ECLI:CZ:US:2022:3.US.1942.22.1
sp. zn. III. ÚS 1942/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., t. č. ve VTOS ve Věznici Vinařice, zastoupeného Mgr. Tomášem Moryskem, advokátem se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022, č. j. 11 Tdo 86/2022-2841, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2021, č. j. 15 To 6/2021-2252, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), která splňuje podmínky řízení stanovené zákonem (§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1; §72 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona o Ústavním soudu), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jemu zaručených základních práv (svobod) a ústavněprávních principů. Konkrétně stěžovatel namítá porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž zejména vyzdvihuje, že došlo k zásahu do jeho základního práva na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a práva na poskytnutí času a možnosti k obhajobě dle čl. 40 odst. 3 Listiny. Stěžovatel je přitom přesvědčen, že v záhlaví označený rozsudek naplnil znaky tzv. "překvapivého rozhodnutí" ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Dále stěžovatel namítá porušení principu dvojinstančnosti trestního řízení zakotveného v čl. 2 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že v řízení, které předcházelo podání nyní posuzované ústavní stížnosti, byli stěžovatel a další spoluobvinění rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 1. 10. 2020, sp. zn. 9 T 4/2020, uznáni vinnými ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Za to byl stěžovatel podle §283 odst. 3 za použití §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let s tím, že podle §85 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, a to za současného vyslovení dohledu nad stěžovatelem. Dále byl stěžovateli uložen trest propadnutí věci (mobilního telefonu včetně SIM karty) podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a také mu bylo uloženo ochranné protitoxikomanické léčení v ambulantní formě dle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku. Tímto rozsudkem krajského soudu bylo rovněž rozhodnuto o zabrání v něm blíže specifikovaných věcí zajištěných při domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor.
3. Trestná činnost, na níž se stěžovatel podílel, spočívala zjednodušeně řečeno v tom, že obvinění - včetně stěžovatele - v rámci organizované skupiny v období od října do prosince 2018 nakupovali na území Polské republiky léčiva s obsahem pseudoefedrinu, aby je následně dováželi do České republiky za účelem výroby a distribuce pervitinu. V uvedeném období přitom organizovaná skupina vyrobila celkem přinejmenším 6050 gramů pervitinu, přičemž účast stěžovatele spočívala v dovozu léčiv a zejména ve výrobě pervitinu.
4. Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal odvolání státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jakož i někteří ze spoluobviněných. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl odvolání obviněných a naopak vyhověl odvolání státního zástupce v neprospěch stěžovatele (jakož i dalších obžalovaných), které směřovalo proti výrokům krajského soudu o trestech uložených všem obžalovaným. Vrchní soud přitom konstatoval, že krajský soud pochybil, když aplikoval moderační ustanovení §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jelikož nedodržel procesní požadavky dle §206c zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), a současně nedošlo ze strany krajského soudu ke zhodnocení povahy spáchané trestné činnosti a poměrů pachatele (srov. §206c odst. 5 tr. řádu). Na základě těchto úvah zrušil vrchní soud výrok o trestu uloženého stěžovateli krajským soudem a nově rozhodl tak, že stěžovatele při nezměněných výrocích o vině, trestu propadnutí věcí a ochranném léčení, odsoudil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
5. Proti rozsudku vrchního soudu podali obvinění - včetně stěžovatele - dovolání k Nejvyššímu soudu, který je napadeným usnesením odmítl dílem proto, že byla podána z jiných důvodů, než umožňuje trestní řád (což byl také případ námitek vznesených stěžovatelem), a dílem proto, že uplatněné námitky shledal zjevně neopodstatněnými. V odůvodnění usnesení se Nejvyšší soud ztotožnil s argumentací vrchního soudu ohledně nesprávnosti aplikace §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, na jejímž základě došel odvolací soud k závěru o změně rozsudku krajského soudu ve výrocích o trestech uložených obviněným. Dovolací soud se zabýval také ústavněprávní rovinou, když vypořádal argumentaci obviněných, kteří v dovolání namítali rozpor rozsudku vrchního soudu s principy práva na spravedlivý proces. Ve vztahu k námitkám stěžovatele Nejvyšší soud uvedl, že neshledává v postupu vrchního soudu pochybení ve smyslu porušení procesní rovnosti, když nedal za pravdu tvrzení stěžovatele, dle nějž mělo dojít k odmítnutí odvolání státního zástupce pro obsahové vady. Dále Nejvyšší soud k namítané překvapivosti rozhodnutí vrchního soudu podrobně zdůvodnil, v čem spočívá odlišnost posuzovaného případu od znaků "překvapivého rozhodnutí" ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Obecně tedy dovolací soud dospěl k závěru, že se vrchní soud náležitě vypořádal s námitkami obviněných a také všemi procesními i hmotněprávními aspekty dané věci.
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů, přičemž dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž mezi jeho pravomoci spadá také rozhodování o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [viz čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Pravomoc zdejšího soudu je tedy Ústavou založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti. Směřuje-li proto ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, není samo o sobě podstatné, zda je namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud také již mnohokrát upozornil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně mu tedy nepřísluší zasahovat do rozhodovací činnosti soudů [srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy]. Při přezkumu soudních rozhodnutí se Ústavní soud zabývá tím, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nedošlo k zásahu do ústavních práv stěžovatele, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze celkově pokládat za spravedlivé. Pro posouzení ústavnosti postupu obecných soudů jsou referenčním rámcem zejména principy obsažené v hlavě páté Listiny. V posuzovaném případě však Ústavní soud neshledal ze strany obecných soudů pochybení, která by dosahovala shora naznačené ústavněprávní intenzity.
9. V ústavní stížnosti stěžovatel nejprve uvádí argumentaci, na níž staví tvrzení o porušení procesní rovnosti ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny (viz část V. ústavní stížnosti). Stěžovatel je přesvědčen, že odvolání státního zástupce trpělo zásadními vadami, pro které mělo dojít k jeho odmítnutí. Uvádí, že podal-li by kvalitativně a obsahově obdobné odvolání on, bylo by pro vady odmítnuto, přičemž právě v tom spatřuje rozpor s principem procesní rovnosti. Jedná se přitom o takřka totožnou argumentaci, kterou namítal již ve svém dovolání (viz napadené usnesení bod 20). Ke způsobu, jakým se s touto námitkou vypořádal Nejvyšší soud, který v potenciálním odmítnutí za těchto podmínek spatřoval přepjatý formalismus, nadto stěžovatel uvádí, že dle něj "v žádném případě nelze za přepjatý formalismus považovat dodržení zákonného požadavku na podstatné náležitosti odvolání."
10. K výše uvedeným námitkám Ústavní soud považuje za vhodné zmínit, že se ve své ustálené rozhodovací praxi několikrát vyjádřil k problematice přepjatého formalismu ze strany soudů v trestním řízení [viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 597/18 ze dne 9. 10. 2018 (N 168/91 SbNU 117), sp. zn. IV. ÚS 1272/18 ze dne 10. 7. 2018 (N 123/90 SbNU 83) a sp. zn. I. ÚS 448/19 ze dne 16. 7. 2019 (N 133/95 SbNU 116); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz]. V souvislosti s touto judikaturou je tedy třeba dát za pravdu argumentaci použité v napadeném usnesení Nejvyšším soudem, když odkázal na protokol o hlavním líčení, do nějž státní zástupce podal odvolání výslovně vůči výrokům o trestech uložených všem obviněným (viz napadené usnesení bod 77). Vyvozuje-li totiž stěžovatel ze skutečnosti, že jej v určité části odvolání "vykresluje" státní zástupce v pozitivním světle, závěr, že všechny další námitky směřující proti všem obviněným se jej již netýkají (viz ústavní stížnost bod 18-19), působí tento závěr nelogicky. Přitom právě odmítnutí z důvodu absence explicitního uvedení jména stěžovatele u obecných výtek mířících proti výrokům o trestech (bez přihlédnutí např. ke zmiňovanému protokolu o hlavním líčení), by představovalo přepjatý formalismus, na který Nejvyšší soud upozornil.
11. Mnohem přesvědčivěji působí výklad (přijatý také Nejvyšším soudem), dle nějž obecné výtky uvedené státním zástupcem k postupu prvoinstančního soudu mířily také v neprospěch stěžovatele. Ústavní soud tedy z ústavněprávního hlediska plně akceptuje způsob, jakým se dovolací soud s tímto argumentem vypořádal (viz napadené usnesení bod 77). Odůvodnění, které k této námitce uvedl, je totiž konzistentní, přesvědčivé a Ústavní soud na tomto výkladu a napadeném postupu vrchního soudu neshledává jakékoliv ústavněprávní pochybení ve smyslu namítaného porušení procesní rovnosti. Tvrzení stěžovatele, že kdyby "obdobně kvalitní" odvolání podal on, bylo by odmítnuto, je proto pouze čirou spekulací a nikoliv relevantním ústavněprávním argumentem.
12. V další části směřuje stížnostní argumentace přímo proti způsobu, jakým odvolací soud dospěl k závěru o změně výroku o trestu uloženého stěžovateli (viz část VI. ústavní stížnosti). Podstatou těchto námitek je přitom zejména rozporování odůvodnění nezákonnosti aplikace ustanovení §58 odst. 2 písm. b) trestního řádu ze strany krajského soudu. Stěžovatel uvádí, že odvolací soud fakticky dospěl k jiné právní kvalifikaci, čímž došlo k porušení jeho práva na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny. Ačkoliv totiž odvolací soud rozhodl o výši trestu uloženého stěžovateli diametrálně odlišně, nedoplnil dokazování o jeho výpověď. Dle jeho názoru se tak jednalo ze strany odvolacího soudu o modelový případ překvapivého rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Tvrzenou faktickou změnu právní kvalifikace přitom stěžovatel vnímá v tom, že odvolací soud nejprve vytknul krajskému soudu chybnou kvalifikaci a přestože následně konstatoval, že vzhledem k rozsahu odvolání není možné toto pochybení napravit, při rozhodování o výši trestu k této skutečnosti přihlédl a především na základě tohoto argumentu dospěl k závěru o zpřísnění trestu. Stěžovatel dále uvádí, že vzhledem k "ignoranci jeho námitek" a razantní změně uloženého trestu došlo k porušení jeho práva na dvojinstanční řízení ve smyslu čl. 2 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě.
13. Ústavní soud považuje za vhodné zdůraznit, že označuje-li stěžovatel rozhodnutí vrchního soudu za překvapivé rozhodnutí, je toto tvrzení zcela nepřiléhavé. Ze strany odvolacího soudu totiž nedošlo k odlišnému hodnocení důkazů či odlišnému právnímu hodnocení, k němuž by stěžovatel neměl možnost se vyjádřit, což je ve světle ustálené judikatury Ústavního soudu typickým znakem překvapivého rozhodnutí [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 3257/21 ze dne 13. 6. 2022 a v něm citovaná judikatura]. Ke zpřísnění trestu vrchní soud přistoupil na základě úvah o závažnosti spáchané trestné činnosti, jakožto jedné z podmínek pro posouzení vhodnosti aplikace institutu prohlášení viny ve smyslu §206c odst. 5 tr. řádu. Pokud stěžovatel uvádí, že je tento postup faktickou změnou hmotněprávní kvalifikace, mýlí se, jelikož uvedený institut a otázka jeho aplikace je bezesporu předmětem procesního práva, jak je uvedeno v napadeném usnesení a obdobně také v komentářové literatuře [viz ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2021, k §39]. Ústavní soud proto neshledává protiústavnost ve způsobu, jakým přistoupil k posouzení této otázky ve svém usnesení Nejvyšší soud (viz napadené usnesení bod 79-82). Zejména je třeba opětovně zdůraznit, že stěžovateli po celou dobu řízení hrozil dle §283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v délce osm až dvanáct let, přičemž právě podle tohoto ustanovení mu byl nakonec napadeným rozsudkem trest uložen, a to na spodní hranici zákonné sazby. Takto uložený trest tedy nelze shledat překvapivým ve smyslu judikatury zdejšího soudu.
14. K namítanému porušení principu dvojinstančnosti trestního řízení je třeba uvést, že případem stěžovatele se zabývaly tři instance v rámci soustavy obecných soudů. Přitom veškeré úvahy a závěry, k nimž dospěly soudy, proti jejichž rozhodnutím míří tato ústavní stížnost, byly z jejich strany řádně a dostatečně odůvodněny. Ústavnímu soudu tak není zřejmé, jakým způsobem mělo dojít k porušení čl. 2 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě.
15. Na základě shora uvedeného Ústavní soud uzavírá, že závěry ohledně výše uloženého trestu v napadených rozhodnutích jsou ústavně konformní a rovněž v procesním postupu obecných soudů neshledal pochybení, kterými by došlo k tvrzenému rozporu se základními právy stěžovatele. Proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu