ECLI:CZ:US:2022:3.US.2324.22.1
sp. zn. III. ÚS 2324/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Karla Kuny, sídlem Velké Hamry 393, Ústí nad Orlicí, insolvenčního správce dlužnice ANIDOR, s. r. o., zastoupeného JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem, sídlem Tovární 1130, Chrudim, proti části výroku I. a výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. května 2022 č. j. 10 Cmo 4/2020-3021 a výroku VI. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. října 2019 č. j. 42 Cm 99/2005-2968, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Ing. Davida Jánošíka, sídlem Gočárova 1105/36, Hradec Králové, insolvenčního správce úpadkyně VITKA Brněnec, a. s., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výroků o náhradě nákladů řízení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. V řízení o žalobě stěžovatele (žalobce) na vyloučení věcí ze soupisu majetkové podstaty eventuálně o vyloučení náhradního peněžitého plnění ze soupisu majetkové podstaty úpadkyně (VITKA Brněnec, a. s.) Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") výrokem I. rozsudku ze dne 24. 5. 2022 č. j. 10 Cmo 4/2020-3021 potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 10. 2019 č. j. 42 Cm 99/2005-2968 včetně ústavní stížností napadeného výroku VI., jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit České republice na vyplaceném znalečném částku 48 476 Kč. Výrokem II. vrchní soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení (žalovanému) náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4 114 Kč.
3. Stěžovatel ústavní stížností brojí výhradně proti výrokům o náhradě nákladů řízení. Současně uvádí, že proti rozsudku vrchního soudu ve věci samé podal dovolání k Nejvyššímu soudu. Ústavní stížnost podává, neboť proti samotným výrokům o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné.
4. Předtím než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V posuzované věci se Ústavní soud zaměřil zejména na posouzení otázky, zda ústavní stížnost splňuje podmínky přípustnosti podle zákona o Ústavním soudu.
5. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
6. V souladu s takto vyjádřenou subsidiaritou ústavní stížnosti ve vztahu k jiným procesním prostředkům, které zákon poskytuje k ochraně práva, může ústavní stížnost směřovat jen proti rozhodnutím "konečným" tedy rozhodnutím o posledním takovémto prostředku. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní. Splnění podmínky "konečnosti" rozhodnutí lze připustit i v případě některých nemeritorních rozhodnutí, avšak pouze za předpokladu, že jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a zároveň tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení o věci samé dosud neskončilo [např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu uvedená v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. V posuzované věci stěžovatel, jak sám v ústavní stížnosti uvádí, podal proti v záhlaví uvedenému rozsudku vrchního soudu dovolání (tuto skutečnost Ústavní soud ověřil i dotazem u krajského soudu).
8. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Uvedené znamená, že stěžovatel sice mohl podat dovolání proti rozsudku vrchního soudu, avšak jen za předpokladu, že jím napadl výrok ve věci samé; samotný výrok o náhradě nákladů řízení dovoláním napaden být nemůže.
9. Ústavní soud přesto neshledává ústavní stížnost proti výroku o náhradě nákladů řízení přípustnou. V době podání ústavní stížnosti totiž ještě není skončeno řízení o dovolání proti výroku ve věci samé. Nelze totiž přehlédnout, že bylo-li by dovolání Nejvyšším soudem shledáno ve věci samé přípustným, pak by Nejvyšší soud mohl nejen zrušit nebo změnit rozsudek vrchního soudu, popř. i krajského soudu, ve výrocích ve věci samé, ale také zrušit akcesorické výroky o nákladech řízení (§243e o. s. ř.), případně o těchto nákladech znovu rozhodnout (§243c o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Tím by otevřel prostor k tomu, aby se vrchní soud, popř. krajský soud, opětovně zabývaly i náklady řízení a aby v rámci rozhodování o nich přihlédly k námitkám uplatněným stěžovatelem v ústavní stížnosti. Proti měnícímu rozhodnutí Nejvyššího soudu včetně výroku o nákladech řízení by pak ústavní stížnost byla přípustná bez dalšího. Pokud by tedy Ústavní soud přezkoumal výrok o nákladech řízení ještě před tím, než bude ze strany Nejvyššího soudu rozhodnuto o dovolání proti výroku ve věci samé, nejenže by nerespektoval subsidiaritu ústavní stížnosti k jiným zákonným procesním prostředkům k ochraně práva, nýbrž by tím, byť jen nepřímo, předjímal i výsledek řízení o dovolání, což mu nepřísluší (srov. například usnesení ze dne 18. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 1700/18, ze dne 10. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 1033/19, ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 870/19 nebo ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 941/19).
10. Obecně tedy platí, že má-li účastník řízení za to, že k porušení jeho základního práva nebo svobody došlo nejen výrokem rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, ale také výrokem o nákladech řízení, přičemž proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podal dovolání, jehož přípustnost může být dána při splnění předpokladů podle §237 o. s. ř., pak je s ohledem na oprávnění Nejvyššího soudu toto rozhodnutí zrušit i ve výroku o nákladech řízení, případně o nákladech řízení nově rozhodnout, takovéto dovolání procesním prostředkem, který zákon poskytuje účastníkovi řízení k ochraně jeho práva (srov. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), i ve vztahu k tomuto výroku. V tomto ohledu není podstatné, že dovolání toliko proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení by takovýmto procesním prostředkem nebylo, neboť by podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nebylo přípustné. Ústavní stížnost účastníka řízení podaná proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení před tím, než Nejvyšší soud rozhodne o jeho dovolání proti výroku ve věci samé, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
11. Stěžovatel sice podal ústavní stížnost proti výrokům vrchního soudu a krajského soudu o náhradě nákladů řízení "předčasně", tato skutečnost jej však nijak nepoškozuje na jeho právu na přístup k Ústavnímu soudu. I kdyby nebyl srozuměn s výsledkem dovolacího řízení, po jeho skončení bude mít možnost podat ústavní stížnost novou, a to tak, aby zohledňovala dovolací řízení, včetně samotného rozhodnutí o dovolání.
12. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako nepřípustné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 31. srpna 2022
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj