ECLI:CZ:US:2022:3.US.2164.22.1
sp. zn. III. ÚS 2164/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Jaroslavy Katonové, zastoupené Mgr. Luďkem Žambůrkem, advokátem, sídlem Na Hřebenkách 1882/12, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2022 č. j. 23 Cdo 1008/2022-279, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. listopadu 2021 č. j. 64 Co 301/2021-257 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. října 2021 č. j. 24 C 65/2019-238, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených zejména čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud Plzeň-město ústavní stížností napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatelky na zastavení řízení vedené pod sp. zn. 24 C 65/2019, v němž se žalobkyně domáhá po stěžovatelce zaplacení 480 066 Kč. Svůj návrh stěžovatelka odůvodňovala pozdním zaplacením soudního poplatku ze strany žalobkyně. Okresní soud návrh zamítl s odkazem na §9 odst. 4 písm. a) zákona o soudních poplatcích, podle něhož soud pro nezaplacení soudního poplatku řízení nezastaví, začal-li již jednat o věci samé.
Krajský soud v Plzni prvostupňové rozhodnutí k odvolání stěžovatelky potvrdil. Jak krajský soud uvedl, řízení bylo zahájeno 14. 2. 2019, přičemž v žalobě žalobkyně uvedla, že soudní poplatek uhradí na výzvu soudu. Soud žalobkyni ke splnění poplatkové povinnosti nevyzval, věc projednal a 6. 5. 2019 vynesl rozsudek, v němž mimo jiné uložil žalobkyni povinnost uhradit soudní poplatek. Dne 18. 6. 2019 žalobkyně soudní poplatek uhradila. Dne 30. 3. 2020 byl prvostupňový rozsudek zrušen, dne 7. 9. 2021 podala stěžovatelka předmětný návrh na zastavení řízení. Dle městského soudu tedy okresní soud postupoval správně, pokud řízení nezastavil, neboť zastavit řízení pro nezaplacení soudního poplatku lze jen tehdy, pokud soud vyzve poplatníka k dodatečné úhradě poplatku.
Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl, jelikož odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Jelikož žalobkyně nebyla vyzvána k zaplacení soudního poplatku a ve věci se začalo jednat, nebyly splněny předpoklady pro zastavení řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že na nezaplacení soudního poplatku nalézací soud upozorňovala v přípisech ze dne 15. 12. 2019, 15. 1. 2020 a 28. 5. 2020, avšak bezvýsledně. Nezaplacení soudního poplatku uvedla i jako odvolací důvod v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu ve věci samé. Odvolací soud pak sice napadený rozsudek zrušil, ale neuhrazením soudního poplatku se nezabýval.
Podle stěžovatelky okresní soud postupoval v rozporu se zákonem i judikaturou Ústavního soudu, podle níž je samotná povinnost soudce vyzvat k úhradě soudního poplatku beneficiem, přičemž povinnost hradit soudní poplatky je standardní podmínkou řádného vedení soudního řízení. Pokud by okresní soud řízení zastavil, pro žalobkyni by to nepředstavovalo překážku věci pravomocně rozhodnuté a nic by jí nebránilo podat žalobu znovu.
Stěžovatelka se proto nemůže ztotožnit s argumentací odvolacího a dovolacího soudu. Poplatek se hradí automaticky s podáním návrhu, pokud zaplacen nebyl, měla být žalobkyně vyzvána, což se nestalo, aniž by stěžovatelce bylo vysvětleno, proč tak okresní soud neučinil.
Ústavní soud předně podotýká, že ústavní stížnost je subsidiárním prostředkem ochrany práva. Ústavní soud zásadně přezkoumává pouze rozhodnutí, kterým se řízení končí a kdy již účastníci nemají k dispozici žádné procesní prostředky ochrany svých práv. Z uvedených důvodů Ústavní soud v minulosti některé ústavní stížnosti mířící proti rozhodnutím o nezastavení řízení odmítl jako nepřípustné (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 272/06 ze dne 6. 9. 2006 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 2209/11 ze dne 5. 8. 2011). V jiných případech ovšem obdobné ústavní stížnosti kvazimeritorně posoudil (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1956/17 ze dne 13. 2. 2018). Ústavní soud tedy ani nyní nepovažuje ústavní stížnost za nepřípustnou, byť s ohledem na povahu napadených rozhodnutí je k jejich přezkumu třeba přistupovat obzvláště zdrženlivě.
Konkrétně k posuzované věci pak je potřeba uvést, že jednoznačně nebyly splněny zákonné podmínky pro zastavení řízení, jak soudy stěžovatelce v napadených rozhodnutích opakovaně vysvětlily. Žalobkyně sice spolu s žalobou poplatek neuhradila, ale uhradila ho na základě následného rozhodnutí soudu, který jí tuto povinnost uložil. V době, kdy stěžovatelka podala návrh na zastavení řízení, byl soudní poplatek uhrazen a soud již začal jednat ve věci samé. Stěžovatelka v podstatě tuto argumentaci ani nezpochybňuje, zaměřuje se spíše na to, že jí nebylo vysvětleno, proč okresní soud žalobkyni k zaplacení soudního poplatku nevyzval. Pro účely posuzované ústavní stížnosti to však není určující, neboť stěžovatelka se jí domáhá zrušení napadených rozhodnutí s cílem dosáhnout zastavení řízení. Bez ohledu na důvody, pro které žalobkyně nebyla k zaplacení poplatku vyzvána dříve, přitom Ústavní soud takové ústavní stížnosti vyhovět nemůže, neboť rozhodnutí, že se řízení nezastavuje, bylo za nastalé procesní situace učiněno v souladu se zákonem i ústavním pořádkem.
Odkazuje-li pak stěžovatelka na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/20 ze dne 30. 3. 2021, tak v něm zmíněný právní názor, že povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě soudního poplatku je beneficiem, znamená, že tato povinnost by nemusela být zákonodárcem stanovena, tedy že nevyplývá z ústavního pořádku. Nijak z tohoto názoru neplyne závěr, že soudy musejí řízení zastavit i tehdy, pokud k zaplacení soudního poplatku nevyzvou.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2022
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu