ECLI:CZ:US:2022:3.US.1824.22.1
sp. zn. III. ÚS 1824/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. V., právně zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Cinkem, LL.M., MBA, advokátem se sídlem Veleslavínova 363/33, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2022 č. j. 6 Tdo 1250/2021-238, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 28. 4. 2021 č. j. 14 To 103/2021-212 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 9. 2. 2021 č. j. 1 T 32/2020-196, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel vystupoval jako žalovaný v soudním řízení o vypořádání společného jmění manželů před Okresním soudem v Ústí nad Orlicí sp. zn. 10 C 138/2017. Soud v rámci tohoto řízení ustanovil znalce za účelem zhotovení znaleckého posudku, jímž měla být stanovena tržní hodnota obchodních společností, v nichž byl stěžovatel jediným členem statutárního orgánu a v minulosti též jediným společníkem. Stěžovatel i přes opakované výzvy a pořádkové pokuty uložené oběma dotčeným obchodním společnostem neposkytl znaleckému ústavu potřebnou součinnost.
3. Na základě těchto skutkových okolností byl stěžovatel napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí shledán vinným ze spáchání přečinu pohrdání soudem podle §336 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem se zkušební dobou dvou let. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, o němž bylo rozhodnuto shora označeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, který jej podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, zamítl. Toto usnesení následně stěžovatel napadl dovoláním, které Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
4. Bližší rekapitulace napadených rozhodnutí, jakož ani průběhu řízení, které jejich vydání předcházelo, není účelná, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh řízení jsou účastníkům řízení známy.
5. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv v postupu obecných soudů, kdy měl soud prvního stupně nesprávně kvalifikovat stěžovatelovo jednání jako přečin pohrdání soudem, což následně potvrdil odvolací i dovolací soud. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho jednáním nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu, který je mu kladen za vinu, a soudy tak měly postupovat v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že nebylo v jeho moci poskytnout znalci požadovanou součinnost, ač působil jako jediný člen statutárního orgánu daných právnických osob. Dále stěžovatel namítá, že soudy zvolily vzhledem ke všem okolnostem a s přihlédnutím k jeho osobním poměrům trest nepřiměřený a že jeho postih je v rozporu se zásadou ultima ratio a prolamuje zásadu subsidiarity trestní represe.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou k jejímu podání a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatuje, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech nepředstavuje další instanci v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy České republiky je pouze trestní soud oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 6 a §125 trestního řádu povinen vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost soud dodrží, není, až na některé specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci, v pravomoci Ústavního soudu, aby do tohoto hodnocení zasahoval.
9. Ústavní soud rovněž vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž takový rozpor je dán zejména tehdy, kdy se soudy při vyhodnocování důkazů a skutkových zjištění dopustí zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu); jestliže skutková zjištění zcela postrádají obsahovou spojitost s důkazy, tedy když skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž základě byla daná zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13, všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Pouze v takových extrémních případech by bylo nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. Taková pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Zjištění obecných soudů mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily a vypořádaly se i s otázku aplikace ustanovení §12 odst. 2 trestního zákoníku.
11. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje argumentaci uplatňovanou již v řízení před obecnými soudy. Obecné soudy však již stěžovateli vysvětlily, že na trestní odpovědnosti stěžovatele nic nemění, podařilo-li se účelu, kvůli kterému byly výzvy v civilním řízení činěny, dosáhnout i bez toho, aby je stěžovatel splnil. Nadto, obecné soudy konstatovaly, že znalecký posudek má v důsledku jednání stěžovatele pouze částečně vypovídající hodnotu. K subsidiaritě trestní represe obecné soudy konstatovaly, že stěžovatelovo jednání bylo opakované a trvalé; nejednalo se o ojedinělé neuposlechnutí výzvy, ale o situaci trvající zhruba jeden rok, která navíc vyústila v nutnost nechat zpracovat znalecký posudek pouze podle částečných podkladů, v důsledku čehož má znalecký posudek nižší vypovídací hodnotu. Námitky týkající se vlastnictví předmětných společností a ochrany citlivých údajů obecné soudy vyhodnotily jako účelové. Ústavní soud jejich závěry neshledává neudržitelnými, na ústavní rovině žádné pochybení neshledal. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
12. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu