ECLI:CZ:US:2022:3.US.2089.22.1
sp. zn. III. ÚS 2089/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Linharta, zastoupeného Mgr. Jiřím Čechem, advokátem se sídlem Otakarova 1427/41, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 7. 2022, č. j. 19 Co 758/2022-132, a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 5. 2022, č. j. 27 Nc 1002/2022-72, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva podle čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že návrhem doručeným Okresnímu soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") dne 24. 5. 2022 se navrhovatelé ing. Jana Krátká a ing. Václav Krátký domáhali nařízení předběžného opatření, kterým by soud uložil stěžovateli jako odpůrci povinnost umožnit jim přístup do jejich blíže specifikované nemovitosti. Stěžovatel totiž měl svým jednáním navrhovatelům zcela znemožnit vstup do jejich nemovitosti tím, že uzamkl jediná přístupová vrata, jakož i rozoral jedinou přístupovou cestu do budovy. Okresní soud nyní ústavní stížností napadeným usnesením návrhu na nařízení předběžného opatření vyhověl a stěžovateli uložil povinnost umožnit navrhovatelům přístup do jejich nemovitosti. Dále okresní soud uložil stěžovateli povinnost zdržet se provádění stavebních a terénních úprav, včetně zahradnických a pěstebních prací na části přilehlého pozemku označeného též v katastrální mapě, která je součástí jeho rozhodnutí. Současně okresní soud navrhovatelům uložil, aby do tří měsíců ode dne doručení jeho rozhodnutí podali k soudu proti stěžovateli návrh na zahájení řízení ve věci samé o zřízení služebnosti, o povolení nezbytné cesty atp. Takto rozhodl proto, že navrhovatelé podle něj dostatečně osvědčili potřebu zatímní úpravy, když rovněž dostatečně vymezili, jakým konkrétním způsobem má být umožněn vstup do nemovitostí v jejich vlastnictví. Navrhovatelé se přitom podle okresního soudu domáhali pouze nutného zásahu do vlastnického práva stěžovatele, když bylo prokázáno, že stěžovatel navrhovatelům znemožnil jediný existující přístup do budovy v jejich vlastnictví. Okresní soud vyhověl návrhu i pokud jde o povinnost stěžovatele zdržet se provádění stavebních a terénních úprav, včetně zahradnických a pěstebních prací, neboť v tomto případě navrhovatelé zcela jasně vymezili minimální koridor, v němž se stěžovatel má zdržet konkrétních činností tak, aby byl zachován a umožněn nutný přístup do nemovitosti ve vlastnictví navrhovatelů.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozhodl takto:
"I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku I. bod 1) [tedy o uložení povinnosti stěžovatele umožnit navrhovatelům přístup do jejich budovy - pozn. Ústavní soud] a ve výroku II. [tedy o povinnosti navrhovatelů podat k soudu ve stanovené lhůtě návrh na zahájení řízení ve věci samé - pozn. Ústavní soud] potvrzuje. [...] II. Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku I. bod 2) mění takto:
[...] Návrh, aby soud vydal předběžné opatření, kterým odpůrci uloží povinnost zdržet se provádění stavebních a terénních úprav, včetně zahradnických a pěstebních prací na části pozemku parc. č. X1, k. ú. J., v rozsahu šíře 3 m počítáno od hranice pozemků parc. č. X1 a parc. č. X2, k. ú. J., a délky 1,5 m počítáno od hranice pozemků parc. č. X1 a parc. č. X3, k. ú. J., a dále pak navazujícím prostorem v rozsahu šíře 1,5 m počítáno od hranice pozemků parc. č. X1 a parc. č. X2, k. ú. J., po celé délce budovy č. p. X4, k. ú. J., včetně průchodu mezi budovami č. p. X4 a č. p. X5, k. ú. J, v jeho šíři tak, jak je navrhovateli vyznačeno červenou čarou na ortofoto katastrální mapě, která je nedílnou součástí usnesení, se zamítá."
4. Podle krajského soudu totiž byly splněny podmínky pro nařízení předběžného opatření, pouze jde-li o povinnost stěžovatele umožnit navrhovatelům přístup do jejich nemovitosti. Z obsahu spisu je totiž zřejmé, že stěžovatel navrhovatelům znemožnil uzamčením vrat jediný existující přístup do předmětné nemovitosti. Krajský soud však na rozdíl od okresního soudu nepovažuje za důvodný návrh navrhovatelů na nařízení předběžného opatření, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zdržet se provádění stavebních, technických úprav, včetně zahradnických a pěstebních prací na přilehlém pozemku. Stěžovateli lze totiž přisvědčit v tom, že jeho povinnost neprovádět takové stavební, terénní úpravy či zahradnické a pěstební práce, které by zamezily navrhovatelům přístup do jejich nemovitosti, je obsažena již v jemu uložené povinnosti umožnit jim přístup do budovy. Z logiky věci proto stěžovateli nejsou zapovězeny všechny terénní úpravy nebo zahradnické a pěstební práce, nebudou-li znamenat omezení přístupu navrhovatelů do jejich nemovitosti. Stejně tak není důvodné, aby stěžovateli bylo znemožněno provádět stavební úpravy či další práce v průchodu mezi budovami, nebude-li tím navrhovatelům znemožněn nezbytný přístup do jejich nemovitosti přístupovými vraty.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nebyly dány podmínky pro nařízení předběžného opatření, neboť omezení tímto předběžným opatřením stanovená stěžovatel považuje za projev svévole, když jinak uznává, že předběžné opatření mělo zákonný podklad a bylo vydáno k tomu příslušným orgánem. Navrhovatelé se totiž do svízelné situace způsobené absencí jejich vlastního přístupu do jimi vlastněné nemovitosti dostali sami, když od roku 1977 nebyli schopni si vlastní přístup zřídit, přičemž od začátku bylo zřejmé, že tento přístup do jejich nemovitosti chybí, což se odrazilo i v nižší kupní ceně této nemovitosti. Navrhovatelé tak svojí nečinností zasahují do vlastnického práva stěžovatele, který je nyní omezen například ve vjíždění do vrat svým osobním vozem anebo tím, že vzhledem k řízení, v němž mu bylo předběžné opatření nařízeno, musel zastavit rekonstrukční práce na průchodu, v němž jsou vstupní vrata umístěna.
6. Pro vypořádání ústavních stížností není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud předně uvádí, že je-li ústavní stížností napadáno i rozhodnutí okresního soudu, které svým rozhodnutím již částečně změnil krajský soud, pak k rozhodování o ústavnosti již změněné části usnesení okresního soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo změněno). Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v této části podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu pro nepříslušnost.
8. Dále je třeba konstatovat, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz k tomu např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz].
10. V daném kontextu Ústavní soud konstatuje (a stěžovatel si je zjevně specifik posouzení řízení o předběžném opatření vzhledem k jeho úvodní argumentaci vědom), že potencialitu předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) k zásahu do základních práv a svobod obecně vyloučit nelze, nicméně zásah touto formou zpravidla nedosahuje patřičné intenzity, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se ještě nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků soudního řízení s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu, protože jde jen o zatímní úpravu práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99, ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000, ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06 a mnohá další]. Ústavní soud se tedy zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, nýbrž jde o opatření, jejichž trvání je zásadně časově omezeno.
11. Posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření je pak v kognici obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), usnesení ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 3365/10, ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14]. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 155/13 nebo ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 641/15].
12. V nyní posuzované věci přitom Ústavní soud neshledal v postupu a v rozhodnutí obecných soudů taková kvalifikovaná pochybení, jež by mohla být z hledisek výše uvedených posuzována jako porušení základních práv stěžovatele.
13. Ke stěžovatelově argumentaci totiž Ústavní soud konstatuje, že nesdílí jeho názor, že by nařízené předběžné opatření bylo projevem svévole. Odhlédne-li Ústavní soud od skutečnosti, že ústavní stížnost stěžovatele neobsahuje v podstatě žádnou hlubší (natožpak ústavněprávní) argumentaci, je nutno zopakovat východiska uvedená samotnými obecnými soudy, že totiž stěžovatel jednostranně navrhovatelům zamezil vstup do jejich nemovitosti, což stěžovatel v ústavní stížnosti ani nerozporuje.
14. Přitom v řízení o nařízení předběžného opatření (respektive v rámci odvolacího řízení, kdy krajský soud v souladu se zákonem vycházel ze zjištění okresního soudu) obecné soudy nemohly věcně přezkoumávat, zda si navrhovatelé mohli zbudovat vlastní přístup do jimi vlastněné nemovitosti. Podstatné naopak z hlediska nařízení předběžného opatření je, že stěžovatel jednostranně navrhovatelům omezil (či spíše zamezil) přístup do jimi vlastněné budovy. Proto bylo zapotřebí prozatímně upravit poměry účastníků tak, aby byl přístup navrhovatelů obnoven. Stěžovatel přitom neprokázal, že jej v užívání vstupních vrat navrhovateli v jeho vlastnickém právu jakkoliv významně omezuje, když této otázce se podrobně věnoval zejména krajský soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí a v tomto ohledu také rozhodnutí okresního soudu pozměnil.
15. Neobstojí pak ani stručné konstatování stěžovatele v ústavní stížnosti, že mu je nařízením předběžného opatření bráněno v používání vstupních vrat pro průjezd automobilu nebo že vstupní prostor nemůže nechat opravit. Krajský soud naopak podle Ústavního soudu zcela akceptovatelně vysvětlil, že stěžovatel může nechat svůj majetek opravit a může vstupní vrata používat též pro vjezd automobilu; pouze žádnou z těchto činností nesmí navrhovatelům bránit ve vstupu do jimi vlastněné nemovitosti. Na takovém závěru nelze podle Ústavního soudu shledávat nic protiústavního, když sám stěžovatel v ústavní stížnosti žádnou argumentaci svědčící o opaku ve skutečnosti nepřináší.
16. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena tvrzená základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu] a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu