ECLI:CZ:US:2022:3.US.2249.22.1
sp. zn. III. ÚS 2249/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného Mgr. Martinem Prosserem, advokátem se sídlem Matoušova 515/12, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, č. j. 30 Cdo 1360/2021-432, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2020, č. j. 55 Co 145/2020-352, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 12. 2019, č. j. 10 C 65/2016-291, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva a ústavní principy zaručené čl. 1, čl. 2 odst. 1, odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, odst. 4, čl. 36 odst. 1, odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou účastníkům řízení známy. Postačí proto uvést, že obecné soudy rozhodovaly o žalobě, jíž se stěžovatel domáhal vůči státu zaplacení částky 414 931 Kč jako náhrady škody, která mu měla být způsobena jednáním Policie České republiky v souvislosti se zajištěním věcí provedeným dne 15. 9. 2012 v rámci ohledání bytu specifikovaného v napadených rozhodnutích.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") stěžovaným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.).
4. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil (výrok I.).
5. Dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost.
6. Stěžovatel s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem předkládá obdobné námitky, které uplatnil již v průběhu předchozího řízení, tj. v rámci jím podaného odvolání (k rekapitulaci odvolání srov. rozsudek městského soudu, body 14-19) i dovolání. Opětovně tudíž uvádí, řečeno stručně, že policejní orgány zajišťovaly i věci, u nichž to nebylo nutné. Namítá, že tyto věci nebyly řádně zdokumentovány a bylo s nimi (přinejmenším s některými) zacházeno svévolně. Dále zmiňuje, že tyto věci nebyly z větší části vráceny. Stěžovatel zdůrazňuje, že stát, jednající prostřednictvím policejních orgánů, zná osud zajištěných věcí, nicméně jej v tomto ohledu neinformoval, přičemž má za to, že nebyly-li tyto věci vráceny ani zhruba po 10 letech od zajištění, lze usuzovat, že je stát nemá, nebo že je zničil. Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy nesprávně posoudily dělení povinnosti tvrzení i důkazní, přičemž zdůrazňuje, že objektivně nemůže mít informace o zajištěných věcech, neboť jimi disponoval stát. Z tohoto důvodu navrhuje obrácení důkazního břemene.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně akcentoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti zásah do základních práv a svobod jedince, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
9. Ústavnímu soudu tudíž nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelem podaném dovolání či odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil obvodní soud v řízení o zaplacení shora specifikované částky, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatel však svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, byť poukazující na tvrzené porušení svých základních práv, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ale ze shora naznačených důvodů nepřísluší. Podstata ústavní stížnosti totiž spočívá toliko v kritice zjišťování a hodnocení skutkových okolností případu obecnými soudy a jimi provedené interpretace a aplikace podústavního práva (konkrétně zákona č. 82/1998 Sb.). Ústavnímu soudu však s ohledem na jeho již výše naznačenou roli zásadně nepřísluší přezkoumávat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a - obecně vzato - mu nenáleží ani vstupovat do výkladu a aplikace podústavního práva. Lze tudíž konstatovat, že stěžovatel brojí především proti samotnému - pro něj nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy a zaměňuje tak právo na spravedlivý proces s neexistujícím právem na úspěch ve věci.
10. Ústavní soud neshledal žádný důvod, proč by závěry obecných soudů jakkoliv přehodnocoval, když má za to, že obvodní i městský soud při rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy a základní práva obsažené v Listině. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou opřena o přesvědčivý a racionální právní názor a lze je považovat za ústavně konformní. Ke stěžejní námitce stěžovatele dovolávající se obrácení důkazního břemene lze toliko zopakovat a potvrdit, že tento postup by byl eventuálně namístě za předpokladu, pokud by stěžovatel postavil najisto předmět řízení, což se ovšem nestalo (srov. rozsudek obvodního soudu, bod 22).
11. Protiústavnost konečně Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelem podaného dovolání. Stěžovatel totiž v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Jak se navíc podává z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel v podstatné části dovolání požadovaným způsobem nevymezil ani dovolací důvod, tedy vůbec nespecifikoval, v čem spočívá tvrzená nesprávnost právního posouzení, k němuž dospěl městský soud. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
12. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti, tj. kromě dovolacího důvodu i vymezení předpokladu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.
13. Dle názoru Ústavního soudu tedy nelze právním závěrům a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu