ECLI:CZ:US:2022:3.US.2310.22.1
sp. zn. III. ÚS 2310/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Martina Müllera, zastoupeného JUDr. Ing. Michalem Čapkem, advokátem se sídlem Na Boubín 203, Písek, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 5. 2022, č. j. 5 Co 549/2022-69, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a předložených rozhodnutí vyplývá, že usnesením ze dne 9. 3. 2022, č. j. 14 EXE 1176/2021-42, zastavil Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") k návrhu povinné exekuci co do vymožení blíže specifikované částky a úroků z prodlení; současně rozhodl o zamítnutí části návrhu povinné na zastavení exekuce co do vymožení zbývající částky s úroky z prodlení ročně z této částky. Okresní soud totiž učinil závěr, že částečně nebyla exekuce zahájena důvodně, protože vymáhaná povinnost již byla před jejím zahájením splněna, tedy právo přiznané exekučním titulem zaniklo ještě před zahájením exekuce. Ze shodného důvodu nebyla exekuce důvodně zahájena ani ohledně úroků v zákonné výši a dále pak pro úroky z prodlení z takto splněné povinnosti. Ve zbývajícím rozsahu okresní soud neshledal návrh na zastavení exekuce důvodným, neboť povinná dluh v tomto rozsahu splnila až po zahájení exekuce po obdržení výzvy soudního exekutora. Okresní soud rozhodl o nákladech řízení tak, že vycházel z ust. §142 o. s. ř. a s ohledem na poloviční úspěch účastníků rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Exekučním titulem byl vykonatelný rozsudek okresního soudu ze dne 31. 5. 2021, č. j. 7 C 269/2018-317 a přiznaná částka představovala mzdový nárok stěžovatele. Stěžovatel proto požadoval, aby bylo usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že se návrh na zastavení exekuce zamítá a exekuce se nezastavuje.
4. O odvolání stěžovatele krajský soud rozhodl tak, že usnesení okresního soudu v napadené části potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
5. Stěžovatel ve svém podání nejprve popisuje události, které předcházely podání návrhu na exekuci, povahu pohledávek za povinnou, postup povinné při platbách dlužných částek včetně jejich nedostatečného či sporného označení, což podle něj vedlo soudy k nesprávnému vyhodnocení účelu plateb a v návaznosti na toto hodnocení i k nesprávným rozhodnutím o zastavení exekučního řízení, místo aby byly platby povinné započteny na předchozí dlužné nároky z jiného řízení vedeného u okresního soudu. Stěžovatel dále nesouhlasí s provedením daňové srážky z přiznaného nároku, neboť exekuční titul jednoznačně stanoví, že povinná je povinna zaplatit mu konkrétní částku a nikde není zmiňováno, že se jedná o doplatek mzdy.
6. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení Nejvyššího soudu ani soudu krajského však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Nadto je třeba uvést, že napadené rozhodnutí se týká peněžité částky v tzv. bagatelní výši. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89); rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ani takové mimořádné okolnosti však Ústavní soud v dané věci neshledal.
9. Ústavní soud konstatuje, že podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele zejména s hodnocením důkazů obecnými soudy a s na to navazujícími právními závěry, kdy se domáhá jejich přehodnocení Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Skutečnost, že civilní soud svá rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, však sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá. V předmětné věci jde navíc pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, a ostatně ani stěžovatel sám ústavněprávní argumentaci nepředkládá. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům.
10. Ústavní soud z předložených rozhodnutí ověřil, že zejména soud prvního stupně podrobně rozvedl důvody svého rozhodnutí, přitom Ústavní soud neshledal, že by skutková zjištění, o něž se opírá jeho rozhodnutí, byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, a že by se výsledek dokazování jevil jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Pokud z napadeného usnesení, ačkoliv pouze stručně odůvodněného, vyplývají obdobné závěry, nelze krajskému soudu vytýkat, že odvolacímu návrhu stěžovatele nevyhověl. Pouhé odlišné hodnocení provedených důkazů stěžovatelem totiž nemohlo být bez dalšího důvodem k přehodnocení skutkového stavu a navazujících právních názorů soudu prvního stupně.
11. Jde-li o námitku stěžovatele týkající se snížení vymáhané částky o srážky ze mzdy, které provedl povinný, je pravdou, že jí nebyla ze strany odvolacího soudu věnována adekvátní pozornost. Je však nutno uvést, že k výkladu této otázky soudem prvního stupně nemá Ústavní soud výhrad, a proto ani opomenutí ze strany odvolacího soudu nedosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé zasáhnout do stěžovatelova základního práva.
12. Proti přijatým právním závěrům krajského soudu tedy nemá Ústavní soud ze svojí pozice orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) zásadních výhrad, v jeho závěrech nejsou obsaženy ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
13. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu