ECLI:CZ:US:2022:3.US.1804.22.1
sp. zn. III. ÚS 1804/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele družstva Bytové družstvo X, zastoupeného JUDr. Tomášem Homolou, advokátem, sídlem U Nikolajky 833/5, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2022 č. j. 26 Cdo 3520/2021-547 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2021 č. j. 21 Co 96/2017-466, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Milana Kopřivy, a 2) Šárky Kopřivové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Stěžovatel se vůči vedlejším účastníkům domáhal vyklizení bytové jednotky č. X1 nacházející se v domě č. p. X2, katastrální území Nové Město, na adrese sídla stěžovatele (dále jen "byt"). Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 21. 9. 2016 č. j. 20 C 109/2013-207 stěžovatelově žalobě vyhověl, neboť měl za to, že nájemní smlouva vedlejších účastníků k bytu je neplatná pro absenci ujednání o výši nájemného. Městský soud původně rozhodl o odvolání stěžovatele tak, že rozsudek obvodního soudu svým rozsudkem ze dne 11. 4. 2017 č. j. 21 Co 96/2017-256 změnil a žalobu zamítl; na rozdíl od obvodního soudu dospěl k závěru, že výši nájemného bylo možno určit a nájemní smlouva k bytu je platná. V návaznosti na kasační rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018 č. j. 26 Cdo 4515/2017-285 však městský soud ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 16. 4. 2019 č. j. 21 Co 96/2017-302 tak, že - vázán právním názorem Nejvyššího soudu o neplatnosti nájemní smlouvy pro neurčitost ujednání o výši nájemného - rozsudek obvodního soudu potvrdil; následné dovolání vedlejších účastníků Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 25. 8. 2020 č. j. 26 Cdo 1203/2020-360. Obě posledně jmenovaná rozhodnutí obecných soudů však zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 15. 2. 2021 sp. zn. II. ÚS 3314/20 (dostupné na https://nalus.usoud.cz), v němž akcentoval prioritu výkladu, jenž nezakládá neplatnost smlouvy, před výkladem majícím opačný následek. Ústavní soud uložil městskému soudu, aby při opětovném přezkumu rozhodnutí obvodního soudu vyšel z toho, že nájemní smlouva k bytu byla sjednána platně. Uvedl taktéž, že bude třeba zohlednit i výpověď nájemní smlouvy, kterou stěžovatel vedlejším účastníkům dříve dal a jejíž oprávněnost obecné soudy - s ohledem na nesprávný závěr o neplatnosti nájemní smlouvy - dosud nezkoumaly.
3. Městský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že stěžovatelovu žalobu zamítl. Uzavřel, že byt již byl v mezidobí vyklizen a předán stěžovateli, jak plyne z protokolu ze dne 24. 11. 2020. Dále dospěl k závěru, že vedlejší účastník 1) užíval byt na základě platné nájemní smlouvy k bytu, což závazně stanovil Ústavní soud, a že nájemní smlouva nebyla ukončena výpovědí zaslanou stěžovatelem, neboť její neplatnost dříve konstatoval městský soud v rozsudku ze dne 27. 2. 2019 č. j. 19 Co 66/2018-134, jehož výrok je pro městský soud v posuzované věci závazný; je přitom nerozhodné, o jaké důvody se výrok opírá. Na uvedeném závěru nemohla dle městského soudu ničeho změnit ani okolnost, že se stěžovatel domáhal obnovy řízení o neplatnosti výpovědi a z tohoto důvodu navrhoval řízení v posuzované věci přerušit. Návrh na přerušení řízení proto městský soud napadeným rozsudkem zamítl. K pasivní věcné legitimaci vedlejší účastnice 2) uvedl, že tato již před podáním žaloby byt fakticky neužívala, a nemohla tudíž být ve věci pasivně legitimována. Konečně městský soud dodal, že neobstojí ani stěžovatelova argumentace, dle níž se výlučnou nájemkyní bytu stala po rozvodu manželství vedlejšího účastníka 1) jeho bývalá manželka Marie Němcová; poukázal v té souvislosti na obsah dohody manželů a tvrzení stěžovatele označil za vnitřně rozporná.
4. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že jej odmítl. K tomu uvedl, že stěžovatel řádně nevymezil, od které ustálené rozhodovací praxe se měl městský soud při posuzování stěžovatelem předložených právních otázek odchýlit. Část námitek stěžovatele se pak podle Nejvyššího soudu opírala o jiný skutkový základ sporu, než jak jej zjistily obecné soudy. K námitce, že městský soud nerespektoval kasační nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3314/20, odmítl se zabývat otázkou zániku nájmu a své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, Nejvyšší soud uvedl, že by mohl k těmto vadám řízení přihlédnout jen tehdy, pokud by dovolání bylo přípustné; bez bližšího odůvodnění dodal, že vytýkanými vadami napadený rozsudek městského soudu ani netrpí.
III.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel předně namítá, že obecné soudy nerespektovaly závazný pokyn Ústavního soudu, aby se zabývaly jeho výpovědí nájemní smlouvy. Nijak nezohlednily okolnost, že se stěžovatel domáhal obnovy řízení o přezkumu oprávněnosti předmětné výpovědi z důvodu vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3314/20. Nevypořádaly se ani s jeho námitkami stran nerozlišování pojmů neoprávněnost a neplatnost výpovědi. Namísto toho, aby městský soud přerušil řízení o vyklizení bytu a vyčkal nového rozhodnutí o oprávněnosti výpovědi nájmu, zamítl stěžovatelův návrh na přerušení řízení s odůvodněním, že je vázán dřívějším výrokem o neplatnosti výpovědi. Takový postup označuje stěžovatel za přepjatý formalismus a zjevné obcházení smyslu kasačního nálezu Ústavního soudu. Argumentuje, že v mezidobí byla jeho žaloba na obnovu řízení zamítnuta, a obecné soudy jej tak dostaly do neřešitelné situace, neboť mu upírají možnost domoci se nového posouzení oprávněnosti jeho výpovědi.
6. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že je jeho usnesení nepřezkoumatelné a nepřípustně zaměňuje kategorii dovolacího důvodu a přípustnosti dovolání. Uvádí, že relevantní otázky hmotného i procesního práva v dovolání jasně vymezil.
7. Konečně stěžovatel zpochybňuje závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace vedlejší účastnice 2) a tvrdí, že mu vedlejší účastnice 2) nikdy nevrátila klíče od bytu; nemovitost byla vyklizena - a klíče byly vráceny - až dne 24. 11. 2020.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem na základě speciální plné moci pro zastupování v tomto řízení před Ústavním soudem, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a contrario].
V.
Vlastní posouzení
9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů.
10. Těžiště ústavní stížnosti představují námitky k postupu obecných soudů při posouzení stěžovatelovy výpovědi nájmu bytu; stěžovatel se snaží domoci opětovného přezkumu oprávněnosti této výpovědi, jež byla obecnými soudy původně prohlášena za neplatnou z důvodu neplatnosti samotné nájemní smlouvy. Byť je pochopitelná stěžovatelova snaha postavit - ve světle závěrů kasačního nálezu sp. zn. II. ÚS 3314/20 - najisto, zda a kdy nájemní vztah s vedlejším účastníkem 1) zanikl, činí tak stěžovatel na podkladě posuzované věci, pro jejíž výsledek je tato právní otázka nerozhodná.
11. Jak totiž městský soud uvádí v napadeném rozsudku a jak Ústavní soud ověřil ve spisu vedeném obvodním soudem pod sp. zn. 20 C 109/2013, ani jeden z vedlejších účastníků ke dni vydání napadeného rozhodnutí městského soudu byt neměl v držbě, resp. jej neužíval. Jak vyplývá z protokolu o vyklizení nemovité věci (č. l. 421) a z protokolu o předání vyklizené nemovité věci (č. l. 442), byt byl vyklizen a předán stěžovateli dne 24. 11. 2020. Sám stěžovatel tuto okolnost v řízení nijak nerozporoval a výslovně ji zmiňuje přímo v ústavní stížnosti. Bez ohledu na okolnost, zda stěžovateli dříve příslušelo právo na vydání, resp. vyklizení, bytu vůči vedlejším účastníkům, počínaje výše uvedeným dnem toto právo v každém případě neexistovalo. Městský soud proto nemohl v posuzované věci rozhodnout jinak, než žalobu zamítnout.
12. Výsledek aktuálního řízení by nemohlo zvrátit ani případné rozhodnutí o povolení obnovy řízení o posouzení výpovědi nájmu, ba dokonce ani závěr, že výpověď byla oprávněná. Tato okolnost má vliv na určení okamžiku zániku nájemního vztahu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem 1), pro rozhodnutí v posuzované věci však nemá význam. Městský soud proto nepochybil, pokud stěžovatelově návrhu na přerušení řízení nevyhověl.
13. Optikou výše uvedených závěrů nahlížel Ústavní soud i na napadené usnesení Nejvyššího soudu. Je totiž nutno konstatovat, že žádná ze stěžovatelem nastolených právních otázek nebyla pro výsledek sporu rozhodná a žádná jím namítaná vada nemohla mít za následek jiné rozhodnutí ve věci. Ústavní soud proto neshledal důvod pro kasaci napadeného usnesení.
14. Nelze pominout, že řada stěžovatelových námitek směřuje ve skutečnosti proti rozhodnutím, jimiž obecné soudy zamítly jeho žalobu na obnovu řízení o oprávněnosti výpovědi nájmu, tj. usnesení obvodního soudu ze dne 7. 10. 2021 č. j. 25 C 169/2017-197 a usnesení městského soudu ze dne 15. 6. 2022 č. j. 19 Co 161/2022-293. V řízení o nynější ústavní stížnosti se proto Ústavní soud těmito námitkami nemohl zabývat. Nad rámec lze uvést, že pokud bude stěžovatel - i po vyčerpání všech opravných prostředků - přesvědčen o protiústavnosti výše uvedených rozhodnutí, může se proti nim bránit novou ústavní stížností.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud zhodnotil, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele.
16. Ústavní soud proto rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2022
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu