ECLI:CZ:US:2022:3.US.2006.22.1
sp. zn. III. ÚS 2006/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky MULTIAGRO s. r. o. Slatina, sídlem Slatina 116, zastoupené MUDr. Mgr. Ivanem Langerem, advokátem, sídlem Purkyňova 2, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. května 2022 č. j. 3 As 13/2020-39, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 20. listopadu 2019 č. j. 52 A 51/2019-65 a rozhodnutí Policejního prezidia České republiky ze dne 18. února 2019 č. j. PPR-36409-5/ČJ-2018-990450, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Policejního prezidia České republiky, sídlem Strojnická 27, Praha 7, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka (podle záznamů v obchodním rejstříku došlo ke dni 7. 7. 2022 ke změně názvu z MULTIAGRO v.o.s. Slatina na MULTIAGRO s.r.o. Slatina) domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, odboru služby pro zbraně a bezpečnostní materiál, pracoviště Pardubice (dále jen "krajské ředitelství") ze dne 31. 10. 2018 č. j. KRPE-91615-34/ČJ-2017-1700IY-OD bylo zastaveno řízení o žádosti stěžovatelky o povolení provozování soukromé střelnice v Bradlecké Lhotě, neboť stěžovatelka neodstranila vady této žádosti spočívající v nepředložení platné listiny prokazující oprávnění užívat dotčené nemovitosti jako střelnici podle §52 odst. 4 písm. a) zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o zbraních), ve znění do 29. 1. 2021 (dále jen "zákon o zbraních"). Proti rozhodnutí krajského ředitelství podala stěžovatelka odvolání, které Policejní prezidium České republiky (dále jen "policejní prezidium") rozhodnutím ze dne 18. 2. 2019 č. j. PPR-36409-5/ČJ-2018-990450 zamítlo a usnesení krajského ředitelství potvrdilo s odůvodněním, že z předmětné kupní smlouvy nelze dovodit, že by pěchotní střelnice v Bradlecké Lhotě byla na stěžovatelku převedena
jako střelnice provozovaná podle §52 zákona o zbraních, a jde tedy o nově zřizovanou střelnici soukromým subjektem, kdy je zapotřebí předložit kolaudační rozhodnutí nebo obdobnou listinu, kterou se povoluje užívání stavby k určenému účelu.
3. Rozhodnutí policejního prezidia napadla stěžovatelka žalobou, kterou Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") zamítl jako nedůvodnou. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, neboť se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že v důsledku změny vlastníka a potenciálního provozovatele střelnice z Ministerstva obrany na soukromou osobu došlo k přesunu střelnice a režimu na ní užívaných zbraní do právního rámce, který původní stavební dokumentace nezohledňuje a ani jej zohledňovat nemůže. Rozhodnutí Vojenského stavebního úřadu ze dne 14. 11. 1980 proto s ohledem na takto zásadní změnu poměrů nelze považovat za listinu prokazující oprávnění užívat nemovitost jako střelnici (§52 odst. 4 zákona o zbraních).
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti setrvává na stanovisku, že splnila všechny zákonem požadované předpoklady pro vydání povolení k provozování střelnice, a vyjadřuje přesvědčení, že správní orgány a soudy pochybily, neboť jejich výklad dotčených právních předpisů vedl k neodůvodněné nerovnosti mezi různými skupinami vlastníků a provozovatelů předmětné nemovité věci (střelnice), takový postup považuje stěžovatelka za diskriminační a v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu, a zejména s čl. 1 Listiny deklarujícím rovnost jednotlivců před zákonem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Ústavní soud napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další, dostupné stejně jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz].
7. Ústavní soud ve věci stěžovatelky neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.
8. Podle §52 odst. 4 písm. a) zákona o zbraních je k žádosti o povolení k provozování střelnice žadatel povinen připojit listinu prokazující oprávnění užívat nemovitost jako střelnici.
9. Podstatou řízení před správními soudy byla otázka, zda rozhodnutí Vojenského stavebního úřadu ze dne 14. 11. 1980 č. j. 101-24-424, kterým byl povolen tehdejšímu vojenskému útvaru 8022 Jičín trvalý provoz (užívání) pěchotní střelnice Jičín - Bradlecká Lhota, je či není listinou ve smyslu §52 odst. 4 písm. a) zákona o zbraních. Krajský soud konstatoval, že střelnice Bradlecká Lhota byla původně vojenskou střelnicí, a že povinnosti provozovatele zavazovaly přímo příslušné velitele, a poukázal na zákonnou výjimku uvedenou v §1 odst. 2 písm. e) zákona o zbraních, podle níž se na střelnice provozované Ministerstvem obrany a ozbrojenými silami České republiky zákon o zbraních nevztahuje, a je proto podle něj jednoznačné, že se tento zákon vztahuje na povolení a provozování střelnic soukromými subjekty. Pokud tedy stěžovatelka hodlá jako soukromá osoba provozovat střelnici pro zájmové či komerční účely, pak podle krajského soudu musí splňovat podmínky pro zřízení a provozování střelnice podle zákona o zbraních a nemůže se dovolávat údajné kontinuity povoleného provozu bývalé pěchotní vojenské střelnice, tím spíše, že i z historického kontextu vydání rozhodnutí je zjevné, že se nemohlo vztahovat ke zprovoznění a užívání střelnice soukromým subjektem, neboť provozování soukromé střelnice tehdejší právní úprava nepřipouštěla.
10. Ústavní soud neshledal důvodu, aby uvedené závěry z ústavněprávního hlediska neakceptoval, neboť mají racionální základ a jsou logicky a srozumitelně vysvětleny. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí krajského soudu a taktéž Nejvyššího správního soudu, který v napadeném rozsudku ústavně souladným způsobem odůvodnil, že stěžovatelka nabyla nemovitosti, které mají sloužit k provozování střelnice, od Ministerstva obrany, tedy od subjektu, který podle §1 odst. 3 písm. e) zákona o zbraních zřizuje a provozuje střelnice mimo působnost tohoto zákona. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že střelnice Bradlecká Lhota byla zřízena a povolena k užívání jako pěchotní střelnice pro výcvik vojáků tehdejší Československé lidové armády a byla tedy vojenským zařízením a nikoli střelnicí určenou pro veřejnost, se zbraněmi a střelivem bylo na této střelnici vždy nakládáno podle vojenských postupů a předpisů, neboť všechny relevantní verze zákona o zbraních a střelivu ze své působnosti vylučují zbraně a střelivo užívané ozbrojenými silami.
11. Poukazuje-li stěžovatelka na přípis Ministerstva obrany, podle kterého není nezbytné vést řízení o změně užívání stavby pouze z důvodu změny vlastnictví stavby, nelze než konstatovat, že příslušný stavební úřad (Městský úřad Lomnice nad Popelkou) ve vyjádření ze dne 13. 8. 2018 zcela jednoznačně uvedl, že bývalou pěchotní střelnici nelze užívat jako komerční střelnici bez nového projednání v územním a stavebním řízení, jehož výsledkem bude kolaudační rozhodnutí, neboť území není jako střelnice užíváno více než 20 let a stavebně technický stav stavebních objektů neodpovídá současným technickým požadavkům na stavby, ani podmínkám pro bezpečné užívání území.
12. Má-li takový závěr, který zastávají i správní soudy, stěžovatelka za diskriminační z hlediska rozdílného přístupu k jednotlivým provozovatelům střelnice, je nutno opětovně uvést, že posuzovaná střelnice již není stavbou důležitou pro obranu státu, u které by podle §16 odst. 2 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákona), vykonávalo působnost stavebního úřadu Ministerstvo obrany, nýbrž spadá do působnosti obecného stavebního úřadu, jímž je Městský úřad Lomnice nad Popelkou [§13 odst. 1 písm. d) stavebního zákona]. Jak přitom konstatoval Nejvyšší správní soud, s ohledem na bezprostřední bezpečnostní rizika, jež jsou spojena s používáním zbraní, je zjevné, že převod vojenské střelnice na soukromý subjekt nelze stavět na roveň převodu obytného domu či garáže z vlastnictví státu do vlastnictví soukromé osoby.
13. Ústavní soud uzavírá, že správní orgány i soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy. Stěžovatelka v ústavní stížnosti toliko polemizuje s argumentací správních orgánů a správních soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu