ECLI:CZ:US:2022:3.US.2347.22.1
sp. zn. III. ÚS 2347/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem Sokolská tř. 60, Praha 2, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně ze dne 23. 6. 2022 č. j. 1 ZT 89/2022-140, proti usnesení Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, ÚO Nový Jičín, Oddělení obecné kriminality ze dne 25. 5. 2022 č. j. KRPT-222067-214/TČ-2021-070471, ve znění opravných usnesení ze dne 16. 6. 2022 č. j. KRPT-222067-440/TČ-2021-070471 a ze dne 22. 6. 2022 č. j. KRPT-222067-467/TČ-2021-070471, za účasti Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně a Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, ÚO Nový Jičín, Oddělení obecné kriminality, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 8 odst. 2 věta první Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, ÚO Nový Jičín, Oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán") rozhodlo v záhlaví označeným usnesením o zahájení trestního stíhání stěžovatele a dalších obviněných pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy.
3. Proti tomuto rozhodnutí policejního orgánu podal stěžovatel stížnost ve smyslu §141 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), tato však byla ústavní stížností napadeným usnesením Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně jako nedůvodná zamítnuta. V tomto usnesení je uvedeno, že rozhodnutí policejního orgánu obsahuje všechny zákonné náležitosti, a to přesné označení osoby obviněného (stěžovatele), popis skutku kladeného stěžovateli za vinu, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, včetně odůvodnění obsahujícího skutečnosti odůvodňující závěr o důvodnosti trestního stíhání.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že zejména v rozhodnutí policejního orgánu nejsou označeny skutečnosti odůvodňující jeho trestní stíhání. Z ničeho prý totiž neplyne, že by to byl právě stěžovatel, kdo spáchal trestný čin. Napadené usnesení o zahájení trestního stíhání tak nenaplňuje základní zákonné požadavky plynoucí z §160 tr. řádu a z tohoto hlediska je nepřezkoumatelné. Ani okresní státní zástupkyně ke stížnosti stěžovatele následně tato pochybení policejního orgánu nenapravila, když se s jeho námitkami vypořádala jen v rámci jediného odstavce.
5. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadaných rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení stanovené zákonem o Ústavním soudu.
6. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je totiž její subsidiarita, ze které vyplývá, že je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) takové souběžné rozhodování nepřipouští.
7. V daném případě však procesní prostředky k ochraně práv stěžovatele - vzdor jeho přesvědčení vyjádřenému v ústavní stížnosti - vyčerpány nebyly a stěžovatel tak nerespektuje shora zmíněný princip subsidiarity ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud totiž i v nyní posuzované věci vychází z toho, že stěžovatel je povinen vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu v daném případě k ochraně jeho práva zákon poskytuje, včetně oprávnění státního zástupce bdít nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení [srov. např. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691), popř. usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 3843/15 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Takový procesní prostředek však uplatněn nebyl, resp. stěžovatel jej ústavní stížností nenapadá.
9. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, ústavní stížnost směřuje proti usnesení o zahájení trestního stíhání a proti rozhodnutí, jímž dozorující státní zástupce zamítl stěžovatelovu stížnost podanou proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Tím však dle (dnes již) ustálené judikatury Ústavního soudu nejsou opravné prostředky v rámci trestního řízení vyčerpány. Příslušným k řešení námitek stran postupu dozorujícího státního zástupce je totiž v první řadě státní zástupce vykonávající ve věci dohled podle §12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 1026/19, ze dne 23. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 1673/19, ze dne 4. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 3171/19 nebo ze dne 8. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 4126/19). Této procesní možnosti přitom stěžovatel - jak již zmíněno - zjevně nevyužil, resp. žádné rozhodnutí, kterým by bylo rozhodnuto v rámci zmíněného dohledu, nenapadá. Nad rámec toho je třeba upozornit (což stěžovatel sám v ústavní stížnosti uvádí), že do činnosti orgánů činných v trestním řízení Ústavní soud v rámci probíhajícího řízení zásadně nezasahuje, neboť většinu v něm učiněných pochybení je možné napravit v rámci trestního řízení.
10. Z uvedených důvodů soudce zpravodaj podle ustanovení §75 odst. 1 a §43 odst. l písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl (obdobně viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1673/19 ze dne 23. 9. 2019, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2398/19 ze dne 30. 7. 2019 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2997/20 ze dne 3. 11. 2020).
11. Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatel se v ústavní stížnosti nedovolává postupu dle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (tzn. přesahu vlastních zájmů stěžovatele, které teprve by mohlo vést k prominutí nesplnění podmínky vyčerpání všech prostředků k ochraně práva) a ani Ústavní soud samotný nezjistil žádné okolnosti, které by mohly svědčit pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj