ECLI:CZ:US:2022:3.US.2322.22.1
sp. zn. III. ÚS 2322/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Kočího, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Lublaňská 24, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2022, č. j. 28 Cdo 1519/2022-318, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2022, č. j. 29 Co 386/2021-285, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 6. 2021, č. j. 16 C 304/2019-254, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou účastníkům řízení známy. Postačí proto uvést, že obecné soudy v nyní posuzovaném řízení rozhodovaly o žalobě, jíž se stěžovatel domáhal určení, že je (nebo in eventum není) vlastníkem spoluvlastnického podílu na pozemcích specifikovaných v jeho návrhu a má nárok na vydání jiných pozemků ve smyslu ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě").
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") stěžovaným rozsudkem, který byl v pořadí již druhým rozhodnutím nalézacího soudu v dané věci, stěžovatelovu žalobu zamítl (výrok I.).
4. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu ve věci samé potvrdil (výrok I.).
5. Obvodní i městský soud shledaly, že ke dni účinnosti zákona o půdě příslušelo právo osobního užívání předmětných pozemků, jež se k 1. 1. 1992 přeměnilo na právo vlastnické, fyzickým osobám. Konstatovaly, že fyzické osoby nejsou povinnými osobami ve smyslu ustanovení §5 zákona o půdě, pročež nepřichází v úvahu řízení podle ustanovení §9 zákona o půdě. Dovodily, že stěžovatel by svůj případný nárok mohl uplatnit toliko v řízení o přechodu vlastnictví na oprávněnou osobu podle ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě, v němž jsou pasivně legitimovány právě osoby fyzické. Obvodní i městský soud proto uzavřely, že účastníci řízení (Hlavní město Praha a Městská část Praha 16) postrádají pasivní věcnou legitimaci a žalobu proto zamítly. Co se týče případného nároku stěžovatele na vydání náhradních pozemků dle ustanovení §11a zákona o půdě, podotkly, že o tomto nároku nelze rozhodovat, nemohou-li být předmětné pozemky stěžovateli vydány postupem dle ustanovení §9 zákona o půdě.
6. Dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
7. Stěžovatel s těmito závěry nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž se v souvislosti s výkladem ustanovení §8 a §11 zákona o půdě dovolává porušení principu předvídatelnosti rozhodnutí. Uvádí, že "podle stávající rozhodovací praxe, ať pozemkových úřadů či nalézacích soudů, je naprosto obvyklé, že se rozhoduje tak, že u některých pozemků, které nelze naturálně vydat, se rozhoduje o tom, že oprávněné osoby mají nárok na vydání náhradních pozemků. Pokud nalézací soudy i Nejvyšší soud dospěly k závěru, že v řízení podle hlavy páté se nemohu domáhat změny rozhodnutí v tom směru, že mám právo na přiznání náhradních pozemků, jedná se o zcela mimořádné vybočení z obvyklé rozhodovací praxe, ze které je jednoznačně patrno, že právo na náhradní pozemky je běžně rozsudky přiznáváno. Stejně tak vybočily nalézací soudy i Nejvyšší soud České republiky z rozhodovací praxe, pokud dospěly k závěru, že původní vlastníci, tedy hlavní město Praha a Městská část Praha 16, nemohou být účastníky řízení, není jim dána věcná legitimace pasivní, a to z toho důvodu, že k pozemkům bylo zřízeno v době účinnosti zákona o půdě právo osobního užívání. Tím došlo k zásadnímu porušení a nerespektování rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1663/16. Nejvyšší soud České republiky s ohledem na mnou vymezené otázky v dovolání uvedené se s nimi dostatečně nevypořádal a z jeho rozhodnutí vyplývá, že nerespektoval rozhodnutí Ústavního soudu (I. ÚS 2312/15)." Pro úplnost lze uvést, že stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, č. j. 20 Cdo 1852/2020-874, z obsahu ústavní stížnosti je ovšem patrné, že brojí proti shora rubrikovanému usnesení Nejvyššího soudu, č. j. 28 Cdo 1519/2022-318.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Ústavní soud v minulosti rovněž mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Z ustálené judikatury zdejšího soudu též vyplývá, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů, je záležitostí obecných soudů, do níž Ústavní soud zasahuje jen v extrémních případech dosahujících ústavní relevance, o kterýžto případ zde ovšem zjevně nejde. Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, tak jako v nyní posuzované věci, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
10. Ústavnímu soudu tudíž nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelem podaném dovolání či odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil obvodní soud v řízení o žalobě podle části páté o. s. ř.
11. Pro Ústavní soud je podstatné, že obecné soudy - navzdory odlišnému názoru stěžovatele - věc posoudily v souladu se svou předchozí judikaturou, která je srozumitelná a přehledná, přičemž její použití ve stěžovatelově případě nevzbuzuje pochybnosti, jež by odůvodnily kasační zásah zdejšího soudu. Výklad relevantní právní úpravy užitý obecnými soudy totiž nelze považovat za nepředvídatelný či překvapivý. Ústavní soud rovněž nepovažuje právní posouzení obecných soudů za extrémní, a tedy ani za jakkoliv vybočující z mezí ústavnosti ve shora naznačeném smyslu.
12. Nad rámec shora uvedených obecných východisek lze již konkrétněji uvést následující. Zákon o půdě umožňuje za splnění v něm předvídaných podmínek vydání pozemků oprávněným osobám, a to osobami povinnými, jimiž jsou podle ustanovení §5 odst. 1 tohoto zákona stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona nemovitost drží. Účastníky řízení jsou oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání nemovitosti u pozemkového úřadu, a povinná osoba (§9 odst. 8 zákona o půdě). V daném případě bylo tudíž rozhodující, byly-li předmětné pozemky ke dni účinnosti zákona o půdě v držení povinných osob tak, jak je definuje §5 zákona o půdě. Pro zjištění naplnění této zákonné podmínky provedly obecné soudy dostatek důkazů, a to zejména zprávou příslušného katastrálního úřadu ve spojení s výpisy z listů vlastnictví (srov. rozsudek obvodního soudu, body 11 a 26). Dospěly-li soudy na základě takto vymezeného rozsahu přezkumného řízení ke skutkovému závěru, že dané nemovitosti nejsou v držení povinných osob (§5 zákona o půdě), ale naopak osob fyzických, učinily tak na základě výsledků provedeného dokazování, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jakými úvahami se přitom řídily.
13. Jak již bylo zmíněno výše, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí neskýtá žádný podklad pro úsudek, že obecné soudy i správní orgán pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení z obvyklých standardů - při provádění důkazů, jakož i při jejich hodnocení. Setrvává-li proto stěžovatel v přesvědčení, že v době účinnosti zákona o půdě byl vlastníkem pozemků stát, nemůže tato jeho námitka obstát. V nastalé situaci byl tudíž zcela případný závěr obecných soudů, že nelze rozhodovat o vydání náhradních pozemků podle ustanovení §11a zákona o půdě, neboť předmětné pozemky není možné vydat (srov. rozsudek městského soudu, bod 19). Stěžovateli se nadto dostalo též poučení, že pro vyřešení otázky, zda došlo zákonným způsobem k přechodu práva osobního užívání, resp. vlastnického práva ke sporným pozemkům na dané fyzické osoby, je nutné vést řízení jiné, a to podle ustanovení §8 zákona o půdě. Tyto závěry jsou navzdory odlišnému názoru stěžovatele zcela souladné s předchozí rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. judikaturu citovanou ve stěžovaném usnesení Nejvyššího soudu) a byly aprobovány rovněž rozhodovací praxí zdejšího soudu (srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 661/10; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)
14. Dle názoru Ústavního soudu tedy nelze právním závěrům a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu