ECLI:CZ:US:2022:3.US.1967.22.1
sp. zn. III. ÚS 1967/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. Š., zastoupeného Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem se sídlem Čimelice 112, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2022, č. j. 29 Co 107/2022-386, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 1. 2022, č. j. 34 D 1174/2021-302, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem, jakož i práva nezletilých, a to konkrétně čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod a čl. 3 a čl. 12 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte.
2. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou účastníkům řízení známy. Postačí proto uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, shora rubrikovaným usnesením Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") jmenoval pro řízení o pozůstalosti po M. Š. jejím pozůstalým nezletilým dětem zvláštního opatrovníka podle ustanovení §119 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZZŘS"), a to nezletilému D. jeho děda, M. K., a nezletilému P. jeho strýce, M. K.
4. K odvolání obou nezletilých, podanému prostřednictvím stěžovatele, coby jejich zákonného zástupce, jenž se vymezil vůči oběma jmenovaným zvláštním opatrovníkům, ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí obvodního soudu potvrdil.
5. Stěžovatel s těmito závěry obvodního a městského soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem předkládá obdobnou argumentaci, kterou uplatnil již v průběhu předchozího řízení. Opětovně tudíž uvádí, že obecné soudy pochybily, pokud nezjišťovaly názor nezletilých dětí, které jsou již ve věku, kdy svůj názor na osobu opatrovníka mohou vyjádřit. Stěžovatel dále namítá, že soudy neprovedly řádné dokazování, když nepřihlédly k jím předloženým tvrzením a důkazům, které dle jeho názoru zpochybňují jmenování obou zvláštních opatrovníků.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení však zdejší soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Ústavní soud, respektující princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, dospěl po pečlivém prostudování stěžovaných rozhodnutí k závěru, že obvodní i městský soud dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině, přičemž dostatečně vyložily, proč nezletilým jmenovaly jako zvláštní opatrovníky právě jejich děda a strýce. Na postupu a rozhodnutí obvodního a městského soudu tak Ústavní soud neshledává nic, co by odůvodnilo jeho kasační zásah. Z podání stěžovatele je naopak zřejmé, že právo na spravedlivý proces zaměňuje s neexistujícím právem na úspěch ve věci.
8. V odůvodnění napadených rozhodnutí je tedy přesvědčivě a srozumitelně vysvětleno, proč obecné soudy přistoupily ke jmenování zvláštních opatrovníků (ke kolizi se zájmy stěžovatele srov. usnesení městského soudu, bod 12), resp. je zde vysvětleno, že zvláštní opatrovníci jsou jmenováni v souladu s §119 ZZŘS ve spojení s §892 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Ústavní soud se ztotožňuje rovněž se závěrem krajského soudu (srov. tamtéž, bod 14), že jmenovaní zvláštní opatrovníci odpovídají stanoveným kritériím pro ustanovení kolizním opatrovníkem, když na jejich straně současně nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by tento závěr vylučovaly. Obecné soudy vzaly v potaz, že se v případě obou opatrovníků jedná o osoby, které jsou coby rodinní příslušníci dobře obeznámeni se situací nezletilých a jejich zájmy hájí dlouhodobě (srov. usnesení krajského soudu, bod 8). Ve stěžovaných rozhodnutích je též srozumitelně vysvětleno, proč nebylo ve vztahu ke jmenování zvláštních opatrovníků vyhověno návrhům stěžovatele (srov. zejména usnesení krajského soudu, bod 14).
9. Jádrem stěžovatelovy argumentace tak zůstává v zásadě jen tvrzený rozpor zájmů zvláštních opatrovníků se zájmy nezletilých spjatý s námitkou, že obecné soudy vydaly stěžovaná rozhodnutí, aniž by opatřily stanovisko nezletilých. Ústavní soud považuje tyto výhrady za spekulativní, omezené toliko na obecná tvrzení stěžovatele. Pro Ústavní soud je v tomto ohledu podstatné, že zájmy nezletilých jsou ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte nadále pod ochranou soudní moci v samotném pozůstalostním řízení, kteréžto řízení tudíž obecně vzato nemůže dospět k výsledku (se samozřejmým respektováním práv třetích osob), který by se tomuto zájmu příčil. Obvodní i městský soud jsou totiž povinny zajistit, že kolizní opatrovníci hájí jen a pouze zájem nezletilého dítěte (z judikatury Ústavního soudu srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 650/14 ze dne 10. 7. 2014; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Totožná povinnost zdůrazňující ochranu zájmů opatrovance ostatně dopadá rovněž na opatrovníky (srov. ustanovení §465 a n. občanského zákoníku). Ústavní soud dále odkazuje na ustanovení čl. 10 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí (srov. sdělení č. 54/2001 Sb.m.s.), dle kterého je zástupce dítěte v soudním řízení povinen poskytovat dítěti příslušné informace, pokud se podle vnitrostátního práva má za to, že dítě dostatečně chápe situaci. Zástupce, a tedy i opatrovník, je rovněž povinen objasňovat takovému dítěti důsledky toho, když by jeho názoru bylo vyhověno, a možné důsledky jakéhokoliv jednání učiněného zástupcem, jakož i zjišťovat názory dítěte a zprostředkovat je soudnímu orgánu. Ochrana zájmů nezletilého dítěte je navíc v hmotněprávní rovině garantována též ustanovením §898 odst. 2 písm. c) občanského zákoníku.
10. Ústavní soud současně odkazuje na závěry plynoucí z nálezové judikatury, z nichž vyplývá, že "ustanovení opatrovníka nezbavuje soud povinnosti dítě do řízení zapojit, pokud to není v rozporu s jeho nejlepším zájmem. Soud mu musí umožnit účastnit se jednání a k věci se vyjádřit. Případné omezení těchto práv dítěte musí být vždy řádně odůvodněno s ohledem na nejlepší zájem dítěte" [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3304/13 ze dne 19. 2. 2014 (N 18/72 SbNU 217)]. Obvodní i městský soud tudíž mají v probíhajícím pozůstalostním řízení povinnost postupovat tak, aby nezletilí dostali potřebné informace o tomto soudním řízení a byli informováni o možných důsledcích vyhovění svému názoru i důsledcích soudního rozhodnutí [tento ústavní pokyn je ostatně proveden také v ustanovení §20 odst. 4) ZZŘS]. Převedeno na okolnosti nyní posuzovaného případu to tudíž znamená, že se nezletilí mohou k dané věci, tedy též ke způsobu jejich zastoupení, vyjádřit v průběhu probíhajícího pozůstalostního řízení a obecné soudy jsou přitom povinny jejich názor zohlednit, což ovšem neznamená, že by jej musely bez dalšího nekriticky převzít (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1053/22 ze dne 3. 5. 2022, bod 17). V neposlední řadě nelze přehlédnout, že ustanovení zvláštních opatrovníků, dané stěžovanými rozhodnutími, není cílem probíhajícího pozůstalostního řízení, ale pouze prostředkem, jak zajistit minimální ochranu práv účastníků tohoto řízení, v rámci kterého - jak již bylo uvedeno výše - mají obecné soudy povinnost dbát ochrany zájmů nezletilých.
11. Ústavní soud závěrem podotýká, že při výkonu opatrovnické funkce dochází nikoli výjimečně k tomu, že stanovisko opatrovníka je odlišné od zájmu jednoho z rodičů, v tomto případě stěžovatele. Odlišný pohled opatrovníka od názoru stěžovatele však neznamená rozpor se zájmy dítěte, natož zásah do ústavních práv stěžovatele (obdobně srov. cit. usnesení sp. zn. III. ÚS 650/14).
12. Ústavní soud proto ze shora uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu