ECLI:CZ:US:2022:3.US.2177.22.1
sp. zn. III. ÚS 2177/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti stěžovatele S. C., zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem Pod Beránkou 2469/1, Praha 6, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. června 2022 sp. zn. 9 To 37/2022, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), neboť v něm spatřuje porušení svých základních práv zaručených čl. 8 odst. 1, čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených listin vyplývá, že usnesením Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, odbor daní, ze dne 20. 4. 2022, č. j. NCOZ-1120-944/TČ-2021-412301-H, zamítl policejní orgán žádost stěžovatele o zrušení zajištění blíže specifikovaných věcí [ve výroku 1) peněžních prostředků na účtu společnosti A a ve výroku 2) motorových vozidel, jejichž majitelem a provozovatelem je společnost B] jako náhradní hodnoty výnosu z trestné činnosti, neboť shledal žádost nedůvodnou a je nadále přesvědčen o opodstatněnosti zvoleného institutu zajištění. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost.
3. Vrchní soud stěžovatelovu stížnost proti výroku 1) usnesení policejního orgánu dle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. řád"), zamítl, když dospěl k závěru, že není důvodná. Stížnost do výroku 2) zamítl vrchní soud dle §148 odst. 1 písm. b) tr. řádu, s odůvodněním, že stěžovatel není v tomto případě osobou oprávněnou k jejímu podání.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve uvádí, že spatřuje pochybení vrchního soudu v té části, kterou vrchní soud věcně nepřezkoumal. Je totiž přesvědčen, že trestní řád nedává jakémukoliv orgánu činnému v trestním řízení možnost o stížnosti věcně nerozhodnout a zamítnout ji "jen tak". Pokud soud nepřezkoumal stížnost po věcné stránce (bez ohledu, zda byla či nebyla podána oprávněnou osobou), pak dle stěžovatele postupoval v rozporu s ustanovením §147 odst. 1 tr. řádu, které soudu naopak ukládá povinnost přezkoumat i předcházející řízení. Rozhodnutí vrchního soudu je dle stěžovatele v této části v hrubém rozporu se základními zásadami trestního práva, když dle něj vrchní soud nerespektoval zásadu zákonnosti a porušil povinnosti vyplývající z trestního řádu ohledně postupu při posuzování podané stížnosti. Stěžovatel dále namítá, že část napadeného usnesení, ve které vrchní soud věcně přezkoumal a zamítl stížnost proti výroku 1) usnesení policejního orgánu dle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu, není řádně odůvodněná, stěžovatel uvádí, že tato část rozhodnutí je dle něj nepřezkoumatelná. Další argumentaci směřuje stěžovatel do důvodnosti zajištění náhradní hodnoty a poukazuje zejména na to, že hodnota zadržených věcí přesahuje výši škody, jak byla vyčíslena v podané obžalobě. Závěrem stěžovatel uvádí, že se vrchní soud měl jeho stížností zabývat bez ohledu na to, zda stížnost podala oprávněná osoba, a jakoukoli zjištěnou nezákonnost měl zrušit.
5. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení orgánů veřejné moci (orgánů činných v trestním řízení) však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
6. Stejně jako v usneseních sp. zn. III. ÚS 2179/22 a sp. zn. III. ÚS 2175/22 Ústavní soud konstatuje, že postupem stížnostního soudu ve vztahu k zamítnutí stěžovatelovy stížnosti do výroku 2) usnesení policejního orgánu ke stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených základních práv dojít nemohlo. Předmětem zajištění totiž nebyl majetek stěžovatele, ale společnosti B, tedy subjektu odlišného. Tato společnost jako jediná tedy byla oprávněna podat stížnost proti usnesení policejního orgánu a domáhat se zrušení zajištění věcí v jejím vlastnictví. Tímto oprávněním disponuje stěžovatelem zvolený zmocněnec společnosti, potažmo i její obhájce. Nebyl-li tedy stěžovatel osobou oprávněnou podat stížnost, nemohlo mu náležet ani právo na její projednání, a do takového neexistujícího práva tak nemohlo být ani zasaženo.
7. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti netvrdí, že by k podání stížnosti proti výroku 2) usnesení policejního orgánu oprávněn byl, nicméně domnívá se, že i podání stížnosti neoprávněnou osobou má mít za důsledek její věcný přezkum. Jak však již v citovaných usneseních zdejšího soudu zaznělo, takový výklad je na první pohled ve zřejmém rozporu s textem i účelem §148 trestního řádu. Podstatou tohoto ustanovení je právě to, aby v situacích v něm uvedených orgán rozhodující o stížnosti tuto zamítl bez dalšího, tedy aby ji nepodroboval meritornímu přezkumu [srov. GŘIVNA, T. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1796, či KRÁL, V. In: FENYK, J.; DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, k §148, bod 3. Citováno dle: ASPI (právní informační systém)]. Právní názor, který zastává stěžovatel, by činil zcela redundantními všechny procesní podmínky stížnosti, neboť povinnost věcného přezkumu i při nesplnění podmínek uvedených v §141 až §144 trestního řádu by doslova komukoliv a kdykoliv umožňovala fakticky se domoci přezkumu usnesení v kterékoliv trestní věci dokonce bez ohledu na to, zda proti němu je stížnost přípustná, natož zda byla dodržena lhůta či zda osoba, která by stížnost podala, byla jakkoliv napadeným usnesením dotčena.
8. Sama existence těchto procesních podmínek odpovídá dispoziční zásadě, na níž jsou všechny opravné prostředky v trestním řízení založeny (srov. např. PÚRY, F. In: FENYK, J.; GŘIVNA, T.; CÍSAŘOVÁ, D. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 587). Stanovení procesních podmínek pro uplatnění opravných prostředků obecně žádný rozpor s ústavním pořádkem nevytváří [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.)], naopak meritorním rozhodnutím o opravném prostředku, aniž by pro ně byly splněny procesní podmínky, je nejen rozhodnutím nezákonným, ale může představovat i vadu neústavnosti [konkrétně v případě meritorního rozhodnutí o stížnosti dle trestního řádu podané osobou neoprávněnou srov. nález sp. zn. II. ÚS 115/02 ze dne 17. 7. 2002 (N 93/27 SbNU 85)], jestliže je to k tíži jiné osoby.
9. Lze tedy - stejně jako ve věci sp. zn. III. ÚS 2179/22 a III. ÚS 2175/22 - uzavřít, že stížnostní soud neměl jinou možnost, jak o stížnosti neoprávněné osoby rozhodnout, než ji bez věcného přezkumu zamítnout. Učinil-li tak ve vztahu ke stížnosti stěžovatele do výroku 2) usnesení policejního orgánu, postupoval secundum et intra legem a pohyboval se přitom zcela v mezích ústavního pořádku. Za těchto okolností Ústavní soud nepřezkoumával stěžovatelovu argumentaci k údajné věcné nesprávnosti této části usnesení policejního orgánu, neboť ji nebyl oprávněn přezkoumat ani stížnostní soud.
10. Ve věci odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu, co do stížnosti proti výroku 1) usnesení policejního orgánu pak Ústavní soud připomíná, že usnesení o zajištění věci (či rozhodnutí o žádosti o zrušení zajištění věcí a rozhodnutí o stížnosti proti takovým rozhodnutím) nemají charakter rozhodnutí o vině a trestu, nýbrž se jedná o rozhodnutí toliko zatímní, zajišťovací, učiněná v situaci, kdy veškeré skutečnosti ještě nejsou postaveny najisto. Tomu nutně musejí odpovídat požadavky kladené na preciznost, přesnost a podrobnost jejich odůvodnění, přičemž v případě nyní napadeného usnesení musí Ústavního soud konstatovat, že splňuje požadavky na něj kladené v judikatuře Ústavního soudu, neboť z něj jsou seznatelné základní parametry, jež musí takovéto rozhodnutí obsahovat. Vrchní soud se zabýval okolnostmi samotného trestního stíhání vedeného proti stěžovateli a dalším fyzickým osobám, k rozdílu mezi výnosem a náhradní hodnotou pak odkázal na své předchozí rozhodnutí. Tento postup vrchní soud odůvodnil tím, že s ohledem na vývoj věci neshledal důvod na svých závěrech cokoli měnit ani doplňovat, a tím, že stěžovatel opakuje stejné argumenty jako v předchozí stížnosti, a proto z důvodu stručnosti na odůvodnění svého rozhodnutí odkázal, stejně jako na odůvodnění napadeného usnesení policejního orgánu. Zároveň se vrchní soud věnoval otázce délky trvání přípravného řízení a uvedl, že rozsah zajištění se nejeví neproporcionální vzhledem ke škodě, která měla být trestnou činností způsobena. Jakkoli tedy stěžovatel nepovažuje napadené rozhodnutí v této části za precizní, z hlediska ústavního přezkumu zásahu do práva na spravedlivý proces obstojí a není dán důvod pro derogační zásah Ústavního soudu.
11. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nemá proti závěrům vrchního soudu ústavněprávních výhrad, při jeho rozhodování neshledal Ústavní soud pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a mohlo by tak být důvodem pro jeho kasační zásah.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu