ECLI:CZ:US:2022:3.US.2098.22.1
sp. zn. III. ÚS 2098/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Prokopa, zastoupeného Mgr. Zdeňkou Tolnayovou, advokátkou, se sídlem nám. Republiky 946, Mladá Boleslav, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 5. 2022 č. j. 57 Co 71/2022-146, Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 17. 1. 2022 č. j. 7 C 78/2021-122, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, a Simony Prokopové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod a to zejména práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Simona Prokopová, vedlejší účastnice řízení u Ústavního soudu (dále též "žalobkyně"), se žalobou u Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") domáhala určení výživného po svých rodičích, po matce Mileně Prokopové ve výši 5 000 Kč měsíčně a vůči stěžovateli (dál jen "otec") ve výši 10 000 Kč od 1. 9. 2020 po dobu studia na Střední škole služeb a podnikání v Ostravě - Porubě. Jediným zdrojem příjmů žalobkyně jsou dávky vyplácené Úřadem práce v Ostravě, které v době podání návrhu činily 11 076 Kč měsíčně a její životní náklady jsou okolo 15 000 Kč. Okresní soud schválil smír uzavřený mezi žalobkyní a její matkou usnesením ze dne 20. 10. 2021 č. j. 7 C 78/2021-35, v němž se zavázala platit na výživu žalobkyně s účinností od 1. 10. 2021 částku 1 600 Kč měsíčně a doplatit jí dlužné výživné do 31. 12. 2021; nadále již matka nebyla účastnicí řízení.
3. Okresní soud vzal za prokázané, že žalobkyně je dcerou stěžovatele, rodiče jsou od roku 2006 rozvedeni. Rozsudkem okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2017 č. j. 32 C 194/2017-36 byla zrušena vyživovací povinnost stěžovatele vůči žalobkyni (naposledy rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26. 8. 2010 č. j. 90 P 142/2010-231 částkou 4 000 Kč měsíčně a to s účinností od 1. 9. 2016), protože žalobkyně řádně nestudovala.
4. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 17. 1. 2022 č. j. 7 C 78/2021-122 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 5. 2022 č. j. 57 Co 71/2022-146, který nabyl právní moci dne 13. 6. 2022, bylo o věci stěžovatele rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen platit na výživu žalobkyně za dobu od 1. 9. 2020 do 31. 5. 2021 částku 7 000 Kč měsíčně, za dobu od 1. 6. 2021 do 31. 8. 2021 částku 6 000 Kč měsíčně a dále za dobu od 1. 9. 2021 částku 7 000 Kč měsíčně splatnou vždy každého prvého dne v měsíci předem k rukám žalobkyně. Žaloba žalobkyně se za dobu od 1. 6. 2021 do 31. 8.2021 co do částky 1 000 Kč měsíčně zamítá. Nedoplatek vzniklý zvýšením výživného za dobu od 1. 9. 2020 do 31. 5. 2022 ve výši 145 000 Kč, jakož i výživné splatné za dobu od 1. 6. 2022 do konce měsíce, v němž tento rozsudek nabyde právní moci, je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni v pravidelných měsíčních splátkách po 5 000 Kč spolu v běžným výživným až do úplného zaplacení, pod ztrátou výhody splátek. Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 5. 2022 sp. zn. 57 Co 71/2022 byla opravena písařská chyba, kdy namísto správného data 31. 7. 2021 bylo nesprávně uvedeno datum 31. 8. 2021, která se promítla do odstavce I. výroku rozsudku. Krajský soud po přezkoumání věci a doplnění dokazování shledal závěr okresního soudu, týkající se nenavazujícího studia za správný, vycházející z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2121/2014 (pozn. N 182/74 SbNU 591, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). S účinností od 1. 9. 2020 se žalobkyně opětovně začala připravovat na budoucí povolání, za účelem zvýšení kvalifikace (dosud má toliko základní vzdělání), pro lepší uplatnění na trhu práce začala navštěvovat střední školu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovil přesvědčení, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a to zejména práva na spravedlivý proces. Rekapituluje dosavadní průběh řízení a uvádí, že žalobkyně v letech 2014 až 2017 nestudovala řádně a zpochybňuje závěry okresního soudu, že to bylo proto, že výživné hrazené stěžovatelem ve výši 4 000 Kč měsíčně nepostačovalo ani na úhradu bydlení a proto byla nucena při denním studiu brigádně pracovat a opatřovat si finanční prostředky na svoji obživu a uspokojování základních životních potřeb, přičemž navíc v té době trpěla zvýšenou nemocností. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že odůvodnění rozsudku je naprosto v rozporu s důkazy provedenými při jednání. Krajský soud konstatoval, že žalobkyně od 17 let žije sama, stará se sama o sebe, tak nevidí důvod, proč by měla jeho vyživovací povinnost trvat. Obecné soudy se nevypořádaly s tvrzením stěžovatele, že v řízení nebylo nijak prokázáno, že nynější studiem (obor kadeřník) si žalobkyně zvýší uplatnění na trhu práce a bude dosahovat vyššího výdělku. Dle jeho názoru se soudy nezabývaly otázkou řádné a soustavné přípravy žalobkyně na budoucí povolání a poukázal, že nyní již studuje na čtvrté střední škole a požadavek na hrazení výživného považuje v rozporu s dobrými mravy. Okresní i krajský soud dle názoru stěžovatele dospěly k nesprávnému názoru, že skutkové okolnosti posuzovaného případu jsou odlišné od skutečností, z nichž vycházel Ústavní soud ve shora uvedeném nálezu sp. zn. II. ÚS 2121/14, kde šlo o tzv. studium pro studium.
6. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 17. 1. 2022 č. j. 7 C 78/2021-122 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 5. 2022 č. j. 57 Co 71/2022-146. Odkazuje na odchýlení se od judikatury Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1247/13 či ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 793/16, nebo z 30. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2121/14.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je v uvedeném rozsahu přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Ústavní soud připomíná, že obecně zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do jejich rozhodování zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu, například bylo-li by napadené rozhodnutí založeno na naprosté libovůli či by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu nebo řádný proces). Ústavní soud již dříve konstatoval, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné. Obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297) či usnesení ze dne 2. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 869/17, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. V nyní posuzovaném případě okresní soud a krajský soud rozhodovaly o vyživovací povinnosti otce ve vztahu ke zletilé dceři, kdy podle stěžovatele nejsou splněny podmínky pro další existenci vyživovací povinnosti otce. Její studium na Střední škole služeb a podnikání v oboru kadeřník je již čtvrtou školou, kterou začala studovat a z toho plyne, že nestudovala řádně ani nestuduje soustavně.
11. Ústavní soud podotýká, že alimentace a vyživovací vztahy jsou projevem rodinné solidarity a zajišťují funkčnost rodiny samotné. Jde o zákonem uloženou povinnost pomoci druhému v materiálním slova smyslu tak, aby se neocitl ve stavu nouze a aby životní úroveň dítěte odpovídala jeho odůvodněným potřebám. Vyživovací povinnost rodičů k dětem je dána přímo ze zákona a trvá do té doby, pokud děti nejsou schopny se samy živit. Základním hmotněprávním kritériem pro vznik práva na výživné oprávněného je jeho potřebnost (tzv. stav odkázanosti na výživu). Podle §911 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, platí, že výživné lze přiznat, není-li oprávněný schopen sám se živit.
12. Ústavní soud má za to, že v takových případech obecné soudy musí pečlivě hodnotit samotnou existenci vyživovací povinnosti a její výši. Samotné dosažení zletilosti dítěte nemá sice pro trvání vyživovací povinnosti hmotněprávní význam, současně je však z logiky věci zřejmé, že odlišná je situace u nezletilého dítěte (zejména mladšího 15 let), které je s ohledem na stupeň svého fyzického a psychického vývoje a koneckonců i podle stávající právní úpravy zcela či převážně odkázáno na svoje rodiče (zpravidla ani nemůže legálně získávat vlastní aktivní pracovní činností finanční prostředky), a osoby zletilé, u níž by mělo obecně platit, že bude vyvíjet přiměřené úsilí směřující k tomu, aby se uživila sama, nevyskytnou-li se okolnosti, které tomu zcela nebo částečně brání (srov. shora uvedený nález sp. zn. II. ÚS 2121/14).
13. Ústavní soud a priori pochopitelně nevylučuje, že studium zletilého dítěte na střední (případně vysoké) škole, představuje okolnost, od níž se bude odvíjet vyživovací povinnost rodičů. Rodiče jsou totiž odpovědni za všestranný rozvoj svých dětí, a z toho také plyne, že jsou povinni dbát o to, aby dítě našlo zdroj své obživy právě v takovém oboru, pro který má schopnosti a nadání a v němž se může náležitě uplatnit. Je však vždy důležité, aby se obecné soudy pečlivě zabývaly konkrétními okolnostmi každého případu a zejména účelností tohoto studia. Studium by totiž mělo sloužit k prohlubování předchozího vzdělání, na které zpravidla navazuje, resp. mělo by vést k lepším budoucím vyhlídkám na získávání prostředků pro své životní potřeby prací (srov. čl. 26 odst. 3 Listiny). Může samozřejmě nastat i případ, kdy další studium na studium předchozí přímo navazovat nebude, nicméně z konkrétních okolností bude zřejmé, že i tak je třeba preferovat zájem na zvýšení kvalifikace dítěte. Nemělo by však jít o studium samoúčelné. Za situace, kdy studium nenese znaky soustavnosti a cílevědomosti, nelze na rodiči spravedlivě požadovat, aby vynakládal peněžní prostředky, které by ve svém výsledku nepřispívaly k osobnímu rozvoji dítěte (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2121/14 či usnesení ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1247/13).
14. V posuzované věci se podle Ústavního soudu obecné soudy danými otázkami dostatečně zabývaly a dospěly k závěru, že studium na Střední škole služeb a podnikání ji poskytne vyšší kvalifikaci v oboru. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti skutkovým a právním závěrům okresního soudu a krajského soudu, čímž klade Ústavní soud do role třetí instance, která mu nepřísluší. Z napadených rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu se podává, jaká skutková zjištění a skutkové závěry soudy učinily a jak věc posoudily po právní stránce. Ve věci bylo provedeno důkladné dokazování, přičemž mezi skutkovými a právními závěry není dán extrémní rozpor a napadená rozhodnutí jsou celkově ústavně akceptovatelná, a to tím spíše, že se vztahují k otázkám (zrušení vyživovací povinnosti), do nichž je Ústavní soud oprávněn a povinen ingerovat pouze v extrémních případech, o což však v daném případě nejde. Oba obecné soudy dostatečným, přesvědčivým a ústavně konformním způsobem svá rozhodnutí o vyživovací povinnosti otce vůči zletilé dceři odůvodnily a Ústavní soud neshledal v jejich rozhodnutích žádná kvalifikovaná pochybení, jež by byla způsobilá zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Nejde tak o rozhodnutí svévolná či libovolná nebo jinak vybočující z mezí spravedlivého procesu.
15. Nutno dodat, že ze skutečnosti, že se stěžovatel s právními závěry obecných soudů neztotožňuje, nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť toto právo nelze v žádném případě interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. Odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu neshledal přiléhavými.
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost v této části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2022
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu