ECLI:CZ:US:2022:3.US.2359.22.1
sp. zn. III. ÚS 2359/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. K., zastoupeného Mgr. Martinem Buřičem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 802/56, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, č. j. 3 Tdo 382/2022-1072, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 9 To 266/2021, a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. 7. 2021, č. j. 2 T 122/2019-986, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a rozsudku Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud!), neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 U´mluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným přečinem podvodu ve stádiu pokusu, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 48 měsíců. Poškozená společnost X, byla se svým návrhem na přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. O odvolání rozhodl krajský soud tak, že je podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl.
3. Navazující dovolání stěžovatele odmítl dle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud nyní rovněž napadeným usnesením jako zjevně neopodstatněné. Uvedl přitom, že k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu stěžovatel neuvedl žádnou argumentaci a ostatní námitky jsou zjevně neopodstatněné, když věcně nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ani žádný důvod jiný. Pokud nebyly naplněny shora uvedené dovolací důvody, nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v průběhu trestního řízení nebylo dostatečně šetřeno jeho práv zaručených Listinou a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, a že nalézací soud zatížil řízení vadami ve smyslu porušení obecných procesních předpisů, jež jsou způsobilé současně založit a v případě stěžovatele i založily kolizi se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny. Odvolací soud tento stav bez dalšího přejal a uvedenými skutečnostmi se ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval.
5. Stěžovatel zpochybňuje zejména skutkový stav zjištěný nalézacím soudem a napadá samotný průběh dokazování. Upozorňuje na nesprávné hodnocení provedených důkazů a jejich dezinterpretaci soudem; namítá rovněž, že okresní soud důkazy, které byly způsobilé zprostit jej viny, zcela opominul nebo je pro nadbytečnost neprovedl. Jde např. o neprovedení výslechu navrhovaných svědků, ač neexistovala žádná zákonná překážka, která by jejich výslech znemožňovala; tento důkaz přitom mohl mít stěžejní vliv na výsledek trestního řízení. To považuje stěžovatel za porušení rovnosti stran a práva na spravedlivý proces. Stěžovatel tvrdí, že nalézací soud nedoplnil dokazování ani v rozsahu, ke kterému jej zavázal odvolací soud. Nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí soudů I. a II. stupně pak stěžovatel spatřuje v údajném rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (např. závěr o zfalšovaných listinách je v rozporu s výpovědí svědků D. a M.).
6. Dovolacímu soudu stěžovatel vytýká, že nerespektoval judikaturu vlastní ani judikaturu Ústavního soudu, podle které musí dovolací soud přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované´ podobě a provedenými důkazy. Dovolací soud se však, stejně jako soudy nižšího stupně, námitkami stěžovatele k existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy nezabýval.
7. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Stejně jako v předchozích stadiích řízení před soudy, napadá i nyní stěžovatel zejména rozsah dokazování, hodnocení důkazů či skutková zjištění provedená soudy I. a II. stupně. Úkolem Ústavního soudu však zásadně není přehodnocování důkazů provedených trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); veškerá citovaná judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, provedl-li by je znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy, jen zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Judikatura zdejšího soudu tak připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidlu "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky, avšak je tomu tak pouze v případech, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud rovněž opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, neprobíhalo-li dokazování v trestním řízení v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny.
10. Rovněž Nejvyšší soud v napadeném usnesení vyložil, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, určeným k nápravám výslovně uvedených procesních a hmotných právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy I. a II. stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem I. stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat či doplňovat jen soud II. stupně v řízení o odvolání. Námitky obdobné povahy by proto mohl stěžovatel učinit předmětem přezkumu pouze v případech extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, či pokud by míra jím namítaných nedostatků v postupu soudů nižších stupňů dosahovala již ústavněprávního rozměru v podobě zásahu do ústavně chráněných práv a svobod. Taková závažná pochybení ovšem Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal a lze s ním souhlasit, že argumentace stěžovatele je skutečně spíše pouhou opakující se polemikou s hodnocením provedených důkazů, kdy stěžovatel usiluje o přehodnocení skutkových závěrů tak, aby vyznívaly v jeho prospěch.
11. Jde-li o stěžovatelem tvrzené porušení principu in dubio pro reo, podstatou tohoto principu je, že přetrvávají-li po provedeném dokazování důvodné pochybnosti o existenci relevantních skutkových okolností (např. o skutku, osobě pachatele nebo zavinění), jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, orgány činné v trestním řízení jsou povinny rozhodnout ve prospěch obviněného [nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479); nález sp. zn. II. ÚS 1975/08, uvedený výše; nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239)]. Aplikace uvedeného principu je namístě především tehdy, lze-li rozumně dospět k vícerým verzím skutkového děje nebo není možné jednoznačně se přiklonit k žádnému ze skupiny odporujících si důkazů [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 137/05 ze dne 22. 3. 2006 (N 66/40 SbNU 655)]. Jakkoli vysoký stupeň podezření není sám o sobě s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok [viz nález sp. zn. IV. ÚS 36/98 ze dne 13. 5. 1998 (N 54/11 SbNU 43)]. S ohledem na shora uvedené je v trestním řízení vyžadováno, aby obecné soudy dosáhly nejvyššího možného stupně jistoty, jenž lze od lidského poznání požadovat, a to přinejmenším na úrovni pravidla prokázání trestného činu bez důvodných pochybností.
12. V nyní posuzované věci nenastala situace, ve které by bylo namístě tento princip aplikovat, neboť na základě provedeného dokazování (přestože je stěžovatel přesvědčen o opaku) neměl nalézací soud žádných pochybností o tom, že se stěžovatel vytýkaného jednání dopustil tak, jak bylo popsáno ve skutkové větě výroku o vině, přičemž těmto závěrům, které stvrdil i odvolací a později i dovolací soud, nelze z ústavněprávního hlediska ničeho podstatného vytknout.
13. Stěžovateli nelze přisvědčit, ani pokud namítá neprovedení jím navrhovaného dokazování. Je totiž třeba připomenout, že ani rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a nevyhoví-li účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl, resp. proč je nepřevzal za základ svých skutkových zjištění (považuje je např. za liché, mylné či vyvrácené; srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 16. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 1851/19). V tomto ohledu Ústavní soud nemá obecným soudům z ústavněprávního hlediska co podstatného vytknout, neboť z předložených rozhodnutí je zjevné, že se soudy stěžovatelovými důkazními návrhy zabývaly a bezezbytku se s nimi vypořádaly, a to včetně důvodů, proč nelze vyslechnout navrhované svědky, včetně právního zástupce stěžovatele, a proč nebyla - s ohledem na existenci jiných důkazů - jejich výpověď nezbytná. Zde vyznívá poněkud absurdně námitka stěžovatele k neprovedení výslechu jeho právního zástupce, neboť mu současně sám zabránil tím, že jej odmítl zbavit mlčenlivosti, aby mohl být výslech proveden. Pokud - jak sám uvádí - "takový přístup považuje stěžovatel za zcela neakceptovatelný, když nelze předvídat obsah výpovědi Mgr. Buřiče, která by mohla zásadním způsobem přispět k objasnění skutkového stavu, jakož i k posouzení věrohodnosti svědka...", je s podivem, že provedení výslechu, který by měl podle stěžovatele patrně vyznít v jeho prospěch, sám neumožnil.
14. Ústavní soud tedy konstatuje, že z hlediska kontroly ústavnosti Ústavním soudem je podstatné, že neprovedení dalšího dokazování obecné soudy dostatečně a logicky odůvodnily, takže vzniklou situaci nelze označovat jako "opomenutý důkaz" ve smyslu setrvalé judikatury zdejšího soudu. Ústavní soud rovněž neshledal, že by skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy a že by se výsledek dokazování jevil jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
15. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí proto Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nemá proti závěrům Nejvyššího soudu ani soudu krajského a okresního ústavněprávních výhrad, rovněž odůvodnění napadených rozhodnutí vyhovují požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. V daném případě Ústavní soud neshledal žádný exces či jiný nepřípustný odklon od zákonných zásad trestního řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by teprve odůvodňovaly případný kasační zásah z jeho strany. V postupu dovolacího, krajského ani okresního soudu nelze spatřovat tvrzený zásah do základních práv a svobod stěžovatele.
16. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu