ECLI:CZ:US:2022:3.US.1979.22.1
sp. zn. III. ÚS 1979/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Luďka Webera, zastoupeného JUDr. Martinem Zikmundem, advokátem se sídlem Šafaříkovy sady 2455/5, Plzeň, proti usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 5. 2022, č. j. UL 8/2022-256, a č. j. 25 Co 99/2022-252, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ("krajský soud") s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na nestranný soud a právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když zejména rozhodnutí krajského soudu, jímž bylo rozhodováno o stěžovatelovu návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech soudcích"), považuje stěžovatel za nepřezkoumatelné, tedy nezákonné. Dále stěžovatel ústavní stížností brojí proti jinému zásahu orgánu veřejné moci ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, kterého se měl dopustit Okresní soud Plzeň - jih (dále jen "okresní soud"); tento jiný zásah orgánu veřejné moci podle stěžovatele spočívá v tom, že jmenovaný soud nepřihlédl k právnímu jednání stěžovatele spočívajícímu v podaném odvolání ze dne 10. 11. 2021 proti rozsudku okresního soudu ze dne 23. 9. 2021 č. j. 11 C 309/2019-200.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že se stěžovatel domáhal návrhem podaným dle §174a zákona o soudech a soudcích určení lhůty k provedení procesního úkonu s odůvodněním, že v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 11 C 309/2019 podal dne 10. 11. 2021 odvolání v elektronické podobě proti rozsudku tohoto soudu ze dne 23. 9. 2021, č. j. 11 C 309/2019-200, a přestože podané odvolání podle stěžovatele vykazovalo všechny zákonné náležitosti, okresní soud doposud neprovedl zákonem předvídané úkony, aby toto odvolání mohlo být věcně posouzeno. Proto stěžovatel krajskému soudu navrhl, aby okresnímu soudu k provedení uvedených procesních úkonů určil lhůtu v rozmezí 15 dnů.
3. V řízení, které předcházelo podání nyní posuzované ústavní stížnosti, byla shora citovaným rozsudkem okresního soudu ze dne 23. 9. 2021 stěžovateli jako žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci (společnosti JYCYN INVEST s. r. o.) částku 129 750 Kč s příslušenstvím; co do částky 3 360 Kč byla žaloba zamítnuta, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
4. Uvedený rozsudek okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním, které ale podle okresního soudu nebylo podepsáno elektronickým podpisem, jehož parametry jsou stanoveny zákonem. Proto výzvou ze dne 11. 11. 2021 okresní soud sdělil advokátovi stěžovatele, že jím podané odvolání není opatřeno náležitým elektronickým podpisem a vyzval jej, aby takto jím učiněné podání doplnil do tří dnů předložením originálu, případně písemným podáním shodného znění. Zároveň byl stěžovatel prostřednictvím svého advokáta upozorněn, že nevyhoví-li uvedené výzvě, nebude k jím podanému odvolání přihlíženo. Zástupce stěžovatele ovšem okresnímu soudu předložil dne 14. 11. 2021 znovu náležitě nepodepsané odvolání, na což byl opětovně upozorněn přípisem okresního soudu ze dne 10. 1. 2022 a dne 21. 1. 2022 pak byla žalované straně poskytnuta telefonická informace, že daná věc je považována za skončenou. Odvolání opatřené řádným podpisem předložil stěžovatel soudu až dne 21. 1. 2022; toto odvolání bylo nicméně usnesením okresního soudu ze dne 23. 2. 2002 č. j. 11 C 309/2019-237 odmítnuto pro opožděnost.
5. K problematice zákonem kladených požadavků na elektronický podpis krajský soud v usnesení ze dne 24. 5. 2022, č. j. UL 8/2022-256, uvedl, že uznávaným elektronickým podpisem je pouze tzv. kvalifikovaný elektronický podpis, který je rovnocenný vlastnoručnímu podpisu. Bez použití kvalifikovaného elektronického prostředku je pak elektronický podpis pouze zaručený, což odpovídá komerčním osobním certifikátům používaným pro zabezpečenou komunikaci zejména mezi privátními subjekty. Takový komerční osobní certifikát lze pro komunikaci s orgány veřejné moci použít jedině tehdy, dohodnou-li se na tom komunikující strany; taková dohoda však ve stěžovatelově věci absentuje. Stěžovatel, respektive jeho právní zástupce, byl přitom podle krajského soudu náležitě upozorněn, že jím užitý podpis není založen na kvalifikovaném certifikátu, a proto na takto učiněné podání musí být nahlíženo jako na nepodepsané. Uvedená skutečnost pak byla stěžovateli (jeho zástupci) opakovaně sdělena s tím, že neodstranil-li stěžovatel uvedenou vadu svého podání, postupoval okresní soud podle krajského soudu správně, pokud k takovému podání stěžovatele nepřihlížel. Pro uvedené podle krajského soudu nebyly v jím posuzované věci dány důvody pro uložení lhůty k provedení procesního úkonu, a proto stěžovatelův návrh na uložení lhůty zamítl. Možno pak ještě doplnit, že stěžovatel podal zmíněný návrh na uložení lhůty na základě usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2022 sp. zn. III. ÚS 126/22 [rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz], kterým byla jeho předchozí - věcně obdobná - ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustná právě proto, že stěžovatel nedoložil, že by návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podal.
6. Dále ve věci stěžovatele bylo vydáno usnesení krajského soudu ze dne 24. 5. 2022, č. j. 25 Co 99/2022-252, kterým bylo potvrzeno usnesení okresního soudu ze dne 23. 2. 2022, č. j. 11 C 309/2019-237, když naposledy citovaným usnesením okresní soud odmítl odvolání stěžovatele proti rozsudku ze dne 23. 9. 2021 č. j. 11 C 309/2019-200 z důvodu opožděnosti a rozhodl o náhradě nákladů řízení. I v tomto rozhodnutí krajský soud vyložil nároky kladené zákonem na kvalifikovaný podpis s nejvyšší mírou důvěryhodnosti, kterému ovšem komerční osobní certifikát použitý právním zástupcem stěžovatele neodpovídá. Pokud své odvolání stěžovatel řádným podpisem opatřil až dne 21. 1. 2022, bylo stěžovatelovo podání (tedy odvolání) doručeno až po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Z uvedeného důvodu krajský soud odmítnutí stěžovatelova odvolání pro opožděnost okresním soudem potvrdil.
7. Ve stručně pojaté ústavní stížnosti stěžovatel zejména uvádí, že podání v elektronické podobě má být podepsáno způsobem, se kterým zvláštní právní předpis spojuje účinky vlastnoručního podpisu, což bylo ale v jeho případě splněno; nic na tom nemohou změnit ani technické problémy na straně soudu. Krajský soud se ovšem vůbec stěžovatelem předkládanou argumentací v tomto směru nezabýval a nezabýval se ani stěžovatelem doloženým potvrzením o důvěryhodnosti elektronického podpisu používaného jeho právním zástupcem. Rozhodnutí krajského soudu je tak nepřezkoumatelné a tudíž nezákonné.
8. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit přijatelnost návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
10. Jak je totiž možno dovodit i jen ze shora uvedené rekapitulace stížnostních námitek stěžovatele, tyto jsou značně obecné, bez jakékoliv, natožpak ústavněprávní, argumentace, když stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě vůbec nereaguje na závěry krajského soudu obsažené v ústavní stížností napadených rozhodnutích. Jak je přitom rekapitulováno shora, krajský soud v nich zejména vysvětlil rozdíl mezi zaručeným elektronickým podpisem a kvalifikovaným elektronickým podpisem, který je v zásadě jako jediný uznávaným elektronickým podpisem pro komunikaci se soudy. Uvedené závěry přitom podle III. senátu Ústavního soudu korespondují v širších souvislostech i se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 53/21 ze dne 7. 9. 2021 (č. 402/2021 Sb.), v němž je vysvětleno, proč je i z hlediska Ústavního soudu akceptovatelné posuzovat podání učiněná prostřednictvím e-mailů přísněji například co se týká otázky, kdy takový e-mail obsahující podání účastníka řízení směrem k soudu lze považovat za doručený. Uvedené stanovisko přitom plénum Ústavního soudu formulovalo i s ohledem na to, že advokátovi, jako právnímu zástupci stěžovatele a jako právnímu profesionálovi, je k dispozici systém datových schránek, prostřednictvím něhož může s orgány veřejné moci (tedy i se soudy) komunikovat.
11. V nyní posuzované věci je přitom pro Ústavní soud též podstatné, že právní zástupce stěžovatele byl na vadu jeho podání náležitě a opakovaně upozorněn, přesto na tato upozornění dostatečně nedbal a to právě například tím, že by za stěžovatele učiněné podání buď podepsal elektronickým kvalifikovaným podpisem, nebo že by uvedené podání učinil prostřednictvím datové schránky. Namísto toho stěžovatel v ústavní stížnosti zcela blanketně, v rozsahu ani ne jedné věty, zmiňuje blíže nespecifikované technické problémy na straně soudu, které patrně podle stěžovatele vedly k nesprávným závěrům, jakož i to, že údajně měl krajskému soudu na svoji obranu předkládat přesvědčivou argumentaci, se kterou se ovšem krajský soud v ústavní stížností napadených rozhodnutích dostatečně nevypořádává. Stěžovatel ovšem ani ústavní stížnost nevyužil k tomu, aby jím tvrzenou argumentaci Ústavnímu soudu srozumitelně předestřel.
12. Napadenými rozhodnutími proto podle názoru Ústavního soudu nebyla porušena tvrzená základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že brojí-li stěžovatel ústavní stížností i proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, pak přehlíží, že podle judikatury Ústavního soudu (srov. k tomu například usnesení sp. zn. I. ÚS 3835/11 ze dne 8. 4. 2013) připadá - zjednodušeně řečeno - ústavní stížnost brojící proti jinému zásahu orgánu veřejné moci v úvahu pouze tam, kde nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy například návrhem na kasaci rozhodnutí orgánů veřejné moci. Zrušení rozhodnutí nyní napadených by ovšem bylo způsobilé napravit zásah do základních práv stěžovatele, pokud by k němu reálně došlo. Proto Ústavní soud posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost tak, že stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí, jak jsou v záhlaví vyjmenována, a tvrzeným jiným zásahem orgánu veřejné moci se dále podrobněji nezabýval, jelikož by to bylo neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu