ECLI:CZ:US:2022:3.US.1958.22.1
sp. zn. III. ÚS 1958/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Františka Stejskala a Libuše Stejskalové, obou zastoupených JUDr. Josefem Moravcem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2022 č. j. 5 As 164/2022-22 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2022 č. j. 30 A 132/2021-81, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu majetku zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozsudkem vyhověl stěžovateli podané nečinnostní žalobě a uložil žalovanému podle §81 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), povinnost vydat rozhodnutí o žádosti žalobců o prodloužení termínu k dokončení stavby, a to do 1 měsíce od právní moci rozsudku. Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným usnesením podle §104 odst. 2 s. ř. s. odmítl stěžovateli podanou kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu, neboť byla podána účastníkem, který byl v řízení u krajského soudu úspěšný.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že celé řízení je vedeno způsobem stálé podpory nečinnosti správního orgánu a správní soudy zcela ignorují jejich subjektivní veřejná práva. Mají za to, že jsou od podávání správních žalob soudy odrazováni a nemohou se dobrat spravedlnosti, neboť jejich správní žaloby řeší stále stejně obsazené senáty. Dále se domnívají, že krajský soud nedostatečně zjistil skutkový stav věci, neboť nenařídil jednání a rozhodoval pouze na základě správního spisu. Ke správnímu řízení uvádějí, že správní orgány měly posoudit jejich žádost dle jejího skutečného obsahu. V ústavní stížnosti dále zevrubně rozebírají negativa podání nečinnostní žaloby proti jednání správního orgánu.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
8. Ze samotné argumentace stěžovatelů v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelé pokračují v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, kterou vedli již v předchozím řízení. Závěr o nepřípustnosti své kasační stížnosti podle §104 odst. 2 s. ř. s. však nijak nevyvracejí; Ústavní soud shledává závěry Nejvyššího správního soudu udržitelnými.
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelů napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu