ECLI:CZ:US:2022:3.US.1982.22.1
sp. zn. III. ÚS 1982/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., právně zastoupeného JUDr. Petrem Sýkorou, advokátem se sídlem Karlovo náměstí 555/31, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 180/2022-146 ze dne 16. 6. 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím mělo dojít k porušení jeho práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Berouně podle §83 odst. l tr. zákoníku rozhodl o tom, že se stěžovatel neosvědčil ve zkušební době podmíněného odsouzení z trestního příkazu Okresního soudu v Berouně sp. zn. 2 T 111/2019 ze dne 27. 8. 2019, a že trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců vykoná ve věznici s ostrahou. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel v zákonné lhůtě stížnost. Tvrdil, že dosavadní průběh trestního řízení u něho vyvolalo sebereflexi, změnil svůj postoj pasivní rezistence k plnění vyživovací povinnosti k dětem M. a N. Oběma matkám se osobními dopisy omluvil, přiznal svoje selhání, slíbil, že bude výživné platit, dílem mimořádnou větší splátku a dílem úhradou splátek. Dohodl se se zaměstnavatelem na vyplacení stabilizačního příspěvku ve výši 25 000 Kč formou převzetí dluhu na výživném zaměstnavatelem, přiložil smlouvu se zaměstnavatelem o vzniku pracovního poměru a smlouvu o stabilizačním příspěvku. Žádal, aby mu byla prodloužena zkušební doba stanovená trestním příkazem.
3. Stížnostní soud dospěl k závěru, že pokud dle okresního soudu zkušební doba podmíněného odsouzení svůj účel neplní, je tento závěr zákonný a správný. Stěžovatel neprojevil vůbec žádnou sebereflexi, ač účelově tvrdí opak, neboť během zkušební doby se dopustil trestné činnosti stejného druhu, významně tak projevil sklony k páchání tohoto druhu trestné činnosti, demonstroval, že podmíněné odsouzení v jeho případě svůj účel nesplnilo. Dosavadní alternativní tresty (míněno ve formě alternativy k trestu odnětí svobody nepodmíněnému) se tedy minuly svým účinkem. Jestliže nyní, prakticky po rozhodnutí soudu prvého stupně, odsouzený tvrdí, že dospěl k sebereflexi, že se změnil, je to jen jeho tvrzení, v každém případě však jeho formálně projevená snaha přišla pozdě. Stěžovatel měl dostatek času od okamžiku podmíněného odsouzení reagovat tímto způsobem, měl dostatek možností, aby vyjádřil lítost nad svým počínáním, pokud tak chtěl upřímně učinit, měl dost možností, aby si našel zaměstnání a začal výživné aspoň částečně hradit. Jestliže nic takového neučinil, je zřejmé, že není na místě nechávat běh zkušební doby dále v platnosti, naopak je třeba rozhodnout o nařízení výkonu trestu jako nepodmíněného, jak učinil soud prvého stupně. Prodloužení zkušební doby za této situace rozhodně není institutem, který by mohl nápravu ve věci zjednat, nelze se také spoléhal na případné stanovení dohledu při stanovení nějaké povinnosti odsouzenému, když je evidentní, že základní povinnost i nadále úmyslně neplnil, a právě neplnění této základní povinnosti ve vztahu k potomkům zapříčinil další kroky orgánů činných v trestním řízení.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ve stejné věci Krajský soud v Praze usnesením č. j. 13 To 156/2022-139 ze dne 14. 6. 2022 stížností napadené usnesení Okresního soudu v Berouně 2 T 31/2020-119 ze dne 21. 4. 2022 zrušil a uložil Okresnímu soudu v Berouně, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Krajský soud přihlédl ke změně jak v myšlení, tak i v osobních poměrech odsouzeného, projevené snaze po nápravě a v neposlední řadě vzhledem k odsouzení pro trestný čin zanedbání povinné výživy, u nějž je sledována jako stěžejní preference výchovného působení z hlediska individuální prevence a restorativního přístupu řešení trestné činnosti ve smyslu upřednostnění zájmů oběti nad trestní represí. Jedná se tak o dvě naprosto opačná rozhodnutí ve věci s identickým skutkovým základem i účastníkem řízení, tedy rozhodnutí vydaných v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, neboť je potlačena předvídatelnost soudního rozhodování. Pokud soud ve skutkově podobných věcech rozhodne odlišně, aniž by v odůvodnění řádně a přesvědčivě vysvětlil důvody takového rozhodnutí, porušuje princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí a ochrany legitimního očekávání účastníků a tím i právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
7. Pouze obecným soudům přísluší hodnocení důkazů podle volného uvážení stanoveného trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektují-li při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvedou, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily, nemá Ústavní soud důvod toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, byly-li by právní závěry soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
8. Trestní zákoník v §86 odst. 1 výslovně označuje ponechání podmíněného odsouzení v platnosti za výjimečné. Proto je pravidlem, že zavdá-li pachatel příčinu k výkonu trestu, tedy nevede-li ve zkušební době řádný život nebo nevyhoví-li uloženým podmínkám, soud tento výkon nařídí. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem. Výjimečný postup podle uvedeného ustanovení musí být odůvodněn okolnostmi případu a osobou pachatele, přičemž jejich posouzení je na úvaze soudu. Z předmětného normativního řešení se nedá dovodit žádná povinnost soudu tuto možnost využít a výkon nenařídit, zavdal-li odsouzený svým chováním k tomuto postupu příčinu.
9. K zodpovězení otázky, zda ji zavdal, či nikoliv, jsou rozhodující skutečnosti spadající do zkušební doby. Závěr o tom, že podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život, lze učinit tehdy, dodržoval-li právní předpisy, plnil-li své povinnosti vůči státu i vůči společnosti, nezneužíval-li svých práv proti spoluobčanům, nenarušoval-li občanské soužití v bydlišti ani v zaměstnání, nedopouštěl-li se trestných činů, přestupků ani jiných deliktů. Záleží na celkovém chování odsouzeného. Pro závěr, že účelu zkušební doby nebylo dosaženo, bude zpravidla rozhodujícím způsobem svědčit recidiva, ale nařízení výkonu trestu mohou odůvodnit i jiné nedostatky v životě odsouzeného ve zkušební době, a to i když se tyto nedostatky týkají povinností, které nebyly uloženy jako zvláštní podmínka osvědčení [srov. usnesení ze dne 12. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 2640/18 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
10. Obecné soudy zhodnotily stěžovatelovo chování v době podmíněného odsouzení s dohledem na základě provedených důkazů v mezích zákonného uvážení, přičemž názorům, jež uplatnily, nelze upřít nedostatek přiléhavosti. Proto se zde především prosadí meze ústavněprávního přezkumu, jež byly vyloženy shora, a jejichž důsledkem je, že o vybočení z judikaturních zásad zjevně nejde. Z pohledu přezkumu před Ústavním soudem je podstatné, že v usneseních obecných soudů je odkazováno na konkrétní skutečnosti, na kterých je výrok v nich obsažený založen. Skutečnost, že krajský soud rozhodl v obou souměřitelných případech odlišně, nelze za této situace považovat za porušení práva stěžovatele na soudní ochranu. Jednak soud prvního stupně v obou případech nařídil výkon trestu, když dospěl k závěru, že jsou k tomuto kroku splněny zákonné podmínky, a jednak odvolací soud nezměnil rozhodnutí soudu prvního stupně, ale pouze vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí, a tedy není ani v tomto případě vyloučeno, že soud prvního stupně v této věci rozhodne znovu stejně. Jak již Ústavní soud výše uvedl, rozhodování ve věcech osvědčení se ve zkušební době je především doménou obecných soudů a přezkum jejich rozhodnutí Ústavním soudem je značně zúžen.
11. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu