn uzavřít dědickou dohodu, kterou de facto odmítla dědictví ve stěžovatelův prospěch. Stěžovatel přitom uvádí, že zájmy jeho a navrhovatelky nebyly ve vzájemném rozporu, na tomto postupu se shodli, stejně přitom stěžovatel konal i za další pozůstalou - svoji matku.
4. Stěžovatel poukazuje na finanční plnění, které navrhovatelce poskytuje, neboť to považuje za svůj morální závazek (od roku 2014 celkem ve výši 1 000 000 Kč, přitom od roku 2021 jde o částky ve výši cca 15 000 Kč měsíčně), a to bez jakéhokoliv protiplnění z její strany. Stěžovatel popírá, že by zdravotní stav jeho sestry bylo možné považovat za okolnost, která by mohla zpochybnit její tehdejší právní jednání. Připomíná, že nebyla nikdy omezena na svéprávnosti. Zpochybňuje také správnost procesního postupu navrhovatelky, která využila institutu prominutí zmeškání lhůty, přestože napadá již platnost udělení plné moci stěžovateli, a tedy jí nemohlo být ani první usnesení krajského soudu účinně doručeno a lhůta pro podání odvolání podle stěžovatele tedy ještě nezapočala běžet.
5. Jako další námitku uvádí stěžovatel nedodržení patnáctidenní lhůty navrhovatelkou jak v případě postupu dle §50d o. s. ř., tak postupu podle §58 odst. 1 o. s. ř. Domnívá se rovněž, že řízení, které předcházelo vydání napadeného usnesení, je stiženo vadou způsobující jeho nezákonnost. Stěžovatel napadá provedené dokazování a napadené rozhodnutí považuje současně za nicotné, neboť bylo prominuto zmeškání lhůty, která ještě nezapočala běžet. Je přesvědčen, že návrh navrhovatelky měl být zamítnut a upozorňuje na důsledky nyní navazujícího odvolacího řízení; zejména na možnost zrušení usnesení o schválení dohody dědiců odvolacím soudem i na možnost navrhovatelky poté od této dohody odstoupit, což by ovšem nutně vedlo k novému vypořádání dědictví.
6. Bližší rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy není nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Právě zmíněný institut zjevné neopodstatněnosti v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že ve své rozhodovací praxi ustáleně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Nepřísluší mu zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Jako protiústavní pak lze hodnotit i nesprávnou aplikaci či interpretaci podústavního práva, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný jiný ústavně konformní výklad, nebo je výrazem nepředvídatelné interpretační libovůle, případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. nález ze dne 7. 10. 2019 sp. zn. I. ÚS 1591/19 (N 169/96 SbNU 173), nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Obecné předpoklady pro prominutí zmeškání lhůty podle §58 občanského soudního řádu jsou existence omluvitelného důvodu na straně účastníka řízení nebo jeho zástupce, podání návrhu na prominutí do 15 dnů po odpadnutí překážky a spojení návrhu se samotným zmeškaným úkonem.
10. Ústavní soud již v minulosti uvedl, že posouzení konkrétních okolností případu a učinění závěru, zda byl nebo nebyl omluvitelný důvod dán, je primárně úkolem obecných soudů (např. usnesení ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. II. ÚS 2986/08, resp. usnesení ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 667/08); sám se
proto omezuje na posouzení, zda rozhodování obecného soudu o tom, byl-li u účastníka dán (ne)omluvitelný důvod, nevykazuje extrémní aplikační či interpretační pochybení dosahující ústavní roviny (srov. body 33 a 34 cit. nálezu sp. zn. I. ÚS 1591/19 či usnesení ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 3647/18). V projednávané věci ovšem nic podobného neshledal.
11. Okresní soud prominul navrhovatelce odvolací lhůtu s odkazem na předložené lékařské zprávy, které dokládají, že v rozhodném období, stejně jako před ním a po něm, trpěla závažnými zdravotními problémy, které jí znemožňovaly objektivně posoudit a zvládat běžné životní situace. Z pohledu Ústavního soudu jde o důvod srozumitelný, který nebudí dojem svévole či nepřípustného stranění jednomu z účastníků a postup soudu proto nelze označit za excesivní. S odkazem na již připomínanou nutnou zdrženlivost ve vztahu k rozhodovací činnosti obecných soudů tak Ústavní soud neshledal žádný rozumný důvod, pro který by měl vyslovené závěry jakkoliv přehodnocovat.
12. Za této situace Ústavní soud konstatoval, že v postupu a rozhodnutí okresního soudu neshledal nic podstatného, co by mu mohl z ústavněprávního hlediska vytknout.
13. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
14. Jelikož o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto neprodleně, nebyl dán důvod samostatně reagovat na stěžovatelův návrh na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť by to bylo nadbytečné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu