ECLI:CZ:US:2022:3.US.1930.22.1
sp. zn. III. ÚS 1930/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Michaely Hermann, zastoupené Mgr. Martinem Hasíkem, advokátem se sídlem Brněnská 53/101, Třebíč, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 5. 2022, č. j. 7 As 416/2021-21, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností a doplněnou podáním ze dne 12. 8. 2022 (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví označenému rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva i ústavní principy zaručené čl. 11 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených listin, rozsudkem ze dne 15. 11. 2021, č. j. 64 A 6/2021-170, Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl návrh, kterým se stěžovatelka domáhala zrušení části opatření obecné povahy - územního plánu Úsuší (dále též jen "odpůrce"), vydaného zastupitelstvem obce Úsuší.
4. Krajský soud v odůvodnění rozsudku zdůraznil, že stěžovatelka ani její právní předchůdce nevyužili možnosti podat v rámci pořizování územního plánu námitky či připomínky. V takovém případě ovšem mohla stěžovatelka před správními soudy úspěšně namítat pouze nedostatek pravomoci či příslušnosti odpůrce k vydání opatření obecné povahy nebo porušení kogentních předpisů chránících zásadní veřejné zájmy, které stěžejním způsobem předurčují proces přijímání opatření obecné povahy. Krajský soud přitom uvedl, že splnění podmínek pravomoci a příslušnosti odpůrce k vydání územního plánu vyplývá ze správního spisu a není mezi účastníky řízení sporné. Podle názoru krajského soudu územní plán neodporuje ani právním předpisům. Stanovením stěžovatelkou rozporovaných specifických podmínek se proto odpůrce nedopustil žádného porušení právní úpravy regulující obsah územního plánu.
5. Ke kasační stížnosti stěžovatelky ve věci rozhodoval Nejvyšší správní soud, který ústavní stížností napadeným rozsudkem tuto stížnost zamítl jako nedůvodnou podle ustanovení §110 odst. 1 věta druhá zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, neboť se plně ztotožnil s hodnocením krajského soudu.
6. Stěžovatelka se závěry Nejvyššího správního soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem předkládá obdobné námitky, které formulovala již v průběhu předchozího řízení, mj. v jí podané kasační stížnosti. Nesouhlasí tedy se závěrem, že se obecné soudy nemohly zabývat námitkami směřujícími do proporcionality přijatého řešení. Stěžovatelka má za to, že "v napadeném rozhodnutí, jakož i v jemu předcházejícím rozsudku krajského soudu je extrémní nepoměr k učiněným skutkovým zjištěním a v důsledku toho ve vztahu ke stěžovatelce je napadené rozhodnutí krajně nespravedlivé."
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové zásahy či pochybení Nejvyššího správního soudu však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadeného rozsudku a na tomto základě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud považuje dále za vhodné zdůraznit, že stěžovatelku, povinně zastoupenou právním profesionálem (advokátem), stíhá břemeno tvrzení, když je na ní samotné, aby předložila zdejšímu soudu přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, podpořenou například i relevantní judikaturou, a na základě které teprve by mohl Ústavní soud předchozí řízení a napadené rozhodnutí přezkoumat a případně ústavní stížnosti i vyhovět. Není však úkolem Ústavního soudu, aby tuto argumentaci domýšlel namísto samotné stěžovatelky. Jak přitom naznačuje již shora provedená rekapitulace ústavní stížnosti, stěžovatelka neuvádí v podstatě vůbec žádný relevantní (natožpak ústavněprávní) argument nad rámec prostého označení tvrzeně porušených základních práv. Ústavní soud nepřehlédl, že obdobné nedostatky vykazovala již předchozí stěžovatelčina argumentace uplatněná v kasační stížnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, bod 7).
10. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelkou podané kasační stížnosti, resp. krajský soud v řízení o jí podané správní žalobě. Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti jsou ovšem ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů, přičemž opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti tak svědčí spíše o její snaze alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že územní plán odpůrce vykazuje nedostatky, pro které by měl být částečně zrušen. Tímto nicméně stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.
11. Navíc, po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu i jemu předcházejícího rozsudku krajského soudu, Ústavní soud konstatuje, že v nyní posuzovaném případě rozhodně nelze hovořit o svévolném rozhodování ze strany obecných soudů. Jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i krajský soud, se totiž s uvedenými námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními soudního řádu správního či stavebního zákona a navazujících podzákonných předpisů, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy spravedlivého procesu obsažené v hlavě páté Listiny, jejichž porušení stěžovatelka namítá.
12. Ústavní soud se nadto v daném případě s právními závěry kasačního soudu bez dalšího ztotožňuje. Obecné soudy totiž s odkazem na předchozí ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu vysvětlily, že nepodala-li stěžovatelka (nebo její právní předchůdce) proti předmětnému opatření obecné povahy včas námitky ani připomínky, může před správními soudy úspěšně namítat pouze nedostatek pravomoci či příslušnosti odpůrce k vydání opatření obecné povahy nebo porušení kogentních předpisů chránících zásadní veřejné zájmy, které stěžejním způsobem předurčují proces přijímání opatření obecné povahy (k obsáhlému přehledu relevantní judikatury srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, bod 9). Nejvyšší správní soud souhlasil s krajským soudem, že splnění podmínek pravomoci a příslušnosti odpůrce k vydání územního plánu vyplývá ze správního spisu a nebylo mezi účastníky sporné. Následně proto na podkladě stěžovatelkou předestřené argumentace posuzoval, zda došlo opatřením obecné povahy k porušení kogentních předpisů chránících zásadní veřejné zájmy, které stěžejním způsobem předurčují proces přijímání a obsah opatření obecné povahy, přičemž konstatoval (srov. tamtéž, bod 10), že "stěžovatelka sice poukazuje na rozpornost stanovených podmínek se zákonem, v kasační stížnosti [a nutno dodat, že nejinak je tomu v ústavní stížnosti] však nekonkretizuje, se kterým ustanovením jsou předmětné části územního plánu rozporné se zákonem." Nejvyšší správní soud následně ve shodě s krajským soudem přezkoumal též napadenou část územního plánu, přičemž nepřisvědčil stěžovatelčině názoru, že by odpůrce stanovenými specifickými podmínkami vykročil mimo zákonný rámec, resp. že by zde došlo k porušení kogentních předpisů ve shora naznačeném smyslu (srov. tamtéž, bod 14). Nejvyšší správní soud se vyjádřil rovněž k aspektu tvrzené diskriminace a nemožnosti zabývat se námitkami směřujícími do proporcionality přijatého řešení (zde zejména s ohledem na tvrzený zásah do vlastnických práv stěžovatelky).
13. Ústavní soud proto konstatuje, že postup Nejvyššího správního soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Nejvyšší správní soud - stejně jako před ním krajský soud - rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny a jeho rozhodnutí nelze navzdory odlišnému názoru stěžovatelky označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že právo na spravedlivý proces neimplikuje právo na úspěch ve věci, resp. právo na soudní aprobaci názoru zastávaného účastníkem řízení.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu