ECLI:CZ:US:2022:3.US.2212.22.1
sp. zn. III. ÚS 2212/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Kvardy, zastoupeného Mgr. Lukášem Kučerou, advokátem se sídlem Lipenská 869/17, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 2022, č. j. 11 Co 69/2022-94, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. V řízení, které předcházelo podání nyní posuzované ústavní stížnosti, žalobci (Zdeňka Kovaříková a Ing. Vladimír Hendrych) vyzvali žalované (stěžovatel, Jindřich Lev a Jitka Kvardová) předžalobní výzvou k navrácení vlastnických práv k jimi definovaným nemovitým věcem do právního stavu ke dni 31. 3. 2020. Před podáním žaloby si ověřili, zda žalovaní výzvu splnili. Zjistili, že tomu tak není; proto cca po třech měsících od podání předžalobní výzvy podali dne 25. 5. 2020 příslušnou určovací žalobu na určení, že vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem svědčí stěžovateli. O čtyři dny později žalovaní zahájili jiné soudní řízení, jež vyústilo ve vydání rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih (dále jen "okresní soud") ze dne 9. 9. 2020, č. j. 8 C 182/2020-31, jenž nabyl právní moci dne 7. 11. 2020, kterým byl zrušen smír uzavřený mezi žalovanými (tedy mezi stěžovatelem a Jindřichem Levem a Jitkou Kvardovou, s čímž stěžovatel vyslovil souhlas) a stěžovatel tak nabyl zpět vlastnické právo k nemovitým věcem definovaným žalobci. Tím byl ze strany žalobců naplněn jimi chtěný stav a tito vzali žalobu ze dne 25. 5. 2020 zpět. Okresní soud jim však usnesením ze dne 26. 1. 2022. č. j. 8 C 176/2020-85 náhradu nákladů řízení proti žalovaným nepřiznal (rozhodl, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků řízení), neboť podle okresního soudu s ohledem na rozsudek ze dne 9. 9. 2020 č. j. 8 C 182/2020-31, který nabyl právní moci 7. 11. 2020, kdy stěžovatel (jako první žalovaný) souhlasil se zrušením soudního smíru, nebyly splněny kumulativně obě podmínky stanovené v §146 odst. 2 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."); byla splněna pouze jedna z těchto podmínek, tedy že ke zpětvzetí došlo pro chování stěžovatele. Žalobní návrh však podle okresního soudu nebyl podán důvodně, neboť žalobci podali svou žalobu ze dne 25. 5. 2020 předčasně.
3. K odvolání žalobců ovšem Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl takto:
"I. Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že žalovaní jsou povinni společně nerozdílně zaplatit žalobcům na nákladech řízení před soudem prvého stupně částku 26 518,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobců JUDr. Jana Klaila. [...] II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům na nákladech odvolacího řízení částku 3 363,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobců JUDr. Jana Klaila." Podle krajského soudu okresní soud dospěl k nesprávnému závěru, že v této věci nebyla vzata zpět žaloba, která byla podána důvodně, a proto nesprávně aplikoval §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno. Taková úvaha okresního soudu však podle krajského soudu není správná, neboť nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoliv z hmotného práva, ale z práva procesního. Na to, zda byla žaloba podána důvodně, je proto nutno usuzovat z procesního hlediska. Podstatné tedy je, zda se žalobce domohl uplatněného nároku či nikoliv. Ke zpětvzetí žaloby pro chování žalovaného zpravidla dojde tehdy, jestliže žalovaný po podání žaloby žalobci poskytl peněžní plnění, jež po něm žalobce ve svém žalobním petitu požadoval. Vztaženo k přezkoumávané věci pak krajský soud konstatoval, že ke zpětvzetí žaloby došlo pro chování žalovaných, kteří, ačkoliv byli ze strany žalobců předžalobní výzvou vyzváni k přijetí opatření k navrácení původního právního stavu do 31. 3. 2020, tato opatření učinili teprve po podání žaloby v této věci, kdy Jindřich Lev a Jitka Kvardová podali dne 29. 5. 2020 žalobu na zrušení usnesení o schválení soudního smíru a stěžovatel s touto jejich žalobou souhlasil podáním ze dne 27. 8. 2020. Protože rozsudkem okresního soudu ze dne 9. 9. 2020, č. j. 8 C 182/2020-31, bylo zrušeno usnesení ze dne 7. 11. 2018, č. j. 8 C 198/2018-54, jímž byl schválen smír uzavřený mezi stěžovatelem a Jindřichem Levem a Jitkou Kvardovovou a katastrální úřad na základě tohoto rozsudku následně zapsal stěžovatele jako vlastníka předmětných nemovitých věcí, je nutno podle krajského soudu dospět k závěru, že žaloba žalobců v nyní hodnocené věci byla z procesního hlediska podána důvodně, neboť se domohli jimi uplatňovaného nároku, tzn. určení vlastnického práva stěžovatele k předmětným nemovitým věcem. Proto také krajský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení ústavní stížností napadeným rozhodnutím tak, jak je výše uvedeno.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že žalobci vzali zpět žalobu, která byla podána důvodně. Důvodnost jimi podané žaloby by podle stěžovatele totiž bylo možné konstatovat až tehdy, pokud by Jindřich Lev a Jitka Kvardová vzali v jiném řízení svou žalobu proti stěžovateli zpět nebo pokud by soud v takovém řízení určil, že vlastníkem předmětných nemovitostí je právě stěžovatel. Nicméně ani jeden z těchto případů nenastal. Naopak Jindřich Lev a Jitka Kvardová se nadále i po zrušení soudního smíru proti stěžovateli domáhají určení, že právě oni jsou vlastníky předmětných nemovitých věcí a že tedy jejich vlastníkem není stěžovatel. Jinými slovy řečeno, žalobci by podle stěžovatele museli prokázat, že nebyly splněny podmínky pro vrácení daru, čehož se ale vůči stěžovateli domáhají Jindřich Lev a Jitka Kvardová. Zrušením soudního smíru a zápisem stěžovatele jako vlastníka do katastru nemovitostí tak vlastnické vztahy nebyly definitivně vypořádány.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Po zvážení argumentace stěžovatele a obsahu napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud - s ohledem na své kompetence orgánu ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy] a své postavení vůči obecným soudům - k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy výkladu právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz].
8. Princip minimalizace zásahů je ještě patrnější v problematice náhrady nákladů řízení. Otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své judikatuře zabýval opakovaně. Vypořádání se s náklady řízení je nedílnou a podstatnou součástí soudního řízení, z čehož plyne, že i na ně se vztahují požadavky spravedlivého procesu.
9. Ústavní soud je tak v zásadě oprávněn podrobit přezkumu i nákladová rozhodnutí. Ústavní soud se však již dříve opakovaně vyjádřil tím způsobem, že problematika náhrady nákladů řízení obvykle nepožívá ústavněprávní ochrany, jelikož pouze výjimečně dosahuje nákladový spor intenzity způsobilé porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3931/18 ze dne 16. 4. 2019 a další). Ústavní soud je tak v případech ústavních stížností týkajících se (výhradně) nákladů řízení zdrženlivý a rozhodnutí obecných soudů ruší pouze výjimečně, což je dáno rovněž okolností, že proti nákladovým výrokům není rozhodnutím zákonodárce přípustné ani dovolání, takže nedává logický smysl, aby sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším soudem bylo nahrazováno judikaturou Ústavního soudu.
10. Ke stěžovatelově argumentaci Ústavní soud v návaznosti na výše uvedené především konstatuje, že krajský soud v ústavní stížností napadeném usnesení akceptovatelným způsobem vysvětlil (zejména bod 5), proč podle jeho názoru žalobci podali svou žalobu důvodně a z procesního hlediska dosáhli to, co požadovali (tedy byli procesně úspěšní), neboť žalobci se teprve v důsledku chování žalovaných po podání předmětné žaloby domohli uplatněného nároku. Okolnost, že na řízení, z něhož vzešlo ústavní stížností napadené rozhodnutí, budou patrně navazovat další soudní pře, jak lze shrnout stěžovatelovu argumentaci, která je jinak v podstatě prosta jakékoliv hlubší ústavněprávní dimenze, na správnosti závěrů krajského soudu nemůže ničeho zásadního změnit.
11. Jak se podává i ze shora uvedeného, žalobci totiž požadovali, aby došlo k úpravě vlastnických vztahů k předmětným nemovitým věcem, a to k jimi určenému dni, tak, aby tento stav odpovídal jimi definovanému okamžiku v minulosti. Toho evidentně dosáhli, byť tak žalovaní - včetně stěžovatele - učinili vzdor předžalobní výzvě ze strany žalobců až po podání příslušné žaloby.
12. Nezbývá tedy než uzavřít, že i podle názoru Ústavního soudu žalobci podali žalobu důvodně a tuto vzali zpět pro chování žalovaných (včetně stěžovatele).
13. Napadeným rozhodnutím proto nebyla porušena tvrzená základní práva stěžovatele, a proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu