ECLI:CZ:US:2022:3.US.1881.22.1
sp. zn. III. ÚS 1881/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. S., zastoupené Mgr. Šárkou Matesovou Kopeckou, advokátkou se sídlem Velvarská 1701/25, Praha 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2022, č. j. 54 Co 406, 424/2021-1006, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnost, kterou stěžovatelka brojí proti v záhlaví označenému rozsudku Městského soudu v Praze ("městský soud"). Stěžovatelka má za to, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a k zásahu do práva nezletilých být slyšen, zakotveného v čl. 12 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva").
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovy a výživy nezletilé dcery V. a nezletilého syna E., jejichž otcem je T. S.
3. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
4. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 3. 6. 2021, č. j. 32 P 19/2019-773, rozhodl o svěření nezletilých do péče stěžovatelky (výrok I.). Současně uložil stěžovatelce povinnost informovat otce o zdravotním stavu, školním prospěchu a zájmové činnosti nezletilých (výrok II.). Dalšími výroky (III.-VI.) prvoinstanční soud určil otci výši výživného na nezletilou V. a nezletilého E., včetně stanovení výše dlužného výživného a uložení splátkové povinnosti. Obvodní soud rovněž rozhodl o úpravě styku nezletilých s otcem, když ve vztahu k synovi E. upravil běžný stykový režim tím způsobem, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilým každý lichý týden od čtvrtka do úterý následujícího týdne (výrok VII.) a stanovil také zvláštní režim styku pro dobu prázdnin (výrok VIII. a) až e)). Ve vztahu k dceři V. pak prvoinstanční soud určil otci styk po dobu 1 hodiny v lichém týdnu ve formě tzv. asistovaného styku (výrok IX.), přičemž stěžovatelce uložil povinnost tato setkání umožnit a nezletilou na ně řádně připravit (výrok X.).
5. O odvolání účastníků řízení (stěžovatelky, otce a kolizního opatrovníka) rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který potvrdil rozhodnutí obvodního soudu v části týkající se péče, informační povinnosti stěžovatelky a stanovení výše výživného otci ve vztahu k nezletilému E. (výrok I.) a dále v části týkající se rozsahu stanovení běžného stykového režimu nezletilého E. s jeho otcem, způsobu předávání, přednosti zvláštní prázdninové úpravy a se stykem spojených povinností matky (výrok III.). Dalšími výroky (II. a IV.) odvolací soud změnil prvoinstanční rozhodnutí ve výrocích týkajících se dlužného výživného na nezletilého E. a rozsahu zvláštního (prázdninového) stykového režimu otce s nezletilým. V částech týkajících se nezletilé V., konkrétně stran péče, informační povinnosti stěžovatelky, běžného a dlužného výživného a úpravy styku s otcem, včetně povinnosti stěžovatelky nezletilou na tento řádně připravit a umožnit jej, zrušil odvolací soud rozsudek obvodního soudu a vrátil jej tomuto soudu k dalšímu řízení v tomto rozsahu (výrok V.).
6. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k materiálnímu posouzení věci, je soudce zpravodaj povinen přezkoumat procesní podmínky řízení podle zákona o Ústavním soudu, včetně podmínky přípustnosti ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V daném případě přitom došel k závěru, že tato stížnost splňuje podmínku přípustnosti pouze částečně.
7. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnosti nepřípustná, nevyčerpá-li stěžovatel před jejím podáním veškeré procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost tak zásadně může směřovat pouze proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva. Ústavní soud již dříve upozornil, že v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti je možné napadnout pouze zásah orgánu veřejné moci, k jehož nápravě již není příslušný žádný jiný orgán. Institut ústavní stížnosti lze tedy užít jen v krajních případech (prostředek ultima ratio) [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz] a jde o nástroj ochrany základních práv, který nastupuje teprve po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2891/08 ze dne 3. 4. 2009].
8. Pokud by totiž Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity rozhodoval sám, přestože by nedošlo k vyčerpání všech možností k dosažení nápravy (tvrzeně) protiprávního stavu, mohl by nepřípustně zasáhnout do kompetence jiných státních orgánů (zde obecných soudů) a narušit zásadu dělby jejich kompetencí a okolnost, že Ústavní soud stojí mimo soustavu obecných soudů. Proto v případech, kdy stěžovatel nevyužije všechny dostupné procesní prostředky nápravy, považuje Ústavní soud ústavní stížnost za nepřípustnou [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3507/10 ze dne 12. 9. 2012].
9. Jak je z výše nastíněné rekapitulace řízení zřejmé, napadené rozhodnutí městského soudu představuje v části týkající se nezletilé V. S. kasační rozhodnutí odvolací instance, kterým je věc vrácena prvostupňovému soudu k dalšímu projednání (výrok V. napadeného rozsudku). V této části se tedy nejedná o konečné rozhodnutí, jelikož se obecné soudy budou danou věcí opětovně zabývat. S ohledem na výše uvedené, je nutné považovat ústavní stížnost v části brojící proti zrušujícímu výroku V. napadeného rozsudku městského soudu za předčasnou, a tedy nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2274/19 ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 2673/15 ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 2207/19 ze dne 22. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 1474/19 ze dne 21. 5. 2019 a další].
10. Z těchto důvodů se Ústavní soud nadále zabýval ústavní stížností pouze v rozsahu, směřujícím proti výrokům, jimiž městský soud potvrdil a změnil rozsudek obvodního soudu stranou nezletilého E. S. (výroky I. - IV. napadeného rozsudku). V tomto rozsahu se totiž jedná o konečné rozhodnutí ve smyslu výše uvedené judikatury a jsou tedy splněny veškeré zákonné podmínky řízení (§72 odst. 3, §75 odst. 1 a contrario, §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
11. Poté, co Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení, přistoupil k posouzení samotného obsahu ústavní stížnosti, napadeného rozsudku a seznámil se rovněž s připojeným záznamem pohovoru s nezletilým E., přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost (tato její část) představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Je totiž třeba uvést, že podstatou řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je uplatnění pravomoci Ústavního soudu napadená rozhodnutí či zásahy přezkoumat výlučně z pohledu jejich ústavnosti. Směřuje-li stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, jde v prvé řadě o posouzení toho, zda v průběhu řízení či v důsledku finálního rozhodnutí došlo ke kolizi s ústavně zaručenými právy a svobodami účastníků tohoto řízení, zda samotný průběh tohoto řízení byl souladný s ústavními principy, a zda toto řízení jako celek lze pokládat za spravedlivé. V nyní posuzované věci přitom Ústavní soud neshledal ze strany městského soudu takové zásahy či pochybení.
13. V prvé řadě považuje Ústavní soud za vhodné zdůraznit, že k soudním rozhodnutím v oblasti rodinného práva přistupuje velmi rezervovaně, a dále to, že není povolán k obecnému přezkumu správnosti aplikace podústavních norem. To ostatně vyplývá také z Ústavy, která Ústavní soud označuje za orgán, jenž je povolán k ochraně ústavnosti [čl. 83 Ústavy], nikoliv k tomu, aby se zabýval otázkami "běžné" zákonnosti, přičemž toto východisko je nutné promítnout také do řízení o ústavní stížnosti. Směřuje-li proto ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů ve věci úpravy poměrů k nezletilému, Ústavnímu soudu v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů následně předjímat, jakým způsobem má být rozhodnuto o svěření do péče či styku rodičů s nezletilým dítětem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu), atp. Jak již přitom Ústavní soud opakovaně uvedl dříve ve své ustálené judikatuře, přezkum rozhodnutí týkajících se péče o dítě či úpravě styku s nezletilým je z jeho strany omezen na to, zda obecné soudy zvážily dotčené oprávněné zájmy, náležitě se snažily o zjištění nejlepšího zájmu dítěte skrze shromáždění veškerých potřebných důkazů, a zda byla rozhodnutí ze strany obecných soudů řádně a dostatečně odůvodněna [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1654/17 ze dne 5. 9. 2017 (N 168/86 SbNU 729)]. Soudní rozhodnutí v oblasti rodinného práva je totiž do značné míry založeno na zjišťování a posouzení skutkových okolností a otázek, což je v prvé řadě úkol obecných soudů. Úlohou Ústavního soudu je pak korekce těch situací, v nichž obecné soudy při svém rozhodování vybočí z mezí ústavnosti.
14. Jádro judikatury Ústavního soudu ve věcech rodinných tvoří vůdčí zásada nejlepšího zájmu dítěte, která je zakotvena v čl. 3 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud vykládá tuto zásadu v souladu s postojem Výboru pro práva dítěte (dále jen "Výbor") tak, že nejlepší zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014 (N 110/73 SbNU 739), bod 22; nález sp. zn. II. ÚS 3413/14 ze dne 2. 6. 2015 (N 103/77 SbNU 519), bod 15; nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363), body 25-28]. Podle Výboru je koncept nejlepšího zájmu dítěte flexibilní a adaptabilní. Současně by měl respektovat individualitu nezletilého, tedy být přizpůsoben a definován s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. Stranou posuzovaného případu je vhodné odkázat zejména na procesní složku této zásady, kterou vytyčil Výbor jako pozitivní závazek států zajistit zohlednění nejlepšího zájmu dítěte ve formálních procesech, které se jej týkají, a to nejen ve formě obecných opatření, ale také individuálních rozhodnutí [srov. obecný komentář Výboru č. 12 k právu dítěte být slyšeno (čl. 12 odst. 1) ze dne 20. 6. 2009, CRC/C/GC/12, bod 70 a 72]. Jedná se tedy o stěžejní zásadu pro ochranu práv dítěte, která jde (především pak její zmiňovaná procesní složka) bezesporu ruku v ruce také s participačními právy dítěte ve smyslu čl. 12 Úmluvy, a nutně se tak musí promítnout nejen do rozhodování obecných soudů, ale také do řízení o ústavní stížnosti.
15. Ústavní soud považuje za vhodné uvést, že se již dříve vyjádřil k několika aspektům participačních práv dítěte zakotvených v čl. 12 odst. 1 a 2 Úmluvy, jejichž porušení stěžovatelka namítá. Z ustálené judikatury lze vyzdvihnout nejširší cíl garance těchto práv dítěte, který je možné vytyčit tak, že v řízení, týkajícím se dítěte, s ním má být zacházeno jako s důležitým subjektem práv, nikoliv jako s pouhým pasivním objektem, o němž je rozhodováno [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 725/18 ze dne 8. 10. 2018 (N 165/91 SbNU 61) či nález sp. zn. II. ÚS 2866/17 ze dne 28. 2. 2018 (N 39/88 SbNU 535), bod 44]. Ústavní soud již dříve označil svobodně vyjádřený názor dítěte za podstatné vodítko při zjišťování jeho nejlepšího zájmu ze strany obecných soudů. Současně ale zdůraznil, že se nejedná o jediné kritérium, které soud musí při komplexním posouzení nejlepšího zájmu dítěte vzít v potaz a takto vyjádřený názor nezletilého není možné při rozhodování pouze převzít a následovat bez dalšího [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), bod 23 či nález sp. zn. II. ÚS 2919/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 7/76 SbNU 115), bod 14]. Z uvedeného vyplývá, že dítě má právo být slyšeno v řízeních, jež se jej týkají, a jeho názoru musí být přikládána patřičná váha, která se odvíjí od věku a rozumové vyspělosti dítěte. Přání dítěte ale nelze označit za absolutní hodnotu (ačkoliv má bezesporu významné postavení), od níž by se soud nemohl odchýlit, pakliže tento krok dostatečně odůvodní relevantními důležitými zájmy, mezi nimiž bude (také v otázce péče či stykového režimu) hrát nejzásadnější roli nejlepší zájem dítěte.
16. Ve světle vytyčených obecných východisek přezkumu rozhodnutí týkajícího se práv dítěte se Ústavní soud zabýval otázkou, zda v odvolacím řízení, proti němuž brojí stěžovatelka, postupoval městský soud takovým způsobem, že při zjišťování nejlepšího zájmu nezletilého E., bylo šetřeno jeho právo být slyšen [čl. 12 odst. 1 a 2 Úmluvy], a zda jeho vyřčenému názoru soud při rozhodování přikládal patřičnou váhu.
17. Pro Ústavní soud je v posuzované věci nejpodstatnější, že se městský soud prostřednictvím pohovoru aktivně snažil zjistit názor nezletilého. Tato skutečnost je důležitá především s ohledem na ustálenou rozhodovací praxi zdejšího soudu, týkající se protiústavních zásahů obecných soudů do participačních práv nezletilých. V minulosti totiž Ústavní soud vyslovil závěry o protiústavnosti například v situaci, kdy soud naprosto rezignoval na vyslechnutí názoru nezletilých, ačkoliv byl jejich zástupce v řízení zcela nečinný [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3304/13 ze dne 19. 2. 2014 (N 18/72 SbNU 217)] či v situaci, kdy odvolací soud změnil rozsudek soudu první instance, přičemž bez odůvodnění dítě v odvolacím řízení vůbec nevyslechl [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3900/14 ze dne 4. 11. 2015 (N 193/79 SbNU 199)].
18. Příkladem obdobné praxe jsou ostatně také dvě rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), na která ve stížnostní argumentaci odkazuje stěžovatelka s konstatováním, že dle nich jsou "státy povinny (a nelze akceptovat v této věci prostor pro diskreci) zajistit právo dítěte svobodně vyjádřit svůj názor" (viz bod 14 ústavní stížnosti), přičemž dále rozporuje, že by k naplnění této povinnosti v řízení před městským soudem došlo (viz bod 18 ústavní stížnosti). Ačkoliv tento pozitivní závazek bezesporu z uvedených rozhodnutí vyplývá, Ústavní soud považuje za vhodné upozornit na zřejmé odlišnosti případů, jimiž se zabýval ESLP, od toho, proti němuž směřuje ústavní stížnost. V prvním z rozsudků totiž nebyl v odvolacím řízení vyslechnut ani jeden z nezletilých, ačkoliv k tomu nebyl důvod (rozsudek ESLP ve věci N. TS. a další proti Gruzii ze dne 2. 2. 2016, č. 71776/12, bod 79-80; všechna rozhodnutí ESLP jsou dostupná na http://hudoc.exhr.coe.int) a současně zde zcela absentovala vnitrostátní procesní legislativa, která by umožňovala efektivní zastoupení nezletilých v soudním řízení (citovaný rozsudek N. TS. a další proti Gruzii, bod 74-77). Ve druhém případě šlo opět o situaci, v níž nebylo nezletilé vůbec umožněno se vyjádřit v řízení ve věci péče a styku s nezletilou, přičemž intenzita zásahu byla umocněna skutečností, že samotné odvolací řízení trvalo 3 a půl roku (rozsudek ESLP ve věci M. a M. proti Chorvatsku ze dne 3. 9. 2015 č. 10161/13, bod 184-187).
19. Z uvedených rozhodnutí je zcela patrná shoda v rozhodovací praxi Ústavního soudu a ESLP na tom, že porušením participačních práv [čl. 12 odst. 1 a 2 Úmluvy] je situace, kdy je dítěti zcela odepřeno se ve věci vyjádřit, ačkoliv k takovémuto postupu není důvod. K vyslovení závěru o nenaplnění závazků vyplývajících pro obecné soudy z participačních práv dětí, bylo v ustálené judikatuře přikročeno ve chvíli, kdy bylo dítěti pro naprosto zásadní exces ze strany soudů znemožněno, aby v řízení zazněl jeho názor. K tomuto však v napadnutém řízení ze strany městského soudu ve vztahu k nezletilému E. bezesporu nedošlo, přičemž z výše citované judikatury je zjevné, proč tato není v daném případě dostatečně přiléhavá.
20. Stěžovatelka dále ve stížnosti označuje konkrétní pasáže pohovoru s nezletilým E., o nichž tvrdí, že jsou protiústavní pro rozpor s požadavkem na svobodné vyjádření se k projednávané věci bez manipulace a vystavení nepatřičnému vlivu nebo nátlaku. Závěr o protiústavnosti přitom opírá o skutečnost, že sdělení soudu v označené pasáži pohovoru (ohledně stykového režimu s nezletilým E.) bylo lživé a manipulativní (viz bod 16 ústavní stížnosti).
21. Z rozsudku městského soudu vyplývá, že při svém rozhodování doplnil dokazování tak, aby mohl zjišťovat nejlepší zájem nezletilého i s ohledem na vývoj, který nastal v mezidobí od rozhodnutí obvodního soudu (viz napadený rozsudek bod 13). Konkrétně odvolací soud přihlédl k trestnímu spisu vedenému PČR, OŘ Praha 1, sp. zn. KRPA - 198695/TČ-2020-001176-1-RO a k usnesení Obvodního státního zastupitelství v Praze 1, sp. zn. ZN 1286/2020-80, jímž bylo odloženo trestní stíhání otce nezletilých. Pro náležité posouzení skutkového stavu si obstaral městský soud také zprávu Městské části Praha 8 OSPOD ze dne 14. 1. 2022 za účelem posouzení aktuálních poměrů nezletilých. Ve světle těchto důkazů pak městský soud reflektoval v rozsudku názor nezletilého, k jehož vyjádření došlo během napadeného pohovoru. V části odůvodnění týkající se nezletilého E. dochází ke konfrontaci jeho přání upravit rozsah styku s otcem (viz záznam z pohovoru s nezletilými s. 2) s dalšími zjištěnými skutečnostmi, které vyplynuly z dokazování. Městský soud na tomto základě dospěl k závěru, že je v zájmu nezletilého zachovat dosavadní stykový režim s otcem, a to s ohledem na to, že si nezletilý přál mít od počátku řízení zachován kontakt s oběma rodiči a doposud neměl k otci žádné výhrady, přičemž soud přihlédnul také k pochybnostem stran autenticity projeveného přání nezletilého, které vyplynuly z dalšího dokazování (viz napadený rozsudek zejm. bod 17-18).
22. Ústavní soud v tomto směru považuje ve vztahu k popsanému postupu odvolacího soudu za vhodné připomenout, že přání dítěte je pouze jedním z kritérií (ač významným) při rozhodování o poměrech nezletilého. Ve vztahu k rozhodování o režimu styku nezletilého s rodičem, jemuž nebyl nezletilý svěřen do péče, přitom v dřívější judikatuře Ústavní soud uvádí, že východiskem pro posouzení by mělo být právo rodičů pečovat o dítě v zásadě stejnou měrou, přičemž toto východisko by mělo být zachováno co nejvíce, nejsou-li zde pro odchýlení se od něj zásadní legitimní důvody [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016 (N44/80 SbNU 543), bod 16]. Pokud tedy městský soud poměřoval názor nezletilého E. s dalšími skutečnostmi, které vyplynuly z dokazování, s cílem zjištění nejlepšího zájmu dítěte, je tento postup zcela v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Stranou pochybností ohledně autenticity výroků nezletilého, na jejichž základě (mimo jiné) dospěl odvolací soud k závěru, že nejlepší pro nezletilého bude zachování dosavadní podoby styku s otcem, je třeba uvést, že Ústavní soud již dříve s odkazem na judikaturu ESLP konstatoval, že je úkolem obecných soudů, při rozhodování ve věci péče o nezletilé, "odstínit" případný tlak a jiné formy ovlivňování ze strany jednoho z rodičů [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
23. Při posouzení ústavnosti postupu městského soudu je třeba shrnout, že veškeré úvahy, kterými se soud řídil ve snaze nalézt nejlepší zájem dítěte, byly souladné se závěry obsaženými v ustálené judikatuře zdejšího soudu. Pokud se do způsobu, jakým byl ze strany městského soudu veden pohovor s nezletilým, promítly další okolnosti podstatné pro zjištění nejlepšího zájmu nezletilého, nelze dojít k závěru, že by sama tato skutečnost zakládala protiústavní zásah do participačních práv ve smyslu čl. 12 odst. 1 a 2 Úmluvy. K argumentu stěžovatelky, že soud při pohovoru vyslyšel dítě pouze "formálně" a účelem pohovoru s nezletilými "nebylo zjištění jejich názorů, ale snaha vnutit jim názor členů senátu", je třeba uvést, že soud v odůvodnění bere přání nezletilého (být s otcem 4 dny namísto 5 dní) v potaz a následně dostatečně vysvětluje, proč považuje za vhodné se od něj odchýlit (viz napadený rozsudek městského soudu bod 17 a 18). S respektem k důležitosti přání dítěte Ústavní soud vnímá jako důležité připomenout, že absolutizace názoru nezletilého by byla nesprávným postupem, jelikož do rozhodování se promítají také jiné důležité zájmy, k nimž musí obecný soud přistoupit komplexně. Ze samotné skutečnosti, že se městský soud nakonec neřídil vyřčeným přáním nezletilého, nelze vyvozovat závěr o protiústavnosti způsobu vedení pohovoru s nezletilým, či případně dokonce celého následného rozhodnutí.
24. V popsaném postupu městského soudu tedy Ústavní soud neshledává protiústavní zásah ve smyslu značného excesu obecného soudu v oblasti participačních práv dítěte (viz výše citovaná judikatura). Ve vztahu k právu na spravedlivý proces, jehož porušení namítala stěžovatelka, je třeba uvést, že v rámci tohoto řízení je jeho případné porušení zcela závislé na závěru o porušení participačních práv nezletilého. Tento závěr ostatně vyplývá také ze samotné skutečnosti, že ve stížnosti absentuje jakákoliv jiná argumentace stranou porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, vyjma odůvodnění ve formě tvrzeného zásahu do participačních práv dětí způsobem vedení pohovoru s nezletilými. Vzhledem k této akcesorické povaze je třeba závěr o absenci ústavněprávního pochybení městského soudu vztahovat také na tvrzený zásah do jednoho z podstatných atributů základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces obsaženého v čl. 38 odst. 2 Listiny.
25. Ústavní soud proto uzavírá, že neshledává v postupu odvolacího soudu jakékoliv pochybení, které by mělo intenzitu zásahu do základních práv ve smyslu referenčního rámce řízení o ústavní stížnosti [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Pokud by Ústavní soud zasáhl, s tím, že skutkové okolnosti a úvahy, na jejichž základě se městský soud odchýlil od přání nezletilého (a které se mohly promítnout také do způsobu, jakým byl veden pohovor), by posoudil jako protiústavní, jednal by jednoznačně v rozporu s obecnými principy, které v předchozí judikatuře vytyčil jako stěžejní při rozhodování v oblasti rodinného práva. Současně by se tímto zásahem dostal také do rozporu s postavením Ústavního soudu coby ochránce ústavnosti [čl. 83 Ústavy], kterému v žádném případě nepřísluší obecný přezkum soudních rozhodnutí, tím spíše pak "vlastní" posuzování skutkových okolností.
26. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost v části mířící proti výroku V. napadeného rozsudku odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, aniž by se zabýval meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti Ústavní stížnosti. V části mířící proti výrokům I. - IV. napadeného rozsudku pak Ústavní soud odmítl návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu