ECLI:CZ:US:2022:3.US.2200.22.1
sp. zn. III. ÚS 2200/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti nezletilého stěžovatele Františka Píši, zastoupeného zákonným zástupcem Františkem Píšou, právně zastoupený JUDr. Janou Materovou, advokátkou se sídlem Poštovní 31, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2022, č. j. 27 Cdo 777/2021-550, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 12. 2019, č. j. 5 Cmo 21/2019-450, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 9. 2018, č. j. 15 Cm 119/2018-369, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále též "krajský soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, zamítl krajský soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele, kterou se domáhal po žalovaném bytovém družstvu zaplacení částky 515 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody. Ta měla stěžovateli vzniknout tím, že žalovaný zapsal do seznamu členů družstva ve vztahu k členskému podílu, který posléze připadl stěžovateli, bez právního důvodu zletilého bratra stěžovatele a uzavřel s ním nájemní smlouvu k družstevnímu bytu. Tím mu žalovaný umožnil převést členská práva a povinnosti k družstvu na další osoby, které nabyly členský podíl v dobré víře, a stěžovatel tak o členský podíl přišel.
3. Stěžovatel byl spolu se svými dvěma bratry dědicem po zemřelé matce. V rámci dědického řízení nabyl každý z bratrů třetinu členského podílu v bytovém družstvu. Mezi bratry byla následně uzavřena dohoda, podle níž měl členský podíl připadnout jeho zletilému bratrovi, který měl svým bratrům uhradit dále specifikovanou částku. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále též "okresní soud") č. j. OP 22/2006-88,41 a Nc 209/2008 ze dne 11. 8. 2008 byla dohoda za nezletilého stěžovatele schválena, ale k odvolání stěžovatele krajský soud rozsudkem č. j. 13 Co 39/2009-11 ze dne 29. 5. 2009 prvostupňový rozsudek zrušil. Stěžovatel podal později u okresního soudu žalobu o potvrzení nabytí členského podílu v družstvu, které soud rozsudkem sp. zn. 54 C 1011/2010 ze dne 14. 11. 2012 vyhověl a rozhodl, že stěžovatel je výlučným členem žalovaného a nájemcem bytu č. 14.
4. Ještě před tím, dne 1. 8. 2008, však uzavřel zletilý bratr stěžovatele a žalovaný nájemní smlouvu a zletilý bratr byl zapsán do seznamu členů družstva na základě dohody dědiců, která však nebyla za stěžovatele schválena soudem. Krátce poté zletilý bratr převedl své členství v družstvu na třetí osobu a následně došlo k dalším převodům členských práv na osoby, které členství v družstvu nabyly v dobré víře.
5. Krajský soud žalobu o náhradu škody zamítl. Podle soudu totiž nelze na základě tvrzení obsažených v žalobě a na jejich základě provedených důkazů jednoznačně dospět k závěru, že stěžovateli členství v družstvu zaniklo, případně že mu v důsledku chování žalovaného nevzniklo. Dle krajského soudu neobstojí stěžovatelův názor, že se nemůže domáhat ochrany svých práv žalobou na vyklizení bytu po jeho současném nájemci. Nebyl proto prokázán vznik škody; ale i kdyby tomu tak bylo, nebyla by dána příčinná souvislost mezi škodou a porušením povinnosti žalovaným, přičemž škoda byla nepochybně způsobena protiprávním jednáním zletilého bratra stěžovatele, který převáděl práva, jež mu nenáležela.
6. K odvolání stěžovatele vrchní soud prvostupňové rozhodnutí ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil. Jak vrchní soud uvedl, předpokladem vzniku škody je prokázání, že se stěžovatel již nemůže domoci postavení člena a nájemce bytu, což předpokládá, že se neúspěšně pokusil o soudní určení členství v žalovaném družstvu. Stěžovatel však takové řízení dosud ani nevyvolal. Stěžovatel pouze v reakci na rozhodnutí soudu prvního stupně vyvolal řízení o vyklizení současného nájemce bytu č. X, tedy řízení, ve kterém otázka členství stěžovatele v družstvu bude případně řešena pouze jako otázka předběžná, nikoli meritorní. Výsledek případného řízení o určení členství stěžovatele v žalovaném družstvu přitom nelze nijak předvídat, neboť s ohledem na množství převodů a na zásadu nemožnosti nabytí podílu od nevlastníka bude třeba zabývat se množstvím otázek. V řízení o náhradu škody s daným okruhem účastníků nelze ani tvrdit (a posoudit) rozhodné skutečnosti z hlediska členství osob, které stály v řetězci převodů. Žaloba je proto dle vrchního soudu předčasná.
7. Nejvyšší soud následně ústavní stížností napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání, neboť na otázkách, které stěžovatel vznesl, napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Rozhodnutí odvolacího soudu je totiž založeno na závěru, podle něhož je žaloba předčasná, neboť stěžovateli dosud nevznikla škoda, když nebylo a nemohlo být prokázáno, že se stěžovatel nemůže domoci postavení člena družstva, protože v tomto řízení nelze jako předběžnou otázku posuzovat členství stěžovatele v družstvu ani vydržení členského podílu třetí osobou. Tento závěr stěžovatel ale nenapadl, a k dovolacímu přezkumu jej tudíž neotevřel.
8. Pro úplnost je namístě uvést, že v separátním řízení se stěžovatel u okresního soudu domáhal již i vyklizení předmětného bytu, okresní soud však žalobu zamítl, neboť současného nájemce neshledal osobou pasivně legitimovanou. To bylo následně potvrzeno i odvolacím soudem. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl a následnou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 816/22 ze dne 4. 4. 2022.
9. Podstatnou je pro nyní zahájené řízení o ústavní stížnosti okolnost, že napadené usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel napadl ústavní stížností již dříve (23. 3. 2022), přičemž tak učinil v době, kdy bylo toto usnesení doručeno pouze jemu, nikoliv jeho právní zástupkyni, a nebylo tedy dle stěžovatele doručeno řádně. Ústavní soud tehdy ve věci rozhodl usnesením ze dne 1. 6. 2022 sp. zn. I. ÚS 829/22 tak, že ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatel neotevřel k dovolacímu přezkumu otázku, na které je postaveno rozhodnutí odvolacího soudu, a tím omezil i možnosti přezkumu rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu ze strany Ústavního soudu.
10. Nyní poté, co bylo - dle stěžovatele - řádně doručeno rovněž jeho právní zástupkyni, napadl stěžovatel totožné usnesení Nejvyššího soudu obsahově téměř identickou ústavní stížností podruhé, podanou stejnou právní zástupkyní, jako tomu bylo v předchozím případě. Stěžovatel stejně jako ve věci sp. z. I. ÚS 829/22 namítá, že i přes svou dlouhodobou snahu, kdy využil všechny relevantní zákonné prostředky, se nemůže domoci spravedlnosti, tedy získání dědictví. Je to přitom již 17 let, co se stal dědicem. Dle doporučení krajského soudu stěžovatel vyvolal spor o vyklizení bytu, v němž byl neúspěšný, přičemž v tamním řízení soud předběžně vyřešil otázku členství a nájmu bytu tak, že stěžovatel není (a nikdy nebyl) ani členem družstva či jeho nájemcem, protože ještě před tím, než se po smrti matky stal výlučným dědicem členství, bylo členství vydrženo právní předchůdkyní současného uživatele bytu.
11. V nyní posuzované věci má stěžovatel za to, že rozsudky krajského soudu i vrchního soudu jsou nepřiměřeně formalistické a znemožňují, aby se stěžovatel domohl náhrady za dědictví. V dovolání stěžovatel vznesl otázku, zda rozsudek o nabytí dědictví může být následně zrušen vydržením, které nastalo ještě před nabytím právní moci rozsudku o dědictví, a dále otázku náhrady škody za věc, kterou nelze vydat. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu, kterou stěžovatel v dovolání zmínil, nelze-li již vydat věc pro nemožnost plnění, dochází k zániku povinnosti věc vydat, avšak vzniká nárok na náhradu škody způsobené nesplněním ediční povinnosti.
12. Stěžovatel upozorňuje, že pokud by dle doporučení vrchního soudu stěžovatel "prokázal, že mu vznikla škoda", protože by s žalobou na určení členství nebyl úspěšný, pak by se ovšem nemohl žádné škody dovolávat, neboť by bylo rozhodnuto, že nikdy dědická práva po matce nezískal. Chyběla by mu tedy aktivní legitimace k podání žaloby na náhradu škody, protože by nikdy nebyl poškozeným. Jinými slovy, kdyby dosáhl pro něj neúspěšného rozsudku, že není členem bytového družstva, pak by mu zcela jistě nenáležel nárok ani na náhradu škody, jelikož by jako nečlen nebyl oprávněn žádnou náhradu požadovat.
13. Dále stěžovatel poukazuje i na rozpornost závěru soudů, když podle krajského soudu měla být správnou cestou žaloba na vyklizení bytu, zatímco podle vrchního soudu žaloba na určení členství stěžovatele v družstvu. Přitom v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu by bylo zbytečné nějak prokazovat, že stěžovateli vznikla škoda, neboť nelze platně uzavřít nájemní smlouvu k bytu, který není právně a fakticky volný. Jednalo by se podle stěžovatele o naprosto zbytečný spor.
14. Stěžovatel shrnuje, že krom trestního oznámení na zletilého bratra, kterým se orgány činné v trestním řízení nezabývaly, vedl on, resp. jeho otec, spor o dědictví, ihned po právní moci rozsudku určujícího jej za jediného člena družstva a uplatnil tedy členská i nájemní práva u bytového družstva a bezprostředně poté, co byl odmítnut, podal žalobu proti družstvu o náhradu škody vzniklé mu jeho nezákonným postupem a po vyhlášení zamítavého rozsudku krajského soudu se podle jeho závěrů obrátil s další žalobou na vyklizení bytu. Navzdory tomu je ve snaze získat dědictví neúspěšný, v čemž spatřuje prvky libovůle. Nejvyšší soud pak podle stěžovatele dovolání odmítl, aniž by k tomu byly dány zákonné důvody, přičemž se nezabýval podstatou věci a rozhodl v rozporu s rozsáhlou judikaturou.
15. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost byla podána opožděně.
16. Ustanovení §72 odst. 3 uvedeného zákona stanoví k podání ústavní stížnosti dvouměsíční lhůtu, běžící od doručení rozhodnutí o posledním (efektivně vyčerpaném) opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje. Tato lhůta však u ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu zjevně není splněna.
17. Jak bylo totiž uvedeno výše, stěžovatel již dříve podal ústavní stížnost proti témuž rozhodnutí, a to v průběhu dvouměsíční lhůty od okamžiku, kdy bylo napadené usnesení Nejvyššího soudu doručeno přímo jemu (dále též "první doručení"). Ačkoliv sám nepovažuje první doručení za řádné a za řádné naopak pokládá až doručení napadeného usnesení jeho právní zástupkyni, Ústavní soud připomíná právní závěry formulované zejména v nálezu zdejšího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3026/20, dle kterého je při posuzování, zda došlo k řádnému doručení, nutno uplatňovat materiální přístup. Podle něj je pro řádné doručení podstatné, že se adresát mohl s obsahem doručované písemnosti seznámit, a v návaznosti na to rovněž uplatnit svá práva.
18. V nyní posuzované věci přitom není sporu o tom, že již po prvním doručení napadeného usnesení se s ním on sám, ale i jeho právní zástupkyně, měli možnost seznámit, což ostatně dostatečně dokládá skutečnost, že stěžovatel prostřednictvím téže právní zástupkyně napadl doručované rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavní stížností, a tedy plně realizoval své základní právo na soudní ochranu. Za okamžik řádného doručení je proto nutné považovat doručení dne 4. 3. 2022, tudíž ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 8. 2022, byla podána po uplynutí stanovené dvouměsíční lhůty.
19. Ačkoliv Ústavní soud vnímá složitost stěžovatelovy situace, z výše uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděný, aniž by se jím mohl meritorně zabývat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj