ECLI:CZ:US:2022:3.US.2362.22.1
sp. zn. III. ÚS 2362/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného Mgr. Jitkou Kocourkovou, advokátkou, sídlem Pražského 547, Česká Třebová, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 15. června 2022 č. j. 27 Co 118/2022-307 a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 7. března 2022 č. j. 0 P 78/2018-269, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníků řízení, a 1) nezletilého V. P. a 2) nezletilé N. P. a 3) V. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (dále také "otec") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "okresní soud") ze dne 12. 11. 2019 č. j. 0 P 78/2018-77 byla schválena dohoda rodičů, na základě které je stěžovatel oprávněn se stýkat s nezletilou N. (dále jen "nezletilá") každý kalendářní rok od druhé soboty v měsíci červenci od 9:00 hodin do po týdnu následující neděle do 18:00 hodin, od druhé soboty v měsíci srpnu od 9:00 hodin do po týdnu následující neděle do 18:00 hodin, o Velikonoční neděli od 9:00 hodin do 18:00 hodin, 25. 12. od 9:00 hodin do 18:00 hodin, ve dnech 2. 3., 23. 4., 25. 4., 28. 9. a 11. 11. od 9:00 hodin do 16:30 hodin, pokud tyto dny připadnou na víkend či státní svátek, vyjma zvláštní úpravy platící pro období od 1. 7. do 31. 8. každého kalendářního roku, pro období od 23. 12. do 2. 1. každého kalendářního roku a pro období od Velkého pátku do Velikonočního pondělí každého kalendářního roku, a každý sudý týden kalendářního roku v sobotu od 9:00 hodin do 16:30 hodin. Styk stěžovatele s nezletilým V. (dále jen "nezletilý") byl citovaným rozsudkem zrušen a neupraven.
3. Rozsudkem ze dne 7. 3. 2022 č. j. 0 P 78/2018-269 okresní soud zamítl návrh stěžovatele na novou úpravu styku s nezletilým (I. výrok), rozsudek okresního soudu ze dne 12. 11. 2019 změnil tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilou každý sudý týden v sobotu od 9:00 hodin do 18:00 hodin, s tím, že tato úprava se neuplatní při styku od druhé soboty v měsíci červenci od 9:00 hodin do po týdnu následující neděle do 18:00 hodin, každý kalendářní rok od druhé soboty v měsíci srpnu od 9:00 hodin do po týdnu následující neděle do 18:00 hodin, každý kalendářní rok o Velikonoční neděli od 9:00 hodin do 18:00 hodin, každý kalendářní rok 25. 12. od 9:00 hodin do 18:00 hodin a každý kalendářní rok 28. 9. od 9:00 hodin do 16:30 hodin, v kterýchžto obdobích bude platit tato speciální úprava (II. výrok), a rozhodl o nákladech řízení (III. - V. výrok). Okresní soud dospěl k závěru, že stávající úprava, kdy styk stěžovatele s nezletilým byl zrušen a neupraven, je v zájmu nezletilého, neboť u něj stále přetrvává averze vůči stěžovateli, není vhodné ani nařizovat rodinnou terapii, neboť by mohla vést k dalšímu zatvrzení nezletilého vůči stěžovateli. Jde-li o úpravu navrhovaného styku stěžovatele s nezletilou, soud respektoval setrvalé stanovisko nezletilé, která si nepřeje u otce spát. Okresní soud tedy prodloužil sobotní styk do večera, tj. do 18:00 hodin, v ostatním ponechal v platnosti předcházející rozhodnutí s tím, že vypustil styky ve dnech 2. 3., 23. 4., 25. 4. a 11. 11., když jejich úpravu stěžovatel nenavrhoval. Krajský soud rozsudkem ze dne 15. 6. 2022 č. j. 27 Co 118/2022-307 rozsudek okresního soudu potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se v důsledku napadených rozhodnutí dlouhodobě nemůže stýkat se svým synem, aniž by pro to byl závažný důvod. Stěžovatel spatřuje hlavní příčinu současného stavu v neshodách s třetí vedlejší účastnicí (dále jen "matka"), která nepřímo ovlivňuje nezletilé a nevyvíjí snahu o jejich styk se stěžovatelem, naopak jí absence nebo minimální styk dětí s ním vyhovuje. Stěžovatel o děti vždy projevoval zájem, a pokud mu to bylo umožněno, pravidelně se s nimi stýkal, nebo se o to alespoň snažil. Ustoupil-li stěžovatel v minulosti matce uzavřením dohody, jíž nebyl upraven jeho styk se synem, bylo tomu jen proto, že to pokládal za dočasné řešení a věřil, že matka bude s nezletilým i za pomoci odborníků intenzivně pracovat na tom, aby mohl být styk se stěžovatelem obnoven co nejdříve. Taktéž styk s nezletilou není podle stěžovatele upraven v obvyklém rozsahu, aniž by pro to byly relevantní důvody. Stěžovatel poukazuje na závěry znaleckého posudku, podle kterého není vhodné, aby se vztah mezi ním a nezletilým ukončil, znalkyně navíc doporučuje postup pro možné nastavení styku a uvádí, že je nutné se stavem nezletilého ve vztahu ke stěžovateli intenzivně terapeuticky pracovat, znalkyně také nevidí žádné podstatné překážky ani pro rozšíření styku s nezletilou. Stěžovatel spatřuje hlavní důvod pro něho nepříznivých rozhodnutích v tom, že soudy obou stupňů vycházely zejména z názorů obou dětí a z tvrzení mnoho let neměnného a jednostranného názoru opatrovníka. Stěžovatel je přesvědčen, že pro zdravý vývoj, vztahy a hodnoty obou dětí je nezbytné, aby měly dobré vztahy s oběma rodiči, tedy i se stěžovatelem, který projevuje soustavný zájem o styk se svými dětmi a aktivní účast na jejich výchově. Stěžovatel je toho názoru, že aktuální situace není výchovně vhodná ani pro nezletilou, jejíž názor je ovlivněn nejen matkou, ale též tím, zda stěžovatel zcela vyhoví při styku jejím požadavkům a dělá s ní jen to, co nezletilá chce, což z pozice rodiče jako přirozené autority může mít negativní důsledky. Stěžovatel má za to, že soudy obou stupňů zasáhly do jeho práv tím, že v rozporu se zájmem dětí nerespektovaly závěry znalkyně, nestanovily účast na terapii a nedostály své úloze vést rodiče ke konstruktivnímu řešení a k respektu k rodičovství obou z nich.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
8. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Rozsudky okresního i krajského soudu vychází z relevantních zákonných ustanovení, jejich skutkové i právní závěry jsou v napadených rozhodnutích vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními.
9. Okresní soud vycházel ve svých závěrech ze zprávy klinické psycholožky Mgr. Anny Konopáčové, v níž se konstatovalo, že nezletilý není ochoten na téma otce mluvit, dále z opakovaných zpráv opatrovníka, podle kterých nezletilý odmítá jakýkoliv kontakt s otcem, nepřipouští ani kontakt asistovaný, vztah s ním má uzavřený, nechce se s ním vídat žádným způsobem. MUDr. Ivo Kunst, dětský a dorostový psychiatr, v lékařské zprávě uvedl, že současný stav, kdy se nezletilý vyhýbá kontaktu s otcem i jeho rodiči, je pro osobnostní vývoj nezletilého méně riskantní než nucení do setkávání s otcem. Podle dětského psychiatra je nejméně špatným řešením nenutit nezletilého do setkávání s otcem. Také ze znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, specializace pedopsychologie PhDr. Ivy Košťálové a z výpovědi znalkyně vyplývá, že není možné bez většího rizika styk nezletilého s otcem nařídit soudním rozhodnutím. Znalkyně sice připouští možnost terapeutické práce jak nezletilého, tak otce, ale není jisté, zda by se nezletilý na tyto terapie dostavoval.
10. Z uvedeného je zřejmé, že okresní soud, který na základě takto provedeného dokazování dospěl k závěru, že stávající úprava, kdy styk stěžovatele s nezletilým byl zrušen a neupraven, je v zájmu nezletilého, vycházel z řádně zjištěného skutkového stavu a odůvodnil svůj závěr o zamítnutí návrhu stěžovatele na úpravu styku s nezletilým ústavně souladným způsobem. To platí i pro nevyhovění významnějšímu rozšíření styku s nezletilou, kdy okresní soud respektoval setrvalé přání nezletilé, která se chce se stěžovatelem stýkat nadále ve stejném režimu, jaký je nastavený dosud. Přestože podle znalkyně nezletilé nic významného nebrání v přespání u stěžovatele, okresní soud přihlédl k tomu, že nezletilá i v případě zatímního styku se stěžovatelem v prosinci 2021 a lednu 2022 plakala, stěžovateli opakovala, že u něj nechce spát. Závěry okresního soudu jsou také v souladu se stanoviskem opatrovníka, který navrhoval, aby soud návrh stěžovatele na úpravu styku s nezletilým zamítl a styk stěžovatele s nezletilou upravil jednou za 14 dní v sobotu bez přespání.
11. Výše uvedené platí i pro závěr krajského soudu, který doplnil dokazování zprávou opatrovníka, Mgr. Anny Konopáčové a MUDr. Ivo Kunsta. Opatrovník konstatoval, že se nezletilý opětovně (stejně jako již při prvním pohovoru v listopadu 2019) vyjádřil, že odmítá jakýkoliv kontakt s otcem - osobní, telefonický, prostřednictvím sociálních sítí, asistovaný, nechce nic řešit ani s odborníky, být do styku nucen, chce mít už konečně klid a prožívat dětství jako ostatní děti. Nezletilá má zájem otce navštěvovat, avšak bez přespání, kdyby chtěla někdy u otce zůstat přes noc, sama by si o to řekla. Z výpovědí dětí je podle opatrovníka patrné, že jim v kontaktu s otcem není nikým bráněno. Podle zprávy Mgr. Anny Konopáčové je probíhající terapie zaměřena na to, aby byl nezletilý schopen připustit myšlenku na otce bez rozpoutání paniky. To se zatím daří pouze v terapii, protože nezletilý není nucen do jakéhokoliv kontaktu s otcem. Je-li nezletilý opakovaně vystavován konfrontaci, nedovede zatím reagovat bez významných emocí. Ve zprávě MUDr. Ivo Kunsta se uvádí, že konflikt rodičů má na nezletilého destabilizující vliv, nezletilý odmítá kontakty s otcem, který ne zcela šťastným naléháním situaci příliš nepomáhá. I kdyby se podařilo nějakou změnu realizovat, na osobnostní vývojovou prognózu nezletilého už to nebude mít zásadnější vliv, neboť z pohledu ambulantní dětské a dorostové psychiatrie nemá situace řešení a v rámci svých potřeb a motivací ji v sobě vyřeší nezletilý až po dosažení dospělosti, v současné době není na to zralý. Není přínosné tento stav destabilizovat dalšími z vnějšku indukovanými snahami o experimentální řešení.
12. Nesouhlasí-li stěžovatel se způsobem, jakým byly provedené důkazy soudy vyhodnoceny, poukazuje Ústavní soud na svou konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny [např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) dostupný stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)]. Jak vyplývá ze shora konstatovaného, je zřejmé, že se obecné soudy nedopustily při zjišťování skutkového stavu takového pochybení, neboť vycházely ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl skutkový stav věci dostatečně zjištěn.
13. Zpochybňuje-li stěžovatel názor dětí, a tvrdí, že byly nepřímo ovlivňovány matkou, nic takového nebylo provedeným dokazováním zjištěno, naopak ze zprávy klinické psycholožky vyplývá, že matka nabízí synovi telefonický kontakt se stěžovatelem, osobní styk za její přítomnosti, přesvědčuje ho, aby stěžovatele přijal takového, jaký je, a setkal se s ním. Ústavní soud ve své judikatuře zastává stanovisko, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [nález ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12 (N 66/69 SbNU 213) či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci C. proti Finsku ze dne 9. 5. 2006 č. 18249/02, body 57-59]. Ústavní soud v tomto ohledu považuje za zásadní, zda byl v řízení zjištěn názor dítěte ve věci, neboť z ústavního pořádku ve shodě s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte plyne dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají [srov. usnesení ze dne 30. 9. 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10, usnesení ze dne 19. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 či nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09 (N 172/58 SbNU 503)].
14. Oproti tvrzení stěžovatele nevznikly pochybnosti o opravdovosti přání nezletilého nestýkat se se stěžovatelem ani formou asistovaného či telefonického styku, nebo prostřednictvím sociálních sítí, které vyslovil před opatrovníkem opakovaně ve věku dvanácti let. V nálezu ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247) Ústavní soud výslovně uvedl, že většina dětí je schopna se vyjádřit ke svému budoucímu výchovnému uspořádání již po dosažení věku deseti let [obdobně nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)]. Ústavní soud je toho názoru, že názor nezletilého byl ve věci dostatečně zjištěn, a to prostřednictvím pohovorů s opatrovníkem a znaleckým posudkem. V nyní posuzované věci je podle znalkyně i nezletilá (v té době devítiletá) už schopna říct, jak se chce s otcem stýkat. Stěžovatel v ústavní stížnosti přičítá postoj nezletilých zejména výchovnému působení matky a nereflektuje, že do značné míry právě v důsledku svého postoje vůči nezletilým a jejich matce nemají nezletilí zájem o styk s ním. To vyplývá zejména z vyjádření nezletilé, která při pohovoru před opatrovníkem uvedla, že nemá zájem u otce přespávat, chce se tak vyhnout situacím, kdy se otec vyptává na matku, lituje se, což nastává zejména v době, kdy s otcem nemají žádný program a jsou spolu doma. Taktéž ze zprávy MUDr. Ivo Kunsta se podává, že postoj nezletilého ke stěžovateli je majoritně reakcí na otcovy narcistní ublíženecké projevy, kterých se zřejmě před synem nikdy nebyl schopen vyvarovat.
15. Ústavní soud zdůrazňuje, že je úkolem opatrovnických soudů veškerá rozhodnutí činit s ohledem na nejlepší zájem nezletilých. Této své povinnosti okresní soud i krajský soud bezesporu dostály a Ústavní soud nemá důvod za dané skutkové situace jejich rozhodnutí zpochybňovat. Namítá-li stěžovatel, že soudy nevyhověly jeho návrhu na uložení rodinné terapie, je nutno připomenout, že podle závěrů zprávy Mgr. Anny Konopáčové ze dne 26. 5. 2022 není společná terapie ani další vynucování kontaktů vhodné. Ve zprávě se uvádí, že nezletilý stále navštěvuje ambulanci klinické psychologie (od února 2020), terapie byla zaměřena na zvládání emocí nezletilého, na naléhání stěžovatele se pak rozšířila i na úpravu vztahu mezi stěžovatelem a nezletilým, na což však nezletilý reagoval negativně, odmítal další spolupráci a odcházel z ordinace. Odkazuje-li stěžovatel v tomto směru na závěry znaleckého posudku, v něm se mimo jiné uvádí, že teprve po zvládnutí individuální terapie by bylo možné za dohledu zkušeného terapeutického pracoviště nastavit striktně a jasně ohraničený kontakt nezletilého se stěžovatelem, k tomu je ale nezbytnou podmínkou, že stěžovatel by musel pochopit své chyby, nebýt v opozici při práci na nich s terapeutem a skutečně zvolit a udržet přístup - terapeutická práce se stěžovatelem sice probíhá již od roku 2018, ale na jeho projevech (např. v dopisech nezletilému) či komunikaci s matkou se to podle znalkyně příliš neodráží, je tedy sporné, zda takové změny je stěžovatel schopen.
16. Ústavní soud konstatuje, že jen stěží lze očekávat, že by soudy nahradily plně dohodu rodičů a harmonicky upravily rodinný život způsobem uspokojujícím vzájemné kontakty všech členů rodiny. Okresní soud i krajský soud usilovaly úpravou o určitou stabilizaci situace, zvážily a vyvážily dotčené oprávněné zájmy, zejména nejlepší zájem dětí, za tím účelem shromáždily veškeré potřebné důkazy a svá rozhodnutí v tomto smyslu řádně a dostatečně odůvodnily, Ústavnímu soudu se přitom nejeví, že by tyto závěry byly extrémní a postrádající svůj podklad v obsahu spisu. Jak již bylo shora uvedeno, Ústavní soud není povolán provádět své vlastní hodnocení skutkových zjištění, nahrazovat činnost krajského soudu a prezentovat své vlastní názory na meritum věci, jež se netýkají ústavněprávního přezkumu a jeho Ústavou vymezeného postavení v soudní moci. Dle aktuálních okolností opatrovnické soudy mohou vždy přistoupit ke změně svého rozhodnutí v nejlepším zájmu nezletilých, napadená rozhodnutí tedy nejsou konečná a za splnění zákonných podmínek (např. podstatné změny okolností) může dojít k jejich změně. Je tedy i na stěžovateli, aby se pokusil změnit svůj přístup a nevyvíjel tlak na realizaci styku s nezletilým, byl-li takový postup odmítnut odborníky jako škodlivý a spíše kontraproduktivní.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu