ECLI:CZ:US:2022:3.US.2298.22.1
sp. zn. III. ÚS 2298/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jawa Klub Praha, z. s., se sídlem Koněvova 910/61, Žižkov, Praha 3, zastoupeného JUDr. Jakubem Blažkem, advokátem se sídlem Na Březince 1232/16, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2022, č. j. 22 Cdo 737/2022-559, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2021, č. j. 55 Co 242/2019-503, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 24. 1. 2019, č. j. 12 C 252/2016-287, na základě žaloby podané stěžovatelem proti žalovaným (Josef Procházka a Miroslava Procházková) zřídil ve prospěch stěžovatele právo nezbytné cesty odpovídající služebnosti stezky a cesty ve vztahu k blíže specifikovaným pozemkům (resp. nemovitým věcem), a to k tíži jiného pozemku, jehož součástí je stavba domu určená k bydlení. Dále vymezil časové období v rámci denní doby, v níž může stěžovatel nezbytnou cestu využívat, když právo nezbytné cesty zároveň vymezil bez omezení doby trvání takového práva. Zároveň rozhodl o výši úplaty, kterou musí stěžovatel za služebnost spočívající v právu nezbytné cesty platit. Takto obvodní soud rozhodl proto, že podle jeho názoru nemá stěžovatel k jím vlastněným nemovitým věcem jiný plnohodnotný přístup než přes pozemky (respektive budovu) žalovaných.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") nicméně k odvolání stěžovatele i žalovaných, vázán právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1487/2020 [rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz], ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí obvodního soudu tak, že zamítl žalobu stěžovatele na povolení práva nezbytné cesty odpovídající věcnému břemeni služebnosti stezky i cesty. Podle citovaného právního názoru Nejvyššího soudu totiž lze výjimečně s ohledem na individuální okolnosti konkrétního případu nezbytnou cestu povolit i v situaci, je-li jinak naplněna některá z negativních podmínek ve smyslu §1032 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), na základě níž by jinak musela být žaloba na povolení práva nezbytné cesty zamítnuta, pokud je ovšem takovýto výjimečný postup ze strany soudu náležitě odůvodněn. Podle městského soudu totiž stěžovatel může využívat jím vlastněné nemovité věci i bez zřízení práva nezbytné cesty, neboť tyto jsou spojeny i jinak s veřejnou cestou (konkrétně s přilehlou cyklostezkou). Dále městský soud nepřehlédl, že stěžovatel si nedostatek přístupu způsobil z vlastní hrubé nedbalosti (kdy postupně bylo členům stěžovatele zamezeno ve využívání jimi doposud používaných cest proto, že jeho členové se chovali k obyvatelům jednotlivých domů neohleduplně, stěžovatel přestal platit dohodnuté úhrady za náklady na energie spojené s užíváním jeho nemovitých věcí); navíc stěžovatel žádá zřídit nezbytnou cestu přes prostor, který je ve své podstatné uzavřen za účelem, aby do něj neměly přístup cizí osoby. Výrok svého rozhodnutí městský soud formuloval rovněž při poměřování výhody, která by stěžovateli povolením práva nezbytné cesty vznikla, s nevýhodou, která by naopak z takové situace plynula pro žalované. Tímto porovnáním dospěl městský soud k závěru, že po žalovaných nelze spravedlivě požadovat, aby byli nuceni strpět omezení svého vlastnického práva.
4. Následné dovolání stěžovatele ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl. Stěžovatel totiž údajně v dovolání neformuloval žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala jeho přípustnost, když městský soud se podle Nejvyššího soudu neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe týkající se daného sporu ani nebylo zjištěno, že by některá již vyřešená otázka měla být posouzena jinak. V odůvodnění usnesení se pak Nejvyšší soud velmi podrobně věnoval výhradě stěžovatele (které nepřisvědčil), že městský soud vykročil z rámce procesních předpisů, když podle stěžovatele prováděl příliš široké dokazování (podle stěžovatele měl naopak rozhodnutí obvodního soudu zrušit a nechat doplnit dokazování právě v rámci nalézacího řízení). Městský soud pak podle Nejvyššího soudu řádně odůvodnil svůj závěr, proč přístup k nemovitým věcem stěžovatele je zajištěn i bez zřízení práva nezbytné cesty, když rovněž přesvědčivě odůvodnil, proč si stěžovatel nedostatek přístupu způsobil z vlastní hrubé nedbalosti.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Ke stěžovatelově argumentaci Ústavní soud především poznamenává, že tato poněkud dezinterpretuje odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, když se v podstatě míjí s jejich podstatou (to platí o stěžovatelově argumentaci zejména ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí městského soudu). Aniž by Ústavní soud obsáhle rekapituloval právní hodnocení, k němuž soudy na základě podrobných skutkových zjištění dospěly, musí zdůraznit, že pro stěžovatelovu věc jsou podstatná dvě východiska: v případě stěžovatele existuje nemovitá věc, v níž stěžovatel vyvíjí svoji činnost, a obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích ve smyslu §1029 občanského zákoníku posuzovaly, zda tato nemovitá věc stěžovatele (respektive nemovité věci) je dostatečně spojena s veřejnou cestou. Dále hodnotily, zda i - pokud by dospěly k závěru, že nemovitá věc stěžovatele není dostatečně spojena s veřejnou cestou - nejsou v jeho případě dány důvody pro nepovolení práva nezbytné cesty, jak je zmiňuje §1032 občanského zákoníku. Přitom dospěly k závěru, který zdejší soud považuje z ústavněprávního hlediska za zcela akceptovatelně a dostatečně přesvědčivě odůvodněný, že u stěžovatele jsou dány důvody ve smyslu §1032 občanského zákoníku, pro které je spravedlivé zřízení nezbytné cesty ve prospěch stěžovatele nad rámec stěžovatelem prezentovaného stavu (tedy jím v době rozhodování soudů tvrzeného přístupu k jeho nemovitým věcem) nepovolit. Tyto důvody lze shrnout tak, že stěžovatel v minulosti opakovaně pozbyl přístup ke svému majetku z důvodu své hrubé nedbalosti, kdy se jeho členové chovali neukázněně, a stěžovatel neplnil dohodnutá plnění ve prospěch subjektů, jež stěžovateli přístup k jeho nemovitým věcem umožňovaly; nadto by právo nezbytné cesty znamenalo možný přístup cizím osobám do prostor, kam však cizí osoby přístup mít z povahy věci nemají.
9. Dále obecné soudy na základě místního šetření zjistily, že stěžovatel ve skutečnosti nezbytný přístup ke svým nemovitým věcem zajištěn má (resp. může mít), a to hned několika způsoby; stěžovatel v současné době - jak ostatně plyne i z ústavní stížnosti - k jím vlastněným nemovitým věcem přistupuje přes recepci v napadených rozhodnutích specifikovaného hotelového zařízení, s nímž stěžovatele ostatně pojí i ekonomická spolupráce; nadto jsou stěžovateli k dispozici eventuálně 2 další přístupové cesty, jak se může ke svým nemovitým věcem dostat: jednak přes veřejnou cyklostezku, jednak díky nájemní smlouvě, kterou stěžovatel uzavřel jako pronajímatel ke svému pozemku dne 1. 7. 2016, kdy nájemci by stěžovateli mohli zřídit další přístupovou cestu.
10. Za těchto okolností je v napadených rozhodnutích rovněž učiněn přesvědčivý a racionální závěr, že nevýhoda, která by ze zřízení práva nezbytné cesty ve prospěch stěžovatele pro vlastníky zatíženého pozemku (respektive zatížené nemovité věci) plynula, je nepřiměřená k výhodě, kterou by získal stěžovatel, neboť v jeho případě - jak již naznačeno - nejde o to, že by se ke svým nemovitým věcem i s motorkami běžné konstrukce vůbec nedostal, ale že se k nim chce dostat pohodlněji. Vzhledem k okolnostem právě vylíčeným rovněž nemůže být rozhodující jinak obecně akceptovaný závěr, že spojení s veřejnou cestou ve smyslu §1029 občanského zákoníku má v poměrech dnešní moderní doby znamenat přístup k nemovitým věcem za pomoci automobilu [srov. k tomu komentář ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek III, (§976-1474, Systém ASPI). Wolters Kluwer a. s., 2014, výklad k §1029 občanského zákoníku].
11. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že městský soud překročil meze ustanovení §213 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, prováděl-li jako soud odvolací příliš široké doplnění dokazování, čímž porušil princip dvojinstančnosti zejména ve vztahu k hodnocení výše zmíněné nájemní smlouvy uzavřené 1. 7. 2016 mezi stěžovatelem jako pronajímatelem a výše jmenovanými nájemci, pak s takto formulovanou námitkou Ústavní soud nemůže souhlasit už proto, že zejména z napadeného rozhodnutí městského soudu je zjevné, že pro městským soudem formulované hodnocení případu existence této smlouvy nebyla nikterak určující. Naopak pro něj byl určující přístup, který je stěžovateli umožněn z nedaleké veřejné cyklostezky. Navíc, jak již bylo uvedeno, z pohledu nyní posuzované věci je podstatné, že jsou zde dány velmi silné důvody ve smyslu §1032 občanského zákoníku, pro něž není možno ve prospěch stěžovatele právo nezbytné cesty zřídit, a to i při zohlednění právního názoru Nejvyššího soudu vysloveného v předchozím rozhodnutí, které vydal k nyní posuzované věci, tedy že právo nezbytné cesty může být ve výjimečných případech zřízeno i při existenci důvodů, které by jinak ve smyslu §1032 zřízení tohoto práva bránily. Této otázce se ovšem městský i Nejvyšší soud v ústavní stížností napadených rozhodnutích věnovaly a Ústavní soud na jejich závěrech nic protiústavního neshledává.
12. Ústavní soud proto ze všech shora uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, když dospěl k závěru, že stěžovatelem tvrzená základní práva nebyla porušena.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu