ECLI:CZ:US:2022:3.US.2040.22.1
sp. zn. III. ÚS 2040/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Mareše, zastoupeného Mgr. Kateřinou Korpasovou, advokátkou se sídlem Mozartova 679/21, Liberec, proti výroku II. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2022, č. j. 7 Cmo 252/2021-583, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Řízení se přerušuje.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výroku II. v záhlaví označeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno právo zaručené čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") určil usnesením ze dne 21. 7. 2021, č. j. 38 Cm 83/2019-549, že dodatek č. 1 ze dne 7. 6. 2011 ke smlouvě o převodu obchodního podílu společnosti BESL Jablonec spol. s r.o. (dále jen "společnost"), uzavřené dne 17. 2. 2010 mezi Petrem Křížem a stěžovatelem, je neplatný (výrok I.). Dále krajský soud určil, že stěžovatel je povinen zaplatit Soně Křížové (dále také "navrhovatelka") náhradu nákladů řízení ve výši 603 280 Kč, a dále náhradu nákladů řízení státu ve výši 20 140,45 Kč (výroky II. a III.).
3. Rozhodoval tak o shora specifikovaném návrhu navrhovatelky, když tato tvrdila, že byla manželkou Petra Kříže, zemřelého dne 12. 6. 2011, a že na základě jeho závěti je jeho jedinou dědičkou. Zemřelý manžel navrhovatelky byl společníkem v uvedené obchodní společnosti a z tohoto titulu se rozhodl převést svůj padesátiprocentní obchodní podíl na této společnosti na stěžovatele (syna navrhovatelky), a to za dohodnutou cenu ve výši 5 mil. Kč. Dne 7. 6. 2011 (tzn. 5 dní před smrtí, kdy již byl ve vážném zdravotním stavu) ovšem Petr Kříž podepsal dodatek č. 1 ke smlouvě o převodu obchodního podílu ze dne 17. 2. 2010, jímž byla změněna cena za převod předmětného padesátiprocentního podílu z částky 5 000 000 Kč na částku 340 000 Kč. Podle navrhovatelky je přitom dodatek k této smlouvě o převodu obchodního podílu absolutně neplatný, neboť k jeho uzavření došlo v rozporu s dobrými mravy, a současně absentuje její souhlas jako manželky společníka. Krajský soud se neztotožnil s námitkou stěžovatele o promlčení práva navrhovatelky dovolat se relativní neplatnosti právního jednání. Svoji argumentaci o promlčení právního jednání navrhovatelky stěžovatel stavěl na tom, že toto mu bylo doručeno až 9. 2. 2015, tedy po uplynutí tříleté promlčecí doby. V řízení bylo podle stěžovatele prokázáno, že navrhovatelka o podpisu dodatku jejím zemřelým manželem věděla již od 7. 6. 2011. Skutečnost, kdy bylo uvedené právní jednání navrhovatelky o jejím dovolání se relativní neplatnosti podpisu dodatku jejím manželem doručeno stěžovateli, ale nebyla podle krajského soudu podstatná, neboť navrhovatelka ještě před uplynutím promlčecí lhůty zahájila příslušné soudní řízení o určení neplatnosti uvedeného dodatku, čímž podle krajského soudu došlo ke stavení lhůty. Navrhovatelce se sice podle krajského soudu nepodařilo prokázat, že by její posléze zesnulý manžel nebyl uvedeného podpisu dodatku ze zdravotního hlediska schopen, nicméně vzhledem k navrhovatelkou uplatněné námitce relativní neplatnosti je třeba uzavřít, že dodatek ke smlouvě o převodu obchodního podílu ze dne 7. 6. 2011 je relativně neplatným právním jednáním pro absenci souhlasu navrhovatelky jako manželky Petra Kříže.
4. K odvolání stěžovatele jako účastníka pak rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením takto:
"I. Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že návrh navrhovatelky na určení neplatnosti dodatku č. 1 ze dne 7. 6. 2011 ke smlouvě o převodu obchodního podílu ve společnosti BESL Jablonec spol. s r.o., IČO 64052605, ze dne 17. 2. 2010, uzavřené mezi Petrem Křížem, narozeným XXX, zemřelým dne 12. 6. 2011, naposledy bytem XXX, a účastníkem, se zamítá. [...] II. Navrhovatelka je povinna zaplatit účastníku na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 107 078,36 Kč, k rukám jeho zástupce, a to do tří dnů od právní moci usnesení. [...] III. Navrhovatelka je povinna zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 20 145,45 Kč na účet Krajského soudu v Ústí nad Labem, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení."
5. Krajský soud totiž podle vrchního soudu právo navrhovatelky na určení neplatnosti právního jednání zaměňuje s právem navrhovatelky dovolat se jednostranným právním jednáním relativní neplatnosti podle pro věc rozhodného zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb."). Uvedené pochybení krajského soudu jej potom vedlo k nesprávnému závěru, že pro posouzení běhu promlčecí lhůty je rozhodné, kdy bylo předmětné právo navrhovatelky uplatněno u soudu, a nikoliv to, kdy její dovolání se relativní neplatnosti došlo stěžovateli. Přitom je třeba vycházet z ustálené judikatury Nejvyššího soudu [v této souvislosti odkázal vrchní soud příkladmo na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014 sp. zn. 22 Cdo 2453/2012 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz), podle něhož mimo jiné postačuje, aby oprávněná osoba uplatnila tzv. relativní neplatnost právního jednání mimosoudně]. Už z toho nutno podle vrchního soudu dovodit, že účinky tzv. relativní neplatnosti nastávají jen tehdy, došlo-li její uplatnění k ostatním účastníkům právního jednání, které má být relativně neplatné. Sporný dodatek č. 1 ke smlouvě o převodu obchodního podílu byl přitom podepsán dne 7. 6. 2011, o čemž navrhovatelka věděla, ovšem její právní jednání spočívající v dovolání se účinků relativní neplatnosti bylo stěžovateli jako účastníkovi doručeno až dne 9. 2. 2015, tedy zjevně po uplynutí tříleté promlčecí lhůty. Nad rámec uvedeného vrchní soud vysvětlil, že podle jeho názoru u navrhovatelky není splněna podmínka naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti uvedeného dodatku ke smlouvě o převodu obchodního podílu, neboť tato otázka není pro dané řízení rozhodná a stav ohrožení práva navrhovatelky jako dědičky není spojen s otázkou (ne)platnosti uvedeného dodatku, ale až s určením, že majetek (pohledávka) za stěžovatelem zemřelému manželovi ke dni jeho smrti náležel. Tarifní hodnotu pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů vrchní soud určil podle §7 ve spojení s náhradním kritériem pro hodnotu věci podle §9 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
6. K tomu stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvádí, že podle jeho názoru vrchní soud postupoval nesprávně, určil-li výši mimosmluvní odměny podle ustanovení §9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu, zvláště když naopak krajský soud při určení hodnoty věci, respektive při určení tarifní hodnoty sporu, vycházel z penězi ocenitelného plnění podle §8 odst. 1 advokátního tarifu, v tomto případě tedy z částky 4 660 000 Kč, jakožto rozdílu mezi částkou 5 mil. Kč a částkou 340 000 Kč. Určil-li vrchní soud hodnotu věci jinak, porušil tím stěžovatelovo právo na legitimní očekávání, když aplikovanou změnu oproti rozhodnutí krajského soudu ve svém rozhodnutí vrchní soud ani nijak neodůvodnil, pročež je toto jeho rozhodnutí nutno považovat za překvapivé a svévolné; to platí o to více, pokud žádný z účastníků nesprávný způsob určení odměny advokáta ze strany krajského soudu nenamítal. Přitom k náhradnímu kritériu určení tarifní hodnoty podle §9 advokátního tarifu je potřeba přistupovat jako k tzv. zbytkovému ustanovení a výjimce z pravidla, když primární má být podle stěžovatele postup podle peněžité hodnoty sporu ve smyslu §8 odst. 1 advokátního tarifu, což podle stěžovatele vyplývá i z jím citované judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Stěžovatel s aplikací náhradního kritéria podle §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu nesouhlasí už proto, že tento dostatečně neodráží ve výši odměny riziko, které právní zástupce zastupováním účastníka řízení ve sporu o milionové hodnoty podstupuje. Ústavní soud by se podle stěžovatele měl ke vztahu §8 advokátního tarifu a §9 advokátního tarifu jednoznačně vyjádřit, i kdyby měl autoritativně konstatovat - s čímž ovšem stěžovatel nesouhlasí - že soudy mají primárně postupovat nikoliv podle §8, nýbrž podle §9 advokátního tarifu.
7. Ústavní soud dotazem u krajského soudu zjistil, že Soňa Křížová (navrhovatelka) podala dovolání navazující na shora citované rozhodnutí vrchního soudu; toto dovolání zatím nebylo krajským soudem předáno Nejvyššímu soudu. Z obsahu vyžádaného dovolání ze dne 1. 8. 2022 se přitom podává, že napadena byla výroková část I. usnesení vrchního soudu.
8. Za této situace, kdy souběžně s řízením o ústavní stížnosti bylo podáno dovolání, přičemž řízení o něm (a jeho výsledek) může mít význam pro rozhodnutí Ústavního soudu o této ústavní stížnosti, Ústavní soud postupoval podle ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodl o přerušení řízení o podané ústavní stížnosti do doby, než bude Nejvyšším soudem rozhodnuto o dovolání navrhovatelky. Ústavní soud totiž respektuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, není-li již náprava před těmito orgány standardním postupem možná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu