ECLI:CZ:US:2022:3.US.1883.22.1
sp. zn. III. ÚS 1883/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti P. V., zastoupeného JUDr. Ondřejem Kuchařem, advokátem, se sídlem Praha 1, Týnská 12, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 0 P 219/2018-487 ze dne 10. listopadu 2021 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 71/2022-519 ze dne 5. dubna 2022, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 8 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a M. K., a K. K., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") návrhem domáhal snížení výživného, přičemž návrh odůvodnil tím, že je proti němu vedena celá řada soudních řízení, kdy se třetí osoby domáhají zaplacení peněžitých částek, a že dle pravomocného rozhodnutí je již povinen zaplatit více než milion korun. Obvodní soud dospěl k závěru, že poměry stěžovatele jsou totožné jako v době předchozího rozhodnutí, kterým soud schválil dohodu rodičů. Shledal, že stěžovatel dosahuje přibližně stejných příjmů, jeho majetek byl již tehdy svěřen do správy svěřeneského fondu, a že ani ve zdravotním stavu stěžovatele k žádné změně nedošlo. Okresní soud dále uvedl, že nemohl přihlédnout ke stěžovatelem tvrzené nově vzniklé vyživovací povinnosti k jeho druhé nezletilé dceři z dalšího vztahu, neboť otcovství k ní určeno, z vůle stěžovatele, dosud nebylo. Dále shledal, že nezletilá nastoupila do první třídy základní školy, tedy její náklady nepochybně vzrostly, a že navýšení příjmů u matky nezletilé o 10 000 Kč není důvodem pro snížení vyživovací povinnosti za situace, kdy se s nezletilou vůbec nestýká. Obvodní soud stěžovatelův návrh na snížení výživného zamítl (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu potvrdil, když se ztotožnil s jeho závěry. Shledal, že od poslední úpravy vyživovací povinnosti stěžovatele (září 2020) nedošlo k tak podstatné změně poměrů, která by odůvodňovala změnu jeho vyživovací povinnosti, a dospěl k závěru, že stěžovatelův majetkový stav je od roku 2020 nezměněn. Dodal, že přibyla-li stěžovateli další vyživovací povinnost, tato změna je kompenzována změnou na straně oprávněné nezletilé, která v září 2021 nastoupila povinnou školní docházku, což v sobě implicitně zahrnuje zvýšené náklady. Nadto je v tomto případě nutno zohlednit, že stěžovatel o nezletilou neprojevuje sebemenší zájem, veškerá péče o nezletilou spočívá na matce, a tak je na stěžovateli, aby ji kompenzoval finančně.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces, spočívající jednak ve vadných skutkových zjištěních, v nesprávném odůvodnění a dále v chybné aplikaci právních norem. Stěžovatel je přesvědčen, že převod majetku do svěřeneského fondu není změnou, kterou by mu soud mohl přičítat k tíži a dále v ústavní stížnosti vysvětluje, proč o nezletilou neprojevuje zájem. Uvádí, že městský soud zcela nesprávně a bez odůvodnění přehlíží jeho další vyživovací povinnost, a dle jeho názoru postup městského soudu odebírá stěžovateli právo na přezkum soudního rozhodnutí. Je toho názoru, že soudy nesprávně vycházejí z paušalizujícího pohledu soudu, že náklady nezletilé nepochybně nástupem do první třídy vzrostly, že napadené rozsudky nejsou řádně odůvodněny, a že stěžovateli bylo odebráno právo spravedlivého procesu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
7. Stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v oblasti rodinného práva. Ústavní soud zdůrazňuje, že k přezkumu soudních rozhodnutí vydávaných v rodinných věcech přistupuje zvláště zdrženlivě. Obdobně Ústavní soud opakovaně připomíná, že není povolán k tomu, aby činil závěry mj. i o tom, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O takový případ se však v nyní posuzované věci nejedná.
8. Ústavní soud ověřil, že obvodní soud i městský soud své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnily v takovém rozsahu, že napadená rozhodnutí nelze shledat rozpornými s principy práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces, či - přesněji řečeno - právo na soudní ochranu, jehož se stěžovatel nyní dovolává, není a logicky ani být nemůže nárokem na úspěch ve věci či na rozhodnutí podle představ toho kterého účastníka řízení. K porušení tohoto základního práva dochází až tehdy, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný anebo svým rozhodnutím neposkytne ochranu ústavním právům účastníků řízení. Z práva na spravedlivý proces rovněž vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k tvrzením protistrany, a náležitě posoudit jimi tvrzené a uplatňované skutečnosti. To znamená mimo jiné i povinnost soudu se v odůvodnění přesvědčivě vypořádat s námitkami a argumenty účastníků řízení, jež jsou způsobilé ovlivnit rozhodování. V neposlední řadě je povinností soudu, aby na zjištěný skutkový stav aplikoval správný právní předpis (resp. právní normu) a ten v souladu se základními principy výkladu práva řádně interpretoval. V dané věci však nelze dovodit, že by v tomto duchu obvodní či městský soud nepostupoval.
9. Stěžovatelově námitce, že soudy zcela nesprávně a bez odůvodnění dospěly k závěru, že stěžovatelovy poměry jsou totožné jako v době předchozího rozhodnutí, Ústavní soud nepřisvědčil, neboť odůvodnění napadených rozhodnutí jsou založena na zhodnocení provedených důkazů, přičemž jsou i srozumitelně a logicky formulována. Jak i sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, převod majetku do svěřeneského fondu není změnou, která by byla v řízení novou či podstatnou okolností. Z rozhodnutí ani neplyne, že by pro rozhodování obecných soudů v projednávané věci byla tato skutečnost nějak významnou, obvodní soud ji uvádí pouze pro úplnost na závěr celého odůvodnění. Obecné soudy zkoumaly majetkové i zdravotní poměry stěžovatele, jeho tvrzení o další vyživovací povinnosti městský soud zjevně nepřehlíží (viz bod 9 rozsudku městského soudu), přičemž jeho úvaha, že další vyživovací povinnost stěžovatele kompenzují zvýšené náklady nezletilé při nástupu do první třídy, není nelogická, obecné soudy podrobně uvádějí, jakým činnostem se nezletilá věnuje. Ústavní stížnost je podle názoru Ústavního soudu v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatele se závěry obvodního soudu a městského soudu a Ústavní soud neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu