ECLI:CZ:US:2022:3.US.2261.22.1
sp. zn. III. ÚS 2261/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Martina Maršíka, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2022, č. j. 15 Co 248, 249/2022-823, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 5. 2022, č. j. 30 C 139/2014-770, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, jelikož účastníkům řízení jsou všechny relevantní skutečnosti známy.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") shora uvedeným usnesením zastavil řízení o vypořádání společného jmění manželů (výrok I.), žalobkyni L. Maršíkové, uložil povinnost zaplatit České republice na účet obvodního soudu k náhradě nákladů státu částku 14 426,25 Kč (výrok II.), stěžovateli uložil povinnost zaplatit České republice na účet obvodního soudu k náhradě nákladů státu částku 14 426,25 Kč (výrok III.), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Usnesením ze dne 13. 6. 2022, č. j. 30 C 139/2014-816, týž soud opravil postupem podle §164 o. s. ř. výroky o náhradě nákladů státu II. a III. tak, že částka, již jsou žalobkyně i stěžovatel povinni zaplatit, činí 12 426,25 Kč.
4. Pouze proti výroku o náhradě nákladů státu ve vztahu k sobě samému (tj. výroku III.) a posléze také vůči opravnému usnesení podal stěžovatel včasné odvolání s tím, že mu nikdy nebylo doručeno usnesení, jímž by bylo rozhodnuto o znalečném pro znalce Ing. Babického, na jehož základě bylo rozhodnuto o náhradě nákladů státu.
5. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ovšem ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí (včetně opravného usnesení) obvodního soudu potvrdil.
6. Stěžovatel s těmito závěry obvodního a městského soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž zdůrazňuje, že jeho právní zástupce nikdy neobdržel usnesení obvodního soudu ze dne 27. 12. 2021, č. j. 30 C 139/2014-714, týkající se znalečného, od něhož se odvíjejí shora vyčíslené (a následně revidované) náklady státu v daném řízení. Odkazuje přitom na judikaturu týkající se dokazování negativních tvrzení, z níž jednoznačně vyplývá, že negativní skutečnosti se neprokazují.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Naznačený princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů byl zdejším soudem zdůrazněn právě též ve vztahu k ústavnímu přezkumu nákladů řízení. Jakkoliv totiž Ústavní soud v obecné rovině připouští, že vypořádání se s náklady řízení je nedílnou a podstatnou součástí soudního řízení, z čehož plyne, že i na ně se zásadně vztahují požadavky spravedlivého procesu, vyjádřil se opakovaně tím způsobem, že problematika náhrady nákladů řízení obvykle nepožívá ústavněprávní ochrany, jelikož pouze výjimečně dosahuje nákladový spor intenzity způsobilé porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3931/18 ze dne 16. 4. 2019; všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud je tak v těchto případech zdrženlivý, což je ostatně dáno i okolností, že proti nákladovým výrokům není rozhodnutím zákonodárce přípustné ani dovolání, tudíž nedává rozumný smysl, aby absence sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším soudem (který je k této úloze jinak povolán, srov. §14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích) byla nahrazována judikaturou zdejšího soudu. Dochází k tomu proto jen v případech extrémní nespravedlnosti svědčící o svévolném postupu obecných soudů, což však není případ stěžovatele. Uvedená zdrženlivost je nadto na místě tím spíše, jedná-li se - tak jako v nyní posuzovaném případě - o náklady řízení v bagatelní výši.
10. Nad rámec shora vyslovených obecných závěrů zdejší soud uvádí, že i kdyby snad akceptoval tvrzení, že stěžovateli skutečně nebylo prostřednictvím pošty doručeno usnesení o znalečném [pozn. Ústavního soudu: Argumentace stěžovatele nicméně vykazuje v tomto ohledu značnou nekonzistentnost. Zatímco totiž v ústavní stížnosti uvádí, že "mu nikdy nebylo doručeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 30 C 139/2014-714 ze dne 27. 12. 2021", v přiloženém odvolání proti ústavní stížností napadenému usnesení obvodního soudu, jakož i navazujícímu opravnému usnesení, naopak tvrdí, že "jediným rozhodnutím, které je související a které se týká odměny znalce a které bylo doručeno, je usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 12. 20221 pod č. j. 30 C 139/2014-714, přičemž toto napadl žalovaný svým odvoláním." Tento procesní postup stěžovatele ostatně potvrzuje rovněž městský soud (srov. usnesení městského soudu, bod 4, poslední věta). Z uvedeného tedy vyplývá, že námitka nedostatku doručení se zjevně týká usnesení ze dne 27. 9. 2021, č. j. 30 C 139/2014-650], je zřejmé, že se o existenci, identifikaci i obsahu tohoto usnesení dozvěděl již v průběhu nyní posuzovaného řízení, a to nejpozději okamžikem vydání stěžovaného rozhodnutí městského soudu, tj. dne 26. 7. 2022.
11. Ústavní soud přitom odkazuje na recentní nález sp. zn. IV. ÚS 3026/20 ze dne 26. 4. 2022, z něhož vyplývá že "při posuzování, zda došlo k řádnému doručení, nutno uplatňovat materiální přístup, pro nějž je podstatné, že se adresát mohl s obsahem doručované písemnosti seznámit, a bylo tak zachováno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod." Tato možnost byla stěžovateli dle Ústavního soudu dána, a tudíž mu nic nebránilo v tom, aby proti citovanému usnesení, pokud mu skutečně nebylo doručeno, brojil odvoláním. Pokud tak neučinil, jednal v rozporu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt (práva patří bdělým) a nemůže se tudíž ochrany svých práv dovolávat nyní v řízení před Ústavním soudem.
12. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu