ECLI:CZ:US:2022:3.US.1968.22.1
sp. zn. III. ÚS 1968/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. Š., zastoupené advokátem JUDr. Pavlem Dukátem, sídlem Na Pankráci 1618/30, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2022 č. j. 58 Co 89/2022-65 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. prosince 2021 č. j. 22 C 60/2021-46, spojené s návrhem na zrušení §4 a §5 vyhlášky č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, části věty první §2 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve slovech "a hromadně se vyskytujících" a části věty první §46 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve slovech "a život ohrožujících infekčních onemocnění, s ohledem na doporučení Světové zdravotnické organizace a Evropského střediska pro kontrolu nemocí", takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených zejména čl. 3 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka také navrhuje zrušení v záhlaví uvedených ustanoveních právních předpisů.
Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhala po žalované České republice - Ministerstvu zdravotnictví zaplacení 20 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody (ušlé mzdy). Škoda měla vzniknout tím, že stěžovatelce bylo znemožněno vykonávat zaměstnání v důsledku nezákonné a neústavní sekundární legislativy žalované, konkrétně vyhlášky č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, kterou stěžovatelka považuje za rozpornou se zákonem č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, s Listinou i s Úmluvou o lidských právech v biomedicíně. Ke vzniku škody mělo dojít konkrétně tak, že v důsledku zákazu obsaženému v §50 zákona o ochraně veřejného zdraví pro absenci očkování syna dle uvedené vyhlášky stěžovatelka neuspěla s jeho přijetím do mateřské školy, a tedy nemohla nastoupit do zaměstnání.
Obvodní soud žalobu ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Jak uvedl, vydání prováděcí vyhlášky je výkonem veřejné moci, pročež je na věc potřeba aplikovat zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Jde přitom o výsledek normotvorné činnosti Ministerstva zdravotnictví, která nemůže být posuzována jako nesprávný úřední postup, a nelze tak dovodit ani odpovědnost státu za škodu.
Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Městský soud se ztotožnil se závěry obvodního soudu a dále se zabýval otázkou ústavnosti systému povinného očkování v České republice, přičemž s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva neshledal důvod pro podání návrhu na zrušení stěžovatelkou namítaných ustanovení vyhlášky č. 537/2006 Sb. Ústavnímu soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že se rozhodla neočkovat svého syna poté, co se v širší rodině vyskytly dva případy vážných trvalých nežádoucích účinků po vakcinaci. V důsledku zákazu obsaženému v §50 zákona o ochraně veřejného zdraví syn nemohl nastoupit do mateřské školy, a stěžovatelka se tak po mateřské dovolené nemohla vrátit do svého původního zaměstnání.
Vyhlášku č. 537/2006 Sb. stěžovatelka považuje za nezákonnou a neústavní, když sice částečně souhlasí s odvolacím soudem, že vnější formou se jedná o normotvornou činnost, nicméně svým obsahem jde o nezákonnou a trestnou činnost úředníků žalované. Tím, že soudy "vydávají trestnou činnost za zákonnou odvozenou normotvorbu" podle stěžovatelky "ohrožují základy demokratického právního státu".
Nezákonnost posuzované vyhlášky stěžovatelka spatřuje jednak v jejích §4 a §5, které stanoví povinné osoby a druh nemoci, přičemž tzv. hexavakcína, kterou se očkování provádí, obsahuje antigeny dvou nemocí, které nejsou nemocemi s vysokým rizikem dalšího epidemického šíření v kolektivech, a tudíž nemohou ohrožovat veřejné zdraví. Navíc veřejné zdraví není chráněno i z toho důvodu, že nejsou očkovány všechny osoby bez imunity. Tím, jsou podle stěžovatelky předmětná ustanovení vyhlášky v rozporu s §46 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví i s čl. 26 odst. 1 Úmluvy o biomedicíně. Dále jsou v rozporu s čl. 4 odst. 3 Listiny, neboť omezení základních práv neplatí stejně pro všechny případy, když je stanovena povinnost jen pro malé děti.
Jak stěžovatelka uvádí, pokud ministerstva vydávají podzákonné právní normy v mezích zákona, potom platí, že za případné škody lze vyvodit pouze odpovědnost politickou. Jiná však má být situace, pokud "chybou či úmyslem státních úředníků dojde k vydání právní normy, která odporuje zákonu, porušuje základní práva a současně způsobuje škodu". Taková právní norma dle stěžovatelky "nesplňuje kritéria pro odvozenou normotvorbu, naopak je porušuje, a proto se již nejedná o sekundární normotvorbu, ale o trestnou činnost úředníků žalované, která v tomto konkrétním případě vykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby" a dále "znaky trestného činu vydírání".
Výklad odvolacího soudu podle stěžovatelky nepřípustně opomíjí situace, kdy se z důvodu trestné činnosti o normotvorbu již nejedná, přičemž oba soudy údajně odmítají rozlišovat mezi zákonnou a nezákonnou normotvorbou a tím se podílejí na bagatelizaci trestné činnosti úředníků státní správy. "Nezákonná a protiústavní činnost státních úředníků vykazující znaky trestného činu" nemůže podle stěžovatelky být v právním státě prohlášena za výkon veřejné moci, za který stát nenese odpovědnost.
Stěžovatelka namítá, že pokud stát nepřijal speciální odškodňovací právní úpravu, je povinností soudů zjednat nápravu za analogického užití jiné právní úpravy, např. §2910 občanského zákoníku. Druhou možností má být přímá aplikace čl. 25 Úmluvy o biomedicíně podobně jako u odškodnění nemajetkové újmy podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na judikaturu Ústavního soudu k nečinnosti nižších soudů při řešení mezery v zákoně a na "veřejný slib českého Ústavního soudu vůči evropské právní veřejnosti", že v případě omisivního jednání zákonodárce, v jehož důsledku dojde k zásahu do základních práv jednotlivce, je Ústavní soud povolán k nápravě takové právní mezery v zákoně. Tento "slib" měl Ústavní soud vyslovit v národní zprávě, kterou podal v rámci kongresu konference evropských ústavních soudů.
Proto stěžovatelka předkládá Ústavnímu soudu tři otázky zásadního právního významu. Prvně, zda je přípustné považovat vydání podzákonné právní normy s obsahem naplňujícím znaky trestné činnosti za normotvorbu a zda tato nezákonná činnost státních úředníků je způsobilá založit odpovědnost za škodu. Zda lze mezeru v zákoně č. 82/1998 Sb. řešit analogickou aplikací §2910 občanského zákoníku či přímou aplikací čl. 25 Úmluvy o biomedicíně. A konečně, zda a jaký existuje právní důvod pro to, aby zákonodárce mohl odmítnout nahradit škodu způsobenou nezákonnou, resp. trestnou činností zaměstnanců státu.
Z uvedených důvodů stěžovatelka kromě zrušení napadených rozhodnutí navrhuje také zrušení §4 a §5 vyhlášky č. 537/2006 Sb., části věty první §2 odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví ve slovech "a hromadně se vyskytujících" a části věty první §46 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví ve slovech "a život ohrožujících infekčních onemocnění, s ohledem na doporučení Světové zdravotnické organizace a Evropského střediska pro kontrolu nemocí".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se otázkou očkování v České republice zabýval již několikrát. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/14 ze dne 27. 1. 2015 shledal jako ústavně konformní §46 zákona o ochraně veřejného zdraví. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/14 ze dne 27. 1. 2015 pak podobně jako ústavně konformní označil podmínku očkování pro přijetí do mateřské školy. Právní úprava očkování v České republice byla shledána také jako souladná s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod velkým senátem Evropského soudu pro lidská práva v rozsudku Vavřička a ostatní proti České republice ze dne 8. 4. 2021 č. 47261/13.
V posuzované věci je nicméně rozhodující především otázka, zda se lze žalobou domáhat náhrady škody, která měla vzniknout právním předpisem. Soudy přitom stěžovatelce v souladu s judikaturou Ústavního soudu (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1031/20 ze dne 7. 7. 2020) vysvětlily, že to možné není, na čemž nic nemění stěžovatelčin dojem, že právní předpis je výsledkem trestné činnosti. Ostatně podezření, že došlo ke spáchání trestného činu, lze řešit jinými právními cestami. Nelze ani tvrdit, jak naznačuje stěžovatelka, že by v případě absence možnosti žalovat škodu způsobenou normotvornou činností šlo o mezeru v zákoně. Otázku náhrady škody způsobené státem zákonodárce upravil, a to zákonem č. 82/1998 Sb., v němž uvedl, za jakých podmínek se škody lze domáhat.
Lze navíc poznamenat, že stěžovatelka se proti nepřijetí svého syna do školky mohla bránit v rámci správního řízení, resp. ve správním soudnictví. V něm, resp. poté u Ústavního soudu, mohla být případně posouzena zákonnost i ústavnost stěžovatelkou napadené vyhlášky.
Závěrem Ústavní soud podotýká, že závazné názory vyslovuje výhradně v rámci své rozhodovací činnosti upravené v Ústavě, resp. v zákoně o Ústavním soudu. Názory vyslovené ve výstupech učiněných v rámci mezinárodní institucionální kooperace závaznou povahu nemají.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Akcesorické návrhy na zrušení právních předpisů sdílejí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2022
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu