ECLI:CZ:US:2022:3.US.2028.22.1
sp. zn. III. ÚS 2028/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Naděždy Paškové, zastoupené JUDr. Ladislavou Chládkovou, advokátkou se sídlem Dobrovského 1179, Roudnice nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, č. j. 22 Cdo 967/2021-392, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 12. 2020, č. j. 95 Co 137/2020-333, a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 12. 6. 2020, č. j. 8 C 39/2018-274, a s ní spojeným návrhem na zrušení §59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i ústavní princip zakotvený v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou účastníkům řízení známy. Postačí proto uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, shora rubrikovaným rozsudkem Okresní soud v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala, a) aby se žalovaný, město R., zdržel provozování stavby kanalizace na pozemku parc. č. X v k. ú. R., a to ve lhůtě, kterou určí soud, případně do právní moci kolaudačního rozhodnutí, b) aby žalovaný na své náklady odstranil - zaslepil stavbu kanalizace a její sanaci na pozemku parc. č. X v k. ú. R., a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Okresní soud dále rozhodl, že žalovaný je povinen uhradit stěžovatelce náhradu za zásah do vlastnického práva ve výši 144 732,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 144 732,50 Kč od 16. 12. 2017 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce stěžovatelky (výrok II.). Žalobu pak zamítl v části, ve které stěžovatelka požadovala uhradit částku 192 771,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 16. 12. 2017 do zaplacení (výrok III.).
4. K odvolání obou účastníků řízení ve věci rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil ve výroku I. (výrok I.). Ve zbylých výrocích jej pak zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II.).
5. Dovolání stěžovatelky, směřující proti výroku I. rozsudku krajského soudu, bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítnuto pro nepřípustnost podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud potvrdil závěry okresního i krajského soudu, že kanalizace je vodním dílem ve smyslu ustanovení §55 odst. 1 písm. c) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vodní zákon"), neboť doposud plní funkci odvádění odpadních vod, přičemž konstatoval, že vzhledem k okolnostem nyní posuzovaného případu vzniklo stěžovatelce v souladu s ustanovením §59a vodního zákona ke dni 1. 1. 2014 legální věcné břemeno spočívající v povinnosti strpět za náhradu na svém pozemku předmětnou stavbu kanalizace a její užívání, kteréžto břemeno svědčí žalovanému doposud. Nejvyšší soud dále uzavřel, že okresní ani krajský soud se neodchýlily od předchozí judikatury dovolacího soudu, z níž vyplývá, že "v řízení o odstranění stavby vodního díla soud nezkoumá ani to, zda se jedná o stavbu povolenou, a ani to, zda se jedná o stavbu neoprávněnou. K zamítnutí žaloby na odstranění vodního díla tak postačí závěr o existenci legálního věcného břemene podle §59a vodního zákona, a to bez ohledu na případný rozpor vodního díla se stavebním povolením (či dokonce neexistenci stavebního povolení jako takového)."
6. Stěžovatelka s těmito závěry nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem předkládá obdobnou argumentaci, kterou uplatnila již v průběhu předchozího řízení. Obecným soudům vytýká, že se odmítly zabývat argumentací týkající se specifických individuálních okolností dané věci, přičemž pouze mechanicky aplikovaly ustanovení §59a vodního zákona, které dle jejího názoru zákonodárce nezamýšlel k "ochraně staveb nepovolených, porušujících právní předpisy a nevyhovujících technickým normám, staveb závadných a poškozujících majetek vlastníků pozemku." V této souvislosti doplňuje, že pokud by mělo být předmětné ustanovení vodního zákona vykládáno tímto způsobem, navrhuje jeho zrušení. Stěžovatelka opětovně rozporuje závěr obecných soudů, že předmětná kanalizace představuje vodní dílo. Je toho názoru, že "dílo, aby bylo vodním dílem, musí být zbudováno v souladu s předpisy stavebního práva a příslušnými technickými normami, což ostatně vyplývá i z §15 vodního zákona." Zdůrazňuje, že za vodní dílo lze považovat toliko stavbu povolenou, kterážto podmínka ovšem nebyla v případě uvedené kanalizace splněna.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Zvážil totiž stěžovatelčiny argumenty, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Jelikož podstata ústavní stížnosti spočívá v pouhém nesouhlasu stěžovatelky se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecným soudem, považuje Ústavní soud za nezbytné připomenout, že není a ani nemůže vystupovat jako další instance v obecném soudnictví, a tedy nemůže přezkoumávat rozhodnutí soudů prizmatem podústavního práva, neboť mu nenáleží pravomoc podrobit napadená rozhodnutí přezkumu běžné zákonnosti tak, jak činí soudy rozhodující o opravných prostředcích. Interpretace a aplikace podústavního práva je tedy plně na obecných soudech, přičemž polemikou s právními závěry v jejich rozhodnutích se Ústavní soud zabývá pouze v případech porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, k němuž však v nynějším případě nedošlo.
9. Jak plyne již ze shora provedené rekapitulace průběhu předchozího řízení, podstata nyní posuzované věci souvisí s otázkou, zda je žalovaný povinen odstranit stavbu kanalizace na pozemku stěžovatelky, nebo zda ve vztahu k trase kanalizace existuje legální věcné břemeno ve smyslu §59a vodního zákona, jehož existence by vedla k zamítnutí stěžovatelkou podané žaloby. Obecné soudy přitom při řešení vzniklého sporu upřednostnily druhou variantu.
10. Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadených rozhodnutí. Okresní i krajský soud totiž podle názoru Ústavního soudu při svém rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině, přičemž dostatečně vyložily, proč při nalézání odpovědi na shora formulovanou otázku nevyhověly argumentaci stěžovatelky, a naopak daly za pravdu stanovisku žalovaného. Na jejich postupu a rozhodnutí tak Ústavní soud neshledává nic, co by odůvodnilo jeho kasační zásah. Z podání stěžovatelky je naopak zřejmé, že právo na spravedlivý proces zaměňuje s neexistujícím právem na úspěch ve věci.
11. Ústavní soud proto toliko stručně odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, z nichž vyplývá, že obecné soudy v prvé řadě odůvodnily, že předmětná kanalizace představuje vodní dílo, přičemž v odkazu na ustanovení §55 odst. 1 písm. c) vodního zákona a příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu, z níž se podává, že vodním dílem se stavba stává okamžikem, kdy je způsobilá plnit funkce předvídané vodním zákonem, přihlédly k tomu, že kanalizace plní funkci odvádění odpadních vod (srov. rozsudek krajského soudu, body
16-17; rozsudek okresního soudu, bod 32). V řízení přitom nebylo prokázáno, že by předmětná kanalizace nadále neplnila svůj účel. Krajský soud potvrdil, že mezi účastníky řízení nebylo sporu v tom, že na kanalizaci je stále napojeno více domů, včetně domu stěžovatelky (srov. rozsudek krajského soudu, bod 13). Pro obecné soudy bylo dále ve smyslu ustanovení §59a vodního zákona klíčové, že předmětná kanalizace byla zbudována před rokem 2002 a existovala i ke dni 1. 1. 2014 (tj. k datu účinnosti novely, jíž bylo do vodního zákona zařazeno ustanovení §59a), což znamená, že k tomuto datu došlo k omezení vlastnického práva stěžovatelky zákonným věcným břemenem. Obecné soudy proto následně stěžovatelčinu žalobu zamítly s odkazem na shora reprodukovaný závěr formulovaný již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, č. j. 22 Cdo 1427/2019-285, dle něhož existence legálního věcného břemene (§59a vodního zákona) brání jak vyhovění žalobě na vypořádání neoprávněné stavby, tak i na vyhovění negatorní žalobě na odstranění zemních prací, resp. uvedení pozemku do původního stavu. Na takto řádně provedeném odůvodnění nespatřuje zdejší soud cokoliv, co by mohlo iniciovat uplatnění jeho kasační pravomoci.
12. Protiústavnost Ústavní soud neshledal konečně ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelkou podaného dovolání. Stěžovatelka totiž v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti, tj. i vymezení předpokladu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.
14. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to ve vztahu k výroku I. rozsudku okresního soudu, výroku I. rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu.
15. Domáhá-li se stěžovatelka výslovně zrušení rozsudků okresního a krajského soudu jako celku, Ústavní soud pouze stručně uvádí, že z logiky věci nemůže zrušit již zrušené rozhodnutí, a tedy není ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný k projednání části ústavní stížnosti směřující proti výrokům II. až VIII. rozsudku okresního soudu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1119/15 ze dne 16. 6. 2015 (N 116/77 SbNU 697), bod 26]. Co se týká výroku II. rozsudku krajského soudu, s ohledem na to, že se nejedná o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale naopak rozhodnutí, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatelka uplatňovat všechna svá práva, nelze tuto část rozsudku krajského soudu považovat za rozhodnutí [dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu proto zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti podle §75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
16. Za této situace Ústavní soud odmítl i akcesorický návrh na zrušení §59a vodního zákona, neboť tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu