ECLI:CZ:US:2022:3.US.2175.22.1
sp. zn. III. ÚS 2175/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. C., t. č. ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem Pod Beránkou 2469/1, Praha 6, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 9 To 35/2022, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), neboť v něm spatřuje porušení svých základních práv zaručených čl. 8 odst. 1 a odst. 2 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených listin vyplývá, že usnesením Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, odbor daní, ze dne 20. 4. 2022, č. j. NCOZ-1120-941/TČ-2021-412301-H, zamítl policejní orgán žádost stěžovatele o zrušení zajištění blíže specifikovaných peněžních prostředků nacházejících se na účtech společnosti X, jako náhradní hodnoty výnosu z trestné činnosti, neboť shledal žádost nedůvodnou a je nadále přesvědčen o opodstatněnosti zvoleného institutu zajištění.
3. O stížnosti proti tomuto usnesení rozhodl vrchní soud tak, že ji dle §148 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl, jelikož stěžovatel není v tomto případě osobou oprávněnou k jejímu podání.
4. Stěžovatel spatřuje pochybení vrchního soudu v nepřezkoumání věci. Je totiž přesvědčen, že trestní řád nedává jakémukoliv orgánu činnému v trestním řízení možnost o stížnosti věcně nerozhodnout a zamítnout ji "jen tak". Pokud soud nepřezkoumal stížnost po věcné stránce (bez ohledu, zda byla či nebyla podána oprávněnou osobou), pak dle stěžovatele postupoval v rozporu s §147 odst. 1 trestního řádu, který soudu naopak ukládá povinnost přezkoumat i předcházející řízení. Rozhodnutí vrchního soudu je proto v hrubém rozporu se základními zásadami trestního práva, vrchní soud nerespektoval zásadu zákonnosti a porušil povinnosti vyplývající z trestního řádu ohledně postupu při posuzování podané stížnosti.
5. Další argumentaci směřuje stěžovatel do důvodnosti zajištění náhradní hodnoty a poukazuje zejména na to, že hodnota zadržených věcí dvojnásobně přesahuje výši škody, jak byla vyčíslena v podané obžalobě. Závěrem stěžovatel uvádí, že vrchní soud v dané věci postupoval v rozporu se svým dřívějším vyjádřením potvrzeným v usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2022, sp. zn. III. ÚS 275/22 (ve věci téže obchodní společnosti), že by měly orgány činné v trestním řízení průběžně vyhodnocovat, zda s ohledem na přibývající poznatky důvody pro zajištění nadále trvají a zda souhrn všech zajištěných věcí nepřesahuje předpokládaný výnos z trestné činnosti.
6. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nutná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení orgánů veřejné moci (orgánů činných v trestním řízení) však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Nutno dodat, že stěžovatel podal u zdejšího soudu současně několik téměř shodných ústavních stížností, které se liší pouze předmětem zajištění náhradní hodnoty výnosu z trestné činnosti, o jehož zrušení stěžovatel na počátku usiloval. Ve věci sp. zn. III. ÚS 2179/22 již Ústavní soud rozhodl, když usnesením ze dne 30. 8. 2022 odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a ani v nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal důvod se od již přijatých závěrů odchýlit.
9. Stejně jako v usnesení sp. zn. III. ÚS 2179/22 tedy Ústavní soud konstatuje, že postupem stížnostního soudu ke stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených základních práv dojít nemohlo. Předmětem zajištění totiž nebyl majetek stěžovatele, ale společnosti X, tedy subjektu odlišného. Tato společnost jako jediná tedy byla oprávněna podat stížnost proti usnesení policejního orgánu a domáhat se zrušení zajištění věcí v jejím vlastnictví. Nutno dodat, že stěžovatel, ač je předsedou správní rady a jediný akcionář dotčené společnosti, není za ni jako osoba spoluobviněná z důvodu možné kolize zájmů oprávněn jednat. Tímto oprávněním disponuje stěžovatelem zvolený zmocněnec společnosti, který k její obhajobě zmocnil další osobu. Nebyl-li tedy stěžovatel osobou oprávněnou podat stížnost, nemohlo mu náležet ani právo na její projednání, a do takového neexistujícího práva tak nemohlo být ani zasaženo.
10. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti netvrdí, že by k podání stížnosti proti usnesení policejního orgánu oprávněn byl, nicméně domnívá se, že i podání stížnosti neoprávněnou osobou má mít za důsledek její věcný přezkum. Jak však již v citovaném usnesení zdejšího soudu zaznělo, takový výklad je na první pohled ve zřejmém rozporu s textem i účelem §148 trestního řádu. Podstatou tohoto ustanovení je právě to, aby v situacích v něm uvedených orgán rozhodující o stížnosti tuto zamítl bez dalšího, tedy aby ji nepodroboval meritornímu přezkumu [srov. GŘIVNA, T. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1796, či KRÁL, V. In: FENYK, J.; DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, k §148, bod 3. Citováno dle: ASPI (právní informační systém)]. Právní názor, který zastává stěžovatel, by činil zcela redundantními všechny procesní podmínky stížnosti, neboť povinnost věcného přezkumu i při nesplnění podmínek uvedených v §141 až §144 trestního řádu by doslova komukoliv a kdykoliv umožňovala fakticky se domoci přezkumu usnesení v kterékoliv trestní věci dokonce bez ohledu na to, zda proti němu je stížnost přípustná, natož zda byla dodržena lhůta či zda osoba, která by stížnost podala, byla jakkoliv napadeným usnesením dotčena.
11. Sama existence těchto procesních podmínek odpovídá dispoziční zásadě, na níž jsou všechny opravné prostředky v trestním řízení založeny (srov. např. PÚRY, F. In: FENYK, J.; GŘIVNA, T.; CÍSAŘOVÁ, D. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 587). Stanovení procesních podmínek pro uplatnění opravných prostředků obecně žádný rozpor s ústavním pořádkem nevytváří [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.)], naopak meritorním rozhodnutím o opravném prostředku, aniž by pro ně byly splněny procesní podmínky, je nejen rozhodnutím nezákonným, ale může představovat i vadu neústavnosti [konkrétně v případě meritorního rozhodnutí o stížnosti dle trestního řádu podané osobou neoprávněnou srov. nález sp. zn. II. ÚS 115/02 ze dne 17. 7. 2002 (N 93/27 SbNU 85)], jestliže je to k tíži jiné osoby.
12. Lze tedy - stejně jako ve věci sp. zn. III. ÚS 2179/22 - uzavřít, že stížnostní soud neměl jinou možnost, jak o stížnosti neoprávněné osoby rozhodnout, než ji bez věcného přezkumu zamítnout. Učinil-li tak, postupoval secundum et intra legem a pohyboval se přitom zcela v mezích ústavního pořádku. Za těchto okolností Ústavní soud nepřezkoumával stěžovatelovu argumentaci k údajné věcné nesprávnosti usnesení policejního orgánu, neboť ji nebyl oprávněn přezkoumat ani stížnostní soud.
13. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nemá proti závěrům vrchního soudu ústavněprávních výhrad, při jeho rozhodování neshledal Ústavní soud pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a mohlo by tak být důvodem pro jeho kasační zásah. Rovněž odůvodnění napadeného rozhodnutí vyhovuje požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí.
14. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu