ECLI:CZ:US:2022:3.US.2375.22.1
sp. zn. III. ÚS 2375/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Ivy Vosáhlové, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2022 č. j. 30 Cdo 997/2022-248, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2021 č. j. 68 Co 25/2021-217 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. října 2020 č. j. 10 C 243/2018-135, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Rekapitulace skutkového a procesního vývoje
2. Stěžovatelka se u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") žalobou podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 400 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu způsobenou jí nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 10 C 74/2009. Ústavní stížností napadeným rozsudkem nalézací soud uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 183 600 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu stěžovatelky co do požadavku na zaplacení částky 216 400 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Nalézací soud předně zjistil, že v řízení před okresním soudem došlo k opakovaným a dlouhodobým průtahům (řízení bylo zahájeno již v roce 2007) a bylo jím porušeno právo stěžovatelky na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Při určení výše a formy přiměřeného zadostiučinění konstatoval nalézací soud složitost věci po procesní stránce; složitost věci po skutkové či právní stránce neshledal. Dále nalézací soud uvedl, že řízení před okresním soudem mělo pro stěžovatelku běžný význam, přičemž ani subjektivní význam předmětu řízení neshledal jako zvýšený, když tento stěžovatelka ani netvrdila. Nalézací soud při určení výše přiznaného zadostiučinění vyšel ze základní částky 204 000 Kč, vypočtené podle sazby 17 000 Kč za rok řízení modifikované polovičním krácením za první dva roky řízení. Takto vypočtenou základní částku snížil o 10 % z důvodu již zmíněné vyšší procesní složitosti, dále o 20 % z důvodu počtu instancí a o dalších 20 % z důvodu sdílení újmy s manželem stěžovatelky. Naopak z důvodu postupu orgánů veřejné moci (průtahy, nekoncentrovanost postupu okresního soudu, opakované rušení meritorních rozhodnutí) zvýšil základní částku o 40 %, a to na výslednou částku 183 600 Kč. Jde-li o ostatní kritéria uvedená v §31a zákona č. 82/1998 Sb., neshledal nalézací soud další důvody pro navýšení či snížení základní částky.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil zamítavý výrok II. rozsudku nalézacího soudu co do zaplacení částky ve výši 15 300 Kč s příslušenstvím tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit tuto částku stěžovatelce, jinak rozsudek nalézacího soudu v uvedeném výroku potvrdil (výrok I.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Podle odvolacího soudu nalézací soud správně hodnotil jednotlivá kritéria stanovená v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a na základě jejich hodnocení (zejména postupu orgánů veřejné moci a nečinnosti soudu), se kterým se odvolací soud zcela ztotožnil, správně uzavřel, že celková doba řízení není přiměřená. Vzhledem k tomu, že posuzované řízení u okresního soudu stále probíhá, přiznal odvolací soud stěžovatelce nad rámec již přisouzené částky rovněž částku 15 300 Kč jakožto přiměřené zadostiučinění. Při výpočtu částky vyšel z téhož hodnocení rozhodných okolností a užil stejnou procentuální modifikaci základní částky jako nalézací soud.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jež odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se odvolací soud při řešení žádné ze stěžovatelkou předestřených otázek neodchýlil od jeho ustálené rozhodovací praxe. Zdůraznil, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně v každém jednotlivém případě a přezkum jeho úvah úkolem soudu odvolacího. Pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění přípustnost dovolání sám o sobě nezakládá. Rovněž námitka, že základní částka ve výši 17 000 Kč za rok trvání řízení neodpovídá individualizaci případu, přípustnost dovolání založit nemůže.
III. Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně namítá, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je formalistické a popírá princip proporcionality, neboť je založeno na popření základního principu podstatné změny okolností, který je v případě obdobných nároků v různých časových obdobích základem zohlednění ekonomického vývoje společnosti. V tomto ohledu je rozhodnutí Nejvyššího soudu podle ní rozporné se závěry vyslovenými v nálezu ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1536/11 (N 165/62 SbNU 449), podle kterého jsou základem přiměřenosti poskytovaného zadostiučinění: tradice, životní úroveň a právní systém; tato kritéria následně v ústavní stížnosti rozebírá. Stěžovatelka uvádí, že vývoj životní úrovně a časové hodnoty peněz lze dokladovat na několika ukazatelích, k čemuž mimo jiné odkazuje na průměrnou mzdu, která rostla v desítkách procent za období mezi lety 2010 a 2020. Tento skokový nárůst životní úrovně nemá podle jejího názoru odraz ve vývoji úvah soudů ohledně odškodnění za průtahy v řízení skrze základní částku, přičemž tyto vycházejí z (deset let starého) stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010. Podle stěžovatelky je přitom možné konstatovat, že stát poskytuje v současné době sice absolutně srovnatelnou kompenzaci, ale z reálného hlediska založeného na výši obecné životní úrovně poskytuje na nemajetkové újmě stále méně. Přístup Nejvyššího soudu, který neřeší rozevírající se nůžky mezi reálnou hodnotou peněz oproti konstantě v podobě zafixované výše základní částky, nereflektuje podstatné změny společnosti založené na přirozeném vývoji.
6. Stěžovatelka dále namítá, že disproporcionalita hodnocení jednotlivých skutečností majících vliv na celkovou délku řízení je nedůvodně vychýlena směrem k bagatelizaci jejího nároku. Z rozhodnutí obecných soudů je podle ní patrná snaha "minimalizovat" škody na straně vedlejší účastnice, a to i přes to, že jedinými a zásadními důvody pro dosažení extrémní délky řízení v trvání 13 let je postup soudů spočívající v a) soudním "ping pongu" mezi soudem první a druhé instance, b) jiných zmatečných úkonech okresního soudu, c) nepřezkoumatelnosti rozhodnutí okresního soudu a d) naprosto extrémních průtazích před okresním soudem i v odvolacím řízení. Jelikož za 13 let u okresního soudu proběhla celkem 4 jednání, nelze učinit úsudek o složitosti věci, a z tohoto důvodu snížit základní výpočet. Rovněž nelze zohledňovat instančnost řízení, je-li dané řízení ze zákona dvouinstanční. Zvýšení základní částky po zohlednění jednotlivých skutečností celkem o pouhých 10 % je proto nepřiměřené.
IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud není povolán k zasahování do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Taková pochybení ovšem v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal.
10. Argumentace stěžovatelky představuje především pokračující polemiku se závěry obecných soudů, které učinily při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, resp. při hodnocení jednotlivých kritérií pro snížení a zvýšení základní částky určeného zadostiučinění.
11. Ve vztahu k první části argumentace stěžovatelky směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu (tj. nezohlednění ekonomického vývoje společnosti a "neaktuálnost" stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010), jde o námitku, již Nejvyššímu soudu nepředložila. K tomuto Ústavní soud předznamenává, že požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva se uplatní nejen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné [srov. bod 22. nálezu ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 4022/17 (N 110/89 SbNU 631)]. Materiálně je nepřípustná taková námitka, která nebyla uplatněna v předcházejícím řízení způsobem, jenž by umožnil soudu ji obsahově posoudit, přičemž z okolností věci je patrno, že tomuto uplatnění nic nebránilo; jsou to totiž obecné soudy, jimž v prvé řadě přísluší ochrana základních práv a svobod [srov. bod 23. nálezu ze dne 2. 8. 2022 sp. zn. III. ÚS 377/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Obecný soud se totiž nemůže dopustit pochybení (a to ani protiústavního), nedostane-li procesní prostor pro vypořádání určitých námitek z důvodu pasivity stěžovatele [srov. bod 28. nálezu ze dne 3. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 2430/15 (N 145/82 SbNU 307)].
12. Neuplatnila-li tudíž stěžovatelka (nadto právně zastoupena) tuto námitku v řízení před Nejvyšším soudem, resp. na jejím základě neformulovala kvalifikovanou otázku hmotného práva (což Ústavní soud zjistil z obsahu přiloženého dovolání), ačkoli jejímu uplatnění nic nebránilo, nemůže k ní Ústavní soud s ohledem na naznačenou subsidiaritu jeho přezkumu v nyní projednávané věci přihlédnout a založit na ní své posouzení.
13. Mimoto Ústavní soud konstatuje, že se obdobnou (ba téměř identickou) argumentací zabýval již v usnesení ze dne 25. 5. 2021 sp. zn. III. ÚS 3385/20 (v níž byl stěžovatel manžel stěžovatelky a jednalo se o stejné posuzované řízení u okresního soudu). V tam projednávané věci Ústavní soud předeslal, že na jednu stranu se některé ukazatele životní úrovně v České republice skutečně zvedly, na druhou stranu některé další ukazatele o zlepšení celkové ekonomické situace v České republice nesvědčí. Následně uzavřel, že obecné soudy mají povinnost individuálního posouzení každého případu a v závislosti na něm stanovení adekvátního zadostiučinění, a to (eventuálně) i mimo rozpětí, jež stanovil Nejvyšší soud. Obecné soudy tak mají možnost individuálně posoudit výši spravedlivého odškodnění v jednotlivých případech, přičemž není vyloučeno, aby přihlédly i k celkovým okolnostem věci, případně i k rostoucí životní úrovni v České republice (bod 15. citovaného usnesení).
14. Ke zbytku argumentace stěžovatelky Ústavní soud uvádí, že ve věcech týkajících se přiznání zadostiučinění z titulu nesprávného úředního postupu, spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, zásadně není oprávněn vstupovat do samotného zhodnocení konkrétních okolností ve smyslu §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. provedeném obecnými soudy, s výjimkou závěrů extrémních, odporujících smyslu a účelu této právní úpravy. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)], přičemž pouhý nesouhlas stěžovatelky s tím, jak obecné soudy zhodnotily jednotlivé okolnosti podle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ústavněprávní roviny nedosahuje [srov. nález ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515)].
15. Podle Ústavního soudu nalézací soud v nyní projednávané věci řádně zjistil skutkový stav, zhodnotil jednotlivé okolnosti věci a učinil odůvodněný závěr o výši přiměřeného zadostiučinění; zohlednil přitom všechny skutečnosti, které vyšly v rámci řízení najevo. Nalézací soud při výpočtu výše finanční kompenzace vyšel ze základní částky 17 000 Kč za rok řízení (viz bod 13. rozsudku nalézacího soudu), kterou následně ponížil o 10 % z důvodu procesní složitosti, o 20 % z důvodu počtu instancí a o 20 % z důvodu sdílené újmy s manželem stěžovatelky. Naopak základní částku o 40 % zvýšil z důvodu "vadného" postupu orgánů veřejné moci; neshledal přitom nadstandardní právní či skutkovou složitost věci ani zvýšený význam věci pro stěžovatelku (viz bod 14. rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud následně konkluze nalézacího soudu přezkoumal a zcela je aproboval. Vypořádal i související námitky stěžovatelky proti výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění; zabýval se mimo jiné i námitkou, že judikované rozpětí ročního odškodnění musí být s ohledem na vývoj životní úrovně v České republice "valorizováno" (viz bod 43. rozsudku odvolacího soudu).
16. Ústavní soud uzavírá, že právní závěry obecných soudů jsou řádně odůvodněny, nejsou nepřiměřené, mají oporu ve skutkovém stavu, jsou z nich patrné jejich stěžejní úvahy a obsahují zákonná ustanovení, která v dané věci aplikovaly. V podrobnostech pak lze odkázat na pečlivá odůvodnění rozsudků nalézacího a odvolacího soudu. Ani v postupu Nejvyššího soudu neshledal Ústavní soud jakékoli ústavněprávní vady. Nejvyšší soud totiž řádně a v souladu s ustálenou judikaturu odůvodnil úvahy, na jejichž základě neshledal dovolání stěžovatelky přípustné. Za takové situace není pro ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů prostor.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2022
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu