ECLI:CZ:US:2022:3.US.2236.22.1
sp. zn. III. ÚS 2236/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Jany Kitzbergerové, advokátky se sídlem Rooseveltova 48, Český Krumlov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2022, č. j. Nco 48/2022-996, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva a ústavněprávní principy podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že nyní napadeným usnesením rozhodl vrchní soud o námitce podjatosti uplatněné stěžovatelkou s tím, že podle vrchního soudu měla námitka podjatosti směřovat proti všem soudcům (soudkyním) senátu 6 Co Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") a stěžovatelka tak měla podle vrchního soudu činit z opatrnosti, neboť uvedený krajský soud opakovaně rozhoduje ve věcech stěžovatelky bez nařízení jednání, a proto stěžovatelka nemůže uplatnit eventuální námitku podjatosti v samotném řízení. V návaznosti na to vrchní soud rozhodl napadeným usnesením tak, že ve výroku tohoto rozhodnutí jmenované soudkyně nejsou vyloučeny z projednávání a rozhodnutí věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 6 Nc 1307/2022. Podle vrchního soudu totiž nebylo možno z obsahu námitky podjatosti podané stěžovatelkou jako účastnicí řízení dovodit, že by ve výroku rozhodnutí jmenované soudkyně měly jakýkoliv vztah k věci nebo účastníkům řízení, který by vzbuzoval pochybnosti o jejich nepodjatosti, což ostatně koresponduje i s vyjádřením těchto soudkyň k této námitce.
3. Stěžovatelka se ovšem domnívá, že vrchní soud rozhodl nesprávně, neboť - jak v mezidobí zjistila - u krajského soudu nebylo v době, kdy vrchní soud jí učiněné podání posuzoval, vedeno žádné řízení, v rámci něhož by bylo možno posoudit podjatost nebo nepodjatost konkrétního soudce, když ovšem právě a jedině ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu lze vztah soudce k řízení a k jeho účastníkům posuzovat. Nelze tak ale činit zcela obecně, jak to v ústavní stížností napadeném rozhodnutí učinil vrchní soud. Správnost tohoto závěru stěžovatelky je údajně podporována skutečností, že v mezidobí byla do senátu 6 Co krajského soudu přiřazena soudkyně Mgr. Radka Círková, která dříve působila u Okresního soudu v Českém Krumlově a k otázce jejího vztahu k řízení a k jeho účastníkům by bylo nyní nutné se znovu v rámci posouzení její (ne)podjatosti vyjádřit.
4. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatelka výslovně v ústavní stížnosti uvedla, že vzhledem ke své zdravotní indispozici a rodinným problémům hodlá ústavní stížnost argumentačně doplnit do 11. 9. 2022; do uvedeného data a ani později však stěžovatelka ústavní stížnost nedoplnila.
5. Ještě dříve, než hodnotí ústavní stížnost věcně, zkoumá Ústavní soud splnění procesních podmínek řízení. V nyní posuzované věci přitom shledal, že tyto podmínky splněny nebyly a že je ústavní stížnost nepřípustná.
6. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají k dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit (věc je pro ně definitivně uzavřena). Z uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech jednotlivců příslušný obecný soud, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve, než tak mohla učinit instanční soustava obecných soudů. Princip právního státu a subsidiarity takové souběžné rozhodování nepřipouští.
7. V nyní posuzovaném případě je totiž zřejmé, že vydáním napadeného rozhodnutí týkajícího se nepodjatosti (nevyloučení) rozhodujících soudců soudní řízení nekončí a stěžovatelce jsou nadále k dispozici prostředky k ochraně jejích práv. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li stěžovatelka i nadále nespokojena s výsledkem řízení, by se jí proto otevřela cesta k podání věcně projednatelné ústavní stížnosti k Ústavnímu soudu. Je totiž třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587); všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, jež umožňují napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, byť řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být současně splněny dvě podmínky: (1.) rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelky, a dále je třeba, aby (2.) se námitka porušení základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna. V posuzované věci však Ústavní soud naplnění výše zmiňovaných podmínek - pro důvody právě uvedené - neshledal.
9. Lze shrnout, že Ústavní soud v minulosti již mnohokrát rozhodl, že rozhodnutí o nepodjatosti soudců jsou toliko rozhodnutími procesními, jimiž se řízení nekončí. Pokud případné vady těchto rozhodnutí zakládají zároveň i porušení základních práv či svobod, je zásadně nutné dát šanci zhojit tato porušení nejprve obecným soudům. Teprve nezjednají-li tyto orgány nápravu, je možno brojit i proti takovým procesním porušením základních práv či svobod ústavní stížností, podanou však až proti meritorním rozhodnutím (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 587/16, ze dne 10. 5. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3117/15, ze dne 30. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2625/16 či ze dne 2. 1. 2018 sp. zn. II. ÚS 4040/17 nebo ze dne 23. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 4042/19).
10. Ústavní soud proto dospívá k závěru, že ústavní stížnost podaná proti procesnímu rozhodnutí o (ne)podjatosti ve výroku usnesení vrchního soudu jmenovaných soudkyň není z důvodu subsidiarity ústavní stížnosti přípustná a stěžovatelka není zbavena možnosti ochrany svých základních práv v dalším průběhu řízení, včetně možného podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí o posledním opravném prostředku ve věci samé, pokud podle jejího názoru k nápravě vad řízení ze strany obecných soudů v tomto dalším průběhu nedošlo.
11. Konečně Ústavní soud uvádí, že v této věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, když nic takového netvrdí ani samotná stěžovatelka.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl pro její nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj