ECLI:CZ:US:2022:3.US.2053.22.1
sp. zn. III. ÚS 2053/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Veroniky Nedvědové, 2) Kateřiny Martinicové, 3) Evy Večerkové a 4) Ing. Milana Ručky, všech zastoupených JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph. D., advokátem se sídlem Malostranské nám. 5/28, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2022, č. j. 28 Cdo 1012/2022-158, části výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2021, č. j. 72 Co 231/2021-113, jímž byl potvrzen zamítavý výrok V. o věci samé, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 4. 2021, č. j. 4 C 716/2018-82, a proti výroku V. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 4. 2021, č. j. 4 C 716/2018-82, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelé ve shora vymezeném rozsahu proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, jelikož účastníkům řízení jsou všechny relevantní skutečnosti známy.
3. Postačí uvést, že předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, jíž se stěžovatelé domáhali vůči státu zaplacení částky v celkové výši 10 088 672,58 Kč s příslušenstvím jako přiměřené finanční náhrady za nevydaný pozemek parc. č. X v k. ú. Modřany, obec Praha, a to z titulu svého restitučního nároku podle §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě").
4. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") shora uvedeným rozsudkem uložil státu povinnost zaplatit stěžovatelům 1), 2) a 4) částku 140 922,60 Kč s příslušenstvím od 22. 10. 2018 až do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výroky I., II. a IV.). Dále uložil státu povinnost zaplatit stěžovatelce 3) částku ve výši 422 767,80 Kč s příslušenstvím od stejného data a ve stejné lhůtě (výrok III.). Co do zbylé části pak obvodní soud žalobu zamítl (výrok V.).
5. K odvolání všech účastníků řízení ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který shora rubrikovaným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu změnil ve výrocích I., II. a IV. jen tak, že žaloba se co do požadavku stěžovatelů 1), 2) a 4) na zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,75 % p. a. z částky 117 435,50 Kč od 22. 10. 2018 do zaplacení zamítá, jinak se v těchto výrocích potvrzuje (výrok I.). Městský soud změnil rozhodnutí rovněž ve vztahu k výroku III., a to tak, že žaloba se co do požadavku stěžovatelky 3) na zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,75 % p. a. z částky 352 306,50 Kč od 22. 10. 2018 do zaplacení zamítá, jinak se v tomto výroku potvrzuje (výrok II.). Městský soud dále potvrdil zamítavý výrok V. rozhodnutí obvodního soudu (výrok III.).
6. Dovolání, podané oběma procesními stranami, bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
7. Stěžovatelé nesouhlasí se závěry obecných soudů v části, jimiž byla zamítnuta jejich žaloba, a napadají je ústavní stížností, v níž ovšem předkládají obdobné argumenty, které uplatnili již v průběhu předchozího řízení, tj. v jimi podaném odvolání i dovolání. Opětovně tudíž namítají, že jim soudy přiznaly finanční náhradu, která je zcela neadekvátní a představuje zhruba pouze jednu šestinu až jednu sedminu vyhláškového ocenění odňatého pozemku. Zdůrazňují, že tržní cena pozemku je přitom ještě vyšší. Stěžovatelé dále namítají nepřiměřenou délku řízení. Uvádějí, že "soud I. stupně byl již připraven ve věci rozhodnout, ale toto soudní řízení bylo soudem přerušováno, a to z důvodu návrhu Nejvyššího soudu na zrušení ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě, které bylo ale plénem Ústavního soudu dne 12. 1. 2021 zamítnuto."
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně konformně, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích v minulosti rovněž opakovaně uvedl, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 83 a čl. 90 Ústavy). Dále akcentoval subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203), nebo nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud proto k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti jejich zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
10. Po prostudování ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí totiž Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelé svým podáním sledují nikoliv ochranu svých ústavně zaručených základních práv, nýbrž jen přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy. Tím však staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu ovšem nepřísluší. Ústavní stížnost je tedy spíše pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelé nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny. Ústavní soud proto na tato rozhodnutí pro stručnost odkazuje.
11. Jádrem stížnostní polemiky je nesouhlas s výší finanční náhrady za nevydané pozemky podle ustanovení §16 a §28a zákona o půdě. Touto otázkou se zdejší soud zabýval v minulosti opakovaně, ponejvíce pak v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/19 ze dne 12. 1. 2021 (č. 81/2021 Sb.), jenž byl podrobně rekapitulován též ve stěžovaných rozhodnutích obecných soudů. Ústavní soud v tomto nálezu neshledal (k návrhu Nejvyššího soudu) úpravu obsaženou v zákoně o půdě za protiústavní, když zdůraznil možnost jejího ústavně konformního výkladu. Uvedl, že recentní judikatura stojí na závěru, že finanční náhrada podle restitučních předpisů nemá být určována v historické výši, která dnes dosahuje pouze zlomku ceny nemovitosti. Tento výklad označil Ústavní soud za žádoucí, přičemž odkázal na svoje relevantní rozhodnutí i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (zejména rozsudek ze dne 5. 11. 2002 ve věci Pincová a Pinc proti České republice, č. 36548/97). Ústavní soud rozhodl, že finanční náhrada nemusí být nutně ekvivalentem aktuální tržní ceny, nicméně má umožnit odčinění nebo zmírnění křivd tak, jako by tomu bylo při vydání věci. Touto myšlenkou vedené určování přiměřené a rozumné výše náhrady tedy považuje zdejší soud za dostatečné pro vyloučení porušování ústavně zaručených práv jednotlivců.
12. Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, při zohlednění změn tržních poměrů, jež nastaly po účinnosti zákona o půdě (tj. dne 24. 6. 1991), odůvodnil a formuloval konkluzi, dle níž za přiměřenou a rozumnou výši peněžité náhrady za nevydané pozemky podle ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě lze pokládat (s výhradou pozdějších změn poměrů) šestinásobek ceny odňatých nemovitostí určené podle vyhlášky č. 182/1988 Sb.
13. Z těchto závěrů přitom důsledně vycházely též obecné soudy rozhodující v nyní posuzované věci. Okresní soud totiž vzal za základ finanční náhrady hodnotu odvíjející se od ceny odňatého pozemku ke dni 24. 6. 1991 podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (ve smyslu ustanovení §28a zákona o půdě), nicméně tuto navýšil právě šestkrát (srov. rozsudek obvodního soudu, body 12-13). Zcela případná je též úvaha, že "při zvažování spravedlivého řešení nelze přehlédnout, že soudem prvního stupně stanovená finanční náhrada v celkové výši 845 535,60 Kč vypořádává pouze dosud neuspokojenou část restitučního nároku žalobců, přičemž částečně byl tento nárok již uspokojen vydáním náhradního pozemku parc. č. Y, o výměře 2 823 m2 v k. ú. Líšnice u Prahy, jehož hodnota v průběhu času podléhá vývoji obdobně jako odňatá nemovitost" (srov. rozsudek městského soudu, bod 15).
14. Ústavní soud dále uvádí, že obdobně jako obecné soudy v nyní posuzovaném případě neshledává žádnou mimořádnou specifickou okolnost, která by odůvodnila zvýšení (či naopak snížení) stanovené finanční náhrady. Vzhledem k aktuálnosti sjednocující judikatury Nejvyššího soudu (jak bylo uvedeno, rozsudek sp. zn. 28 Cdo 2772/2018 byl vydán dne 16. 2. 2021) zde dle Ústavního soudu není dán prostor ani pro úvahu o zvýšení náhrady za nevydané pozemky nad rámec shora uvedených závěrů odůvodněnou pozdější změnou poměrů.
15. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce směřující k délce řízení. Jak vyplývá z obsahu napadeného rozhodnutí obvodního soudu, tento přistoupil k přerušení řízení právě do doby rozhodnutí Ústavního soudu ve věci návrhu Nejvyššího soudu na zrušení části §16 odst. 1 zákona o půdě (srov. rozsudek obvodního soudu, bod 2). Probíhalo zde tedy řízení, v němž byla řešena otázka, která zcela zjevně měla zásadní význam pro rozhodnutí soudu, resp. která se vztahovala k předmětu nyní posuzovaného řízení a kterou si okresní soud nemohl vyřešit sám. K přerušení řízení tudíž došlo ze zákonem stanoveného důvodu. Úvahu obvodního soudu proto nelze v dané situaci označit za zjevně nepřiměřenou, ani ji chápat jako projev zbytečných průtahů řízení. Ústavní soud současně připomíná, že je věcí civilních soudů, aby za pomoci výkladu příslušných procesních norem zvážily, zda nastaly či nenastaly okolnosti odůvodňující přerušení řízení. Zpochybňování procesního postupu zvoleného nezávislými soudy Ústavnímu soudu obecně nepřísluší; jeho zásah by mohl přicházet v úvahu pouze za výjimečné situace, např. pokud by civilní soud byl nečinný i po odpadnutí překážky, pro kterou přerušil řízení, nebo pokud by o přerušení řízení bylo rozhodováno na základě okolností, které jsou zcela zjevně irelevantní (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3159/20 ze dne 26. 11. 2020 či usnesení sp. zn. II. ÚS 2682/20 ze dne 7. 10. 2020). O takový případ však ve věci stěžovatelů nešlo. Nad tento rámec Ústavní soud rovněž uvádí, že i když by shledal délku řízení před obecnými soudy nepřiměřenou, nebyl by dán důvod ke zrušení rozhodnutí, které tyto soudy již vydaly. Pokud by tak totiž učinil, nevedlo by to logicky k ničemu jinému, než k dalšímu prodloužení předmětného řízení.
16. Ústavní soud konečně neshledal protiústavnost ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž označil dovolání stěžovatelů (a stejně tak i žalovaného státu) za nepřípustné. Stěžovatelé totiž navzdory svému odlišnému názoru v tomto ohledu řádně nevymezili předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny.
17. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti, tedy i vymezení předpokladu jeho přípustnosti (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb., ST 45/87 SbNU 905), což nebylo v posuzované věci splněno.
18. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu