ECLI:CZ:US:2022:3.US.2337.22.1
sp. zn. III. ÚS 2337/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele D. R., zastoupeného Mgr. Pavlem Hrtúsem, advokátem se sídlem Klimentská 36, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2022, sp. zn. 45 T 9/2021, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. června 2022, sp. zn. 12 To 27/2022, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 37 odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušen čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, proti stěžovateli je vedeno trestní řízení. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo podle §31 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") rozhodnuto, že předsedkyně senátu Mgr. Jana Miklová není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení vedeného pod sp. zn. 45 T 9/2021. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
3. Stěžovatel uvádí, že se domáhá konstatování, že postupem obecných soudů byla porušena jeho základní práva. V ústavní stížnosti je uvedeno, že její podstatou je otázka plurality obhájců, zejména pak ve vztahu k jejich přítomnosti na úkonech trestního řízení, a že negativní vztah předsedkyně senátu obhájci stěžovatele dovozují i z reakce soudkyně na žádost obhájce stěžovatele, aby bylo vyhověno jeho žádosti o odročení hlavního líčení. Stěžovatel si v řízení zvolil čtyři obhájce, přičemž předsedkyně senátu nevyhověla žádosti jednoho z jeho obhájců Mgr. Martina Bugaje o odročení hlavního líčení ze dne 8. 3. 2022, který osvědčil, že se nemůže jako obhájce stěžovatele hlavního líčení účastnit pro nutnost dostavit se k dříve nařízenému hlavnímu líčení. Stěžovatel dodává, že trvá na přítomnosti všech svých obhájců, a že dlouhodobě nesouhlasí se substitucí. Stěžovatel namítá, že s ohledem na potvrzení tohoto postupu stížnostním soudem do budoucna reálně hrozí, že jeho volba obhajoby nebude soudy obou stupňů nadále respektována a nebude mu umožňovat uplatňovat svou obhajobu způsobem jím zvoleným.
4. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadených rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny formální předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají k dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých práv jiným zákonným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů upravujících příslušné řízení. Ústavnímu soudu nepřísluší obcházet běžný pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci (viz čl. 81, čl. 90 Ústavy).
6. Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005, U 23/38 SbNU 587).
7. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, jež umožňují napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoliv řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky - rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna.
8. V posuzované věci Ústavní soud naplnění shora zmiňovaných podmínek neshledal. Stěžovatel uplatnil ústavní stížnost v situaci, kdy předmětné řízení nebylo dosud skončeno, kdy prvostupňový soud dosud v jeho věci ani nevydal meritorní rozhodnutí, a kdy stěžovatel může své námitky dále uplatnit. Není vyloučena ani ta varianta, že bude nakonec rozhodnuto pro stěžovatele příznivě. Bude-li mít přesto v dalším průběhu řízení za to, že pro něho nepříznivé pravomocné meritorní rozhodnutí bylo vydáno soudcem podjatým, nic mu nebude bránit v tom, aby proti takovému rozhodnutí brojil novou ústavní stížností.
9. Je tak třeba uzavřít, že napadená usnesení, jakkoliv přímo proti nim nejsou přípustné opravné prostředky, není možno považovat za konečná rozhodnutí ve věci stěžovatele, neboť ten má k dispozici další prostředky, jak svá práva v průběhu probíhajícího řízení hájit. Za dané situace byla tedy ústavní stížnost podána předčasně, a proto se jedná o návrh nepřípustný, jak ostatně vyplývá i z dnes již ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2005/21 ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. II. ÚS 1558/19 ze dne 17. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3205/18 ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. III. ÚS 3535/18 ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 952/18 ze dne 3. 5. 2018, sp. zn. III. ÚS 665/15 ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 693/16 ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2237/16 ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 587/16 ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2676/16 ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 52/15 ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 2085/16 ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3117/15 ze dne 10. 5. 2016 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
10. V dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, nic takového stěžovatel ani netvrdí.
11. Ústavní soud pro úplnost zdůrazňuje, že stěžovateli nic nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude předmětné řízení skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech v důsledku postupu obecných soudů.
12. Jako obiter dictum Ústavní soud uvádí, že vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení upozorňuje na nebezpečí důsledků lpění na přítomnosti všech obhájců obžalovaného, neboť si, jak uvádí vrchní soud v bodě 31 napadeného usnesení, lze "poměrně snadno představit obžalovaného v konkrétní trestní věci, který by si například zvolil dvacet obhájců a trval na jejich současné osobní přítomnosti na každém úkonu a nadto vyloučil možnost substituce." Lpění na přítomnosti všech obhájců by skutečně mohlo bránit vedení trestního řízení, jehož účelem je i provedení řádného zákonného procesu, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud dále připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (nikoliv zákonnosti), a tudíž jen v těchto mezích může být oprávněn (a povinen) postup obecných soudů přezkoumávat. V tomto smyslu lze odkázat na čl. 40 odst. 3 Listiny, který stanoví, že "[o]bviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce." Shodně (v jednotném čísle) zakotvuje právo nechat se obhajovat obhájcem podle vlastního výběru i čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Výše uvedené je však řečeno jen pro úplnost, Ústavní soud se těmito otázkami meritorně ve vztahu k danému případu nezabýval.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2022
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj