ECLI:CZ:US:2022:3.US.2224.22.1
sp. zn. III. ÚS 2224/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Aleny Kasalové, zastoupené Mgr. Petrem Vlachem, advokátem se sídlem Guldenerova 547/4, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, č. j. 25 Cdo 2195/2020-950, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 2. 2020, č. j. 25 Co 332/2019-891, a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 21. 5. 2019, č. j. 30 C 163/2012-836, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - město, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - město, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou účastníkům řízení známy. Postačí proto uvést, že v nyní posuzovaném řízení obecné soudy rozhodovaly o žalobě, kterou se město Aš (dále jen "žalobce") vůči stěžovatelce coby advokátce domáhalo náhrady škody, která mu měla vzniknout v příčinné souvislosti s pochybením stěžovatelky při poskytování právních služeb v řízení vedeném u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 14 C 53/2008 ve sporu o vydání neoprávněně čerpané bankovní záruky.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud Plzeň - město (dále jen "okresní soud") stěžovaným rozsudkem, který byl v pořadí již třetím rozhodnutím nalézacího soudu v dané věci, vyhověl žalobě v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 3 069 538,90 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a zamítl ji ohledně částky 252 013 Kč (výrok II.).
4. K odvolání obou účastníků ve věci rozhodoval Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí okresního soudu, pokud jím bylo vyhověno žalobě na zaplacení částky 2 818 210,90 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a byla zamítnuta žaloba v částce 252 013 Kč (výrok III.). Ohledně částky 251 328 Kč krajský soud rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II.).
5. Dovolání obou účastníků byla ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuta jako nepřípustná podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
6. Stěžovatelka s těmito závěry nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž namítá, že se okresní soud dopustil procesního pochybení (které nenapravil krajský soud ani Nejvyšší soud) spočívajícího v tom, že v řízení nepřípustně nahradil základní povinnosti žalobce coby účastníka občanskoprávního řízení, tj. povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti a povinnost svá tvrzení prokázat.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně akcentoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti zásah do základních práv a svobod jedince, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
9. Ústavnímu soudu tudíž nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelkou (a žalobcem) podaném dovolání či odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil okresní soud v řízení o zaplacení částky 3 321 551,90 Kč příslušenstvím, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatelka však svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, byť poukazující na tvrzené porušení svých základních procesních práv, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ale ze shora naznačených důvodů nepřísluší. Podstata ústavní stížnosti ovšem spočívá toliko v kritice zjišťování a hodnocení skutkových okolností případu obecnými soudy včetně soudu nalézacího. Ústavnímu soudu však s ohledem na jeho již výše naznačenou roli zásadně nepřísluší přezkoumávat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Lze tudíž konstatovat, že stěžovatelka brojí především proti samotnému - pro ni nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy a zaměňuje tak právo na spravedlivý proces s neexistujícím právem na úspěch ve věci.
10. Ústavní soud má ve shodě s obecnými soudy a navzdory odlišnému názoru stěžovatelky za to, že v daném řízení bylo dostatečně prokázáno splnění předpokladů vzniku odpovědnosti stěžovatelky podle ustanovení §24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Žalobci totiž vznikla škoda spočívající v nároku na zaplacení úroku z prodlení a nákladů řízení, které musel uhradit procesně úspěšnému zhotoviteli, společnosti Geosan Group a. s. Tato škoda přitom byla v přímé příčinné souvislosti s pochybením stěžovatelky při výkonu advokacie, konkrétně spočívajícím v neuplatnění vady zemní vlhkosti v řízení před Okresním soudem v Chebu, který projednával žalobu zhotovitele na vydání bankovní záruky. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, tato vada byla vadou z přejímky, o níž stěžovatelka věděla, a pokud by byla uplatněna řádně, odůvodnilo by to čerpání bankovní záruky, a tedy procesní úspěch žalobce, což se však nestalo. Obecné soudy též dostatečně odůvodnily závěr, že v daném případě naopak není dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a pochybením stěžovatelky ohledně náhrady nákladů druhého odvolacího řízení a dovolacího řízení, což vedlo k zamítnutí části žalobního nároku (srov. rozsudek krajského soudu, body 26-27).
11. Ústavní soud neshledal žádný důvod, proč by uvedené závěry jakkoliv přehodnocoval, když má za to, že obecné soudy při rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy a základní práva obsažené v Listině.
12. Protiústavnost konečně Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelkou (a žalobcem) podaného dovolání. Stěžovatelka totiž v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti, mj. i vymezení předpokladu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.
14. Dle názoru Ústavního soudu tedy nelze právním závěrům a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu