ECLI:CZ:US:2022:3.US.2102.22.1
sp. zn. III. ÚS 2102/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. V., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, zastoupeným na základě substituční plné moci JUDr. Ivou Němcovou, advokátkou se sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2022, č. j. 4 Tdo 410/2022-440, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2022, č. j. 11 To 360/2021-398, a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 7. 9. 2021, č. j. 2 T 46/2021-371, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Berouně (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání zločinu podplácení podle ustanovení §332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), kterého se dopustila způsobem popsaným ve výroku tohoto rozsudku. Za to byla odsouzena k peněžitému trestu ve výměře 150 denních sazeb po 200 Kč, tj. v celkové výši 30 000 Kč. Podle ustanovení §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku jí dále okresní soud uložil trest propadnutí věci (specifikované v ústavní stížností napadeném rozsudku).
4. Následné odvolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") jako nedůvodné zamítnuto podle ustanovení §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").
5. Dovolání stěžovatelky odmítl ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyšší soud.
6. S těmito závěry obecných soudů stěžovatelka nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem předkládá obdobné námitky jako v předchozím řízení. Opětovně tudíž napadá výsledek dokazování, když má za to, že v její věci je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a (okresním) soudem učiněnými skutkovými zjištěními. Stěžovatelka uvádí, že obecné soudy vyhodnotily důkazní situaci "tvrzení proti tvrzení" jednoznačně v její neprospěch, aniž by však přesvědčivě vyvrátily stěžovatelkou předkládanou verzi skutkového děje.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Ústavní soud dále připomíná, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, provedl-li by je znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
9. K tomu je vhodné dále uvést, že stěžovatelkou zmíněné pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)].
10. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je proto namístě, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupin odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
11. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatelky. Ústavní soud totiž navzdory jejímu odlišnému názoru neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů a jejich právní posouzení, dosahovalo úrovně protiústavnosti ve shora popsaném smyslu.
12. Ústavní soud dále podotýká, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti představuje v podstatě jen opakování obhajoby z řízení před obecnými soudy, které se však s námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly. Ústavní soud přitom nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl nyní jejich závěry jakkoliv revidovat. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, řízení o ústavní stížnosti nepředstavuje "další díl" přezkumu dané trestní věci, nýbrž je určeno výhradně k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatele. To ovšem konkrétně znamená, že právo na spravedlivý proces nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení a Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby znovu přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů, jak ve svém důsledku požaduje stěžovatelka v právě posuzované věci.
13. S ohledem na repetitivní povahu stěžovatelčiných námitek považuje Ústavní soud další opakování toho, co již bylo správně řečeno obecnými soudy, za nadbytečné; na tomto místě tedy postačí toliko odkázat např. na přesvědčivé a podrobné odůvodnění napadených rozhodnutí. Stěžovatelkou prezentovaná a pro ni příznivější skutková verze nyní posuzovaného případu byla provedeným dokazováním okresního soudu spolehlivě vyvrácena (srov. rozsudek okresního soudu, body 7-14), což v rámci odvolacího i dovolacího přezkumu aprobovaly rovněž krajský soud (srov. usnesení krajského soudu, s. 11-12) a Nejvyšší soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu, s. 5). Ústavní soud přitom na jejich závěrech nespatřuje nic, co by mělo iniciovat uplatnění jeho kasační pravomoci.
14. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu