ECLI:CZ:US:2022:3.US.2239.22.1
sp. zn. III. ÚS 2239/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti J. K., zastoupené JUDr. Antonínem Janákem, advokátem, sídlem nám. T. G. Masaryka 142, Příbram, proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. června 2022 č. j. 21 EXE 1700/2012-330, za účasti Okresního soudu v Příbrami, jako účastníka řízení, a 1) obchodní společnosti X. a 2) obchodní společnosti Československá obchodní banka, a. s., sídlem Radlická 333/150, Praha 5 - Radlice, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Proti stěžovatelce (druhé povinné) a první vedlejší účastnici řízení (první povinné) je soudním exekutorem Mgr. Janem Škarpou, Exekutorský úřad Praha 4 (dále jen "soudní exekutor"), vedena exekuce pro pohledávku druhé vedlejší účastnice řízení (oprávněné) ve výši 8 563 326,45 Kč s příslušenstvím. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2022 č. j. 18 Co 107/2021-299 byla exekuce ve vztahu ke stěžovatelce v rozsahu převyšujícím částku 602 196 Kč zastavena, neboť za dluh původního druhého povinného (manžela stěžovatelky zemřelého v roce 2013) odpovídá stěžovatelka jen do výše nabytého dědictví, tj. do uvedené částky (srov. §470 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013).
3. Příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 12. 4. 2022 č. j. 206 EX 357/12-242 soudní exekutor uložil povinným uhradit náklady exekuce celkem ve výši 39 564,40 Kč. Soudní exekutor zohlednil, že z částky vymožené po stěžovatelce činí celková odměna 90 330 Kč, přičemž od jejího vstupu do řízení na místo původního druhého povinného (zemřelého manžela) bylo rozhodnuto o odměně soudního exekutora ve výši 57 840 Kč. Tímto příkazem k úhradě nákladů exekuce tak zbývalo rozhodnout o zbývající části odměny soudního exekutora.
4. Proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podala stěžovatelka námitky, které Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 10. 6. 2022 č. j. 21 EXE 1700/2012-330 zamítl. Stěžovatelka vycházela z toho, že neodpovídá za náklady exekuce v rozsahu převyšujícím částku 602 196 Kč, tedy nad částku převyšující výši nabytého dědictví. Okresní soud se s názorem stěžovatelky neztotožnil. Konstatoval, že náklady exekuce, které vznikly až po vstupu stěžovatelky do řízení, jsou nárokem vůči stěžovatelce a nikoliv vůči zůstaviteli (původnímu druhému povinnému), vůči němuž byla exekuce původně zahájena. K tomu doplnil, že i když je soudní exekutor pověřován i k vymožení svých nákladů a odměny, nárok na náhradu nákladů exekuce vzniká až na základě pravomocného rozhodnutí, které má konstitutivní povahu. Tímto rozhodnutím byl pak námitkami stěžovatelky napadený příkaz soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce. Okresní soud zdůraznil, že soudní exekutor určil své náklady v souladu s §87 a §88 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů a s příslušnými ustanovení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2021 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, správce obchodního závodu, správce nemovité věci a plátce mzdy nebo jiného příjmu a o podmínkách pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou soudním exekutorem (exekutorský tarif), ve znění pozdějších předpisů. Následně uzavřel, že limit v podobě výše nabytého majetku v rámci dědického řízení se na pohledávku soudního exekutora, která vznikla až po vstupu stěžovatelky do řízení, nevztahuje.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Okresnímu soudu vytýká, že se nevypořádal s její námitkou ohledně limitace odpovědnosti stěžovatelky za dluhy zůstavitele pouze do výše nabytého dědictví (tj. do částky 602 196 Kč), přičemž v tomto rozsahu stěžovatelka plnila, a nevzal rovněž v potaz liknavý přístup soudního exekutora, když jakékoliv náklady vznikly pouze z důvodu na jeho straně. Podle stěžovatelky se tento limit vztahuje jak na jistinu a příslušenství, tak i na náklady exekuce. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 3288/09 (N 98/57 SbNU 283; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelka poukazuje i na další okolnosti související s vedením exekuce. Soudnímu exekutorovi např. vytýká, že ji o jejím procesním nástupnictví informoval až v roce 2020, přestože její manžel (původně druhý povinný) zemřel již v roce 2013.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy obecných soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutí, jímž byly zamítnuty její námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce stanovené ve výši 39 564,40 Kč. V prvé řadě nelze přehlédnout, že věc postrádá ústavněprávní rozměr z hlediska kvalitativního. Věc se totiž týká nákladů řízení (nákladů exekuce), k nimž se Ústavní soud staví rezervovaně. Ústavní soud vychází z předpokladu, že přestože se stanovení nákladů řízení může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [viz např. usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98 , ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), či bod 23 nálezu ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 2578/18 (N 89/94 SbNU 153)]. Toliko procesní povaha orgánem veřejné moci konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevná reflexe ve vztahu k těm základním ústavně zaručeným právům a svobodám, které jsou chráněny předpisy ústavního pořádku. Východisko pro výjimku představují situace, kdy se rozhodnutí obecného soudu vyznačuje "kvalifikovanými vadami" (excesem, nepředvídatelností, libovůlí, absencí rozumného odůvodnění apod.) značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému; zesíleno je proto uplatnění zásady, že nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (viz usnesení ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 3696/14).
9. Jde-li proto o nyní posuzovanou věc, žádné takové pochybení, natož v požadované intenzitě, Ústavní soud neshledává. V podstatě jediná námitka stěžovatelky spočívá v tom, že uložením povinnosti k náhradě nákladů exekuce byl překročen limit, do kterého odpovídá v rámci exekuce za dluhy svého zemřelého manžela. Tuto námitku však již dostatečně vypořádal okresní soud. Ústavní soud nemá žádné výhrady proti jeho závěru, že náklady exekuce, které vznikly až po vstupu stěžovatelky do řízení, přestože se týkají exekuovaného dluhu zůstavitele (zemřelého manžela), jsou nárokem vůči stěžovatelce (a nikoliv vůči zůstaviteli), pročež se na ně nevztahuje limit vycházející z hodnoty nabytého dědictví. Na uvedeném závěru nemění nic ani výtky stěžovatelky vůči (stěžovatelkou tvrzenému) liknavému postupu soudního exekutora.
10. Závěry vyplývající ze stěžovatelkou citovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 3288/09 nejsou na nyní posuzovanou věc, byť jde o případ obdobný, zcela použitelné. Ústavní soud ve věci řešené tímto nálezem v prvé řadě vytknul exekučnímu soudu, který rozhodoval o námitkách proti příkazu k náhradě nákladů exekuce, že se námitkami zabýval pouze z hlediska vyúčtování (početní správnosti), avšak zcela pominul argumentaci tehdejší stěžovatelky založenou na tom, že odpovídá za dluhy zůstavitele jen do výše nabytého dědictví a v tomto rozsahu již plnila. V nyní posuzované věci však okresní soud tuto argumentaci neopomenul a vysvětlil, že s ohledem na konstitutivní charakter rozhodnutí o nákladech exekuce se limitace odpovědnosti do výše nabytého majetku v rámci dědického řízení na pohledávku soudního exekutora, která vznikla až po vstupu stěžovatelky do řízení, nevztahuje. Nadto nelze přehlédnout, že v nálezem projednávané věci tehdejší stěžovatelka plnila již po výzvě oprávněného (tedy lze říci bez přímé účasti soudního exekutora). V nyní posuzované věci však stěžovatelka zjevně částečně plnila, jak se podává z ústavní stížnosti i stěžovatelkou zaslaných příloh, až na základě exekučních příkazů vydaných soudním exekutorem. Není přitom významné, že vyčíslení vymáhané povinnosti soudním exekutorem nebylo s ohledem na limitaci odpovědnosti stěžovatelky za dluhy správné.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu