ECLI:CZ:US:2022:3.US.2408.21.1
sp. zn. III. ÚS 2408/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mackem, advokátem, sídlem nám. Svobody 829/17, Jeseník, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 31. května 2021 č. j. 70 Co 1/2021-129 a rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 2. září 2020 č. j. 3 C 185/2019-108, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Jeseníku, jako účastníků řízení, a Úřadu práce České republiky - Krajské pobočky v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných rozsudků Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Jeseníku (dále jen "okresní soud"). Důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí je tvrzené porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále čl. 4 odst. 4 Listiny.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Vedlejší účastník se žalobou podanou u okresního soudu vůči stěžovateli a jeho bývalé manželce A. S. domáhal na základě §19 odst. 2 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, zaplacení výživného pro jejich syna T., jenž byl svěřen do pěstounské péče svých prarodičů - rodičů stěžovatele. Od listopadu 2018 vyplácel vedlejší účastník pěstounům příspěvek na úhradu potřeb dítěte podle §47f a §47p zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Ve vyplácení dávky pokračoval i poté, co T. v lednu 2019 dosáhl zletilosti; jelikož se chlapec soustavně připravoval na budoucí povolání studiem, byl nezaopatřeným dítětem ve smyslu zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů. Výše příspěvku činila nejdříve 6 985 Kč měsíčně, od ledna 2019 pak byla zvýšena na 7 260 Kč měsíčně. Vedlejší účastník opíral svůj nárok o §961 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož nárok dítěte, jež bylo svěřeno do pěstounské péče, na výživné přechází na stát, pokud dítěti náleží příspěvek na úhradu potřeb.
3. T. byl po rozvodu svých rodičů svěřen do péče stěžovatele, jemuž matka hradila výživné ve výši 1 800 Kč měsíčně. Poté, co se chlapec v září 2018 přestěhoval ke svým prarodičům, hradila matka výživné k rukám prarodičů a stěžovatel jim dle domluvy zasílal 3 000 Kč měsíčně. V úhradách stěžovatel pokračoval i poté, co okresní soud rozsudkem ze dne 23. 10. 2018 č. j. 8 P 36/2012-275 (č. l. 4) rozhodl o svěření chlapce do pěstounské péče prarodičů; při té příležitosti soud uvedl, že "[p]odle §961 odst. 1 občanského zákoníku svěření dítěte do pěstounské péče nemá vliv na trvání vyživovací povinnosti rodičů k dítěti. Soud stanoví rodičům rozsah výživného s ohledem na jejich možnosti, schopnosti a majetkové poměry a odůvodněné potřeby dítěte" (bod 11 rozsudku).
4. V průběhu řízení byl T., jenž trpí obsedantně kompulzivní poruchou, přiznán invalidní důchod druhého stupně ve výši přesahující příspěvek na úhradu potřeb dítěte, v důsledku čehož bylo vyplácení příspěvku od února 2020 ukončeno. Vedlejší účastník proto vzal žalobu částečně zpět tak, že výživné požadoval pouze za období do konce ledna 2020.
5. Matka v průběhu řízení s vedlejším účastníkem uzavřela smír, který okresní soud schválil usnesením ze dne 26. 2. 2020 č. j. 3 C 185/2019-85.
6. Stěžovatel se proti žalobě bránil tvrzením o svých nízkých příjmech a vážném zdravotním stavu, jenž mu nedovoluje plnohodnotně pracovat. Tvrdil taktéž, že svou vyživovací povinnost vůči synovi již řádně splnil, když každý měsíc hradil k rukám pěstounů výživné ve výši 3 000 Kč, jež aproboval okresní soud v rozsudku o svěření chlapce do pěstounské péče; dle svých slov stěžovatel toto výživné plnil v dobré víře, neboť nebyl informován, že synovi vznikl nárok na příspěvek na úhradu potřeb dítěte. V této souvislosti odkazoval na nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 1764/16 (N 207/83 SbNU 289) (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Vedlejší účastník považoval stěžovatelovu obranu za účelovou a poukazoval na skutečnost, že stěžovatel vlastní několik nemovitostí, jež pronajímá, a sám pobývá v rodinném domě, kdy jen měsíční splátka hypotečního úvěru činí bezmála 30000 Kč. Okolnost, že stěžovatel hradil výživné pěstounům, podle vedlejšího účastníka nelze zohlednit, neboť podle §961 občanského zákoníku přechází nárok na výživné na stát a stěžovateli bylo známo, že byl jeho syn svěřen do péče pěstounů a výživu hradí stát formou předmětných dávek.
7. Okresní soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že v posuzovaném případě byly splněny podmínky, za nichž dochází k legální cesi nároku dítěte svěřeného do pěstounské péče na výživné na stát (§961 odst. 2 občanského zákoníku). Vyšel ze zjištění, že stěžovatel neprokázal své tvrzení o vážném zdravotním stavu, stěžovatelovy majetkové poměry jsou nadstandardní a tyto ve spojení s jeho schopnostmi, možnostmi a příjmovými poměry odůvodňují, aby okresní soud žalobě v celém rozsahu vyhověl. Proto rozhodl, že je stěžovatel povinen platit vedlejšímu účastníkovi výživné pro T. za období 26. 11. 2018 až 31. 12. 2018 ve výši 5185 Kč měsíčně, za období 1. 1. 2019 až 5. 3. 2019 ve výši 5 460 Kč měsíčně a za období 6. 3. 2019 až 31. 1. 2020 ve výši 6 060 Kč měsíčně (výrok II), přičemž je povinen uhradit takto vzniklý nedoplatek v celkové výši 83 533 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Okresní soud taktéž uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení (výrok IV) a zastavil řízení v části, v níž vedlejší účastník vzal svou žalobu zpět (výrok I). Okolnost, že stěžovatel dobrovolně platil pěstounům měsíčně 3 000 Kč na výživu chlapce, nemá podle okresního soudu vliv na jeho povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi dávky pěstounské péče, jež byly vyplaceny. V této souvislosti dodal, že by k dobrovolnému plnění přihlédl, pokud by to odůvodňovaly nepříznivé majetkové a příjmové poměry stěžovatele; jelikož jsou však jeho majetkové poměry nadstandardní, není důvod žalobě nevyhovět v celém rozsahu. Stěžovatel může vzhledem ke svým poměrům, možnostem a schopnostem i nadále přispívat synovi, jenž pobírá invalidní důchod, na jeho výživu měsíčně 3 000 Kč nebo i částku mnohem vyšší. Okresní soud nepřisvědčil ani stěžovatelovu argumentu, že o výplatě příspěvku nevěděl a výživné pěstounům hradil v dobré víře; o příspěvku se musel dozvědět nejpozději v srpnu 2019, kdy mu byla doručena žaloba.
8. Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku okresního soudu odvolání, v němž především argumentoval, že svou vyživovací povinnost vůči synovi již splnil tak, že výživné hradil měsíčně k rukám pěstounů. Uložená povinnost dle něj překračuje smysl a účel právní úpravy výživného pro dítě svěřené do pěstounské péče, přičemž opět poukazoval na právní závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 1764/16. Dle stěžovatele není sporu, že materiální potřeby syna byly dostatečně saturovány, a nelze mu klást k tíži jeho legitimní snahu o syna pečovat. Stěžovatel dále obecně zpochybňoval možnost přechodu práva na výživné na stát po dosažení zletilosti dítěte.
9. Krajský soud stěžovatelově argumentaci nepřisvědčil a napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Dospěl k závěru, že vedlejší účastník byl oprávněn požadovat po stěžovateli a matce výživné ve výši, jež v součtu nepřesahuje výši vyplaceného příspěvku na úhradu potřeb dítěte; platby, jež tito poukazovali přímo pěstounům, neměly žádný vliv na plnění jejich vyživovací povinnosti k dítěti na účet státu. Dále uvedl, že nárok na dávku pěstounské péče je zachován i po dosažení zletilosti dítěte, nejdéle však do dovršení 26 let. V podrobnostech krajský soud odkázal na odůvodnění právních závěrů okresního soudu, jež označil za správné.
III.
Argumentace stěžovatele
10. Stěžovatel předně vyzdvihuje význam práva na rodinný život a zdůrazňuje, že základním předpokladem je soužití rodičů a dětí, v jehož rámci má být uskutečňována péče rodičů o děti a výchova dětí. Poukazuje na povinnost státu poskytnout takové rodinné péči specifickou ochranu, přispět k obnově narušených vztahů a podporovat ponechání či návrat dítěte do péče jeho biologických rodičů. V té souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1764/16, podle něhož je nutné vykládat právní předpisy upravující vztahy mezi rodiči a dětmi způsobem, jenž nevybočuje z rámce a účelu stanoveného čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny a primárně zohledňuje zájem dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Argumentuje, že obecné soudy v posuzované věci tyto požadavky nedodržely.
11. Stěžovatel namítá, že v řízení prokázal, že po celou dobu svěření jeho syna T. do pěstounské péče hradil k rukám pěstounů výživné, jež podle jeho názoru aproboval okresní soud ve svém rozsudku č. j. 8 P 36/2012-275 o svěření syna do pěstounské péče. Uvádí, že nárok vedlejšího účastníka zjevně překračuje smysl a účel zákona, neboť smyslem právní úpravy výživného je naplnění zájmu a potřeb dítěte; ty byly v posuzované věci bezesporu dostatečně saturovány díky výživnému, které oba rodiče pěstounům pravidelně zasílali. Není podle stěžovatele přípustné, aby obecné soudy k této okolnosti nepřihlédly.
12. Stěžovatel uvádí, že mu nelze klást k tíži jeho legitimní snahu jednat v zájmu dítěte a pečovat o něj tak, aby byly vytvořeny co nejlepší podmínky pro jeho výchovu. Není přípustné, aby obecné soudy při svém rozhodování nezohlednily dobrovolné osobní a finanční plnění stěžovatele vůči synovi; resp. aby ho zohlednily pouze za situace, kdy by to odůvodňovaly nepříznivé příjmové a majetkové poměry stěžovatele, jak vyplývá z napadeného rozsudku okresního soudu. Nelze přiznat nárok vedlejšímu účastníkovi s pouhým odkazem na §961 odst. 2 občanského zákoníku bez zohlednění faktického stavu. Stěžovatel je nucen poskytnout státu finanční plnění z titulu své vyživovací povinnosti, kterou již ve skutečnosti sám splnil.
13. Závěrem stěžovatel argumentuje, že právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a taktéž v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu; napadená rozhodnutí považuje za excesivní, svévolná a nespravedlivá.
IV.
Řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud si vyžádal spis vedený u okresního soudu pod sp. zn. 3 C 185/2019 a současně vyzval okresní soud, krajský soud a vedlejšího účastníka řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
15. Okresní soud se vyjádřil dne 12. 4. 2022 tak, že v první řadě podrobně reagoval na stěžovatelovu argumentaci stran nerespektování závěrů vyslovených v nálezu sp. zn. I. ÚS 1764/16. Jediná podobnost mezi odkazovaným nálezem a projednávanou věcí spočívá dle okresního soudu v předmětu řízení, jímž je stanovení výživného rodičům dítěte svěřeného do pěstounské péče; po stránce skutkové nemohou být oba případy odlišnější. Okresní soud zdůraznil, že jádrem odkazovaného nálezu je osobní péče rodiče o dítě svěřeného do pěstounské péče; rozsah takové osobní péče jsou obecné soudy povinny zohlednit při stanovení výše výživného rodiči. Ve svých citacích z uvedeného nálezu však stěžovatel zcela účelově jakékoliv odkazy na osobní péči vynechává. Z odkazovaného nálezu je patrná touha a vůle otce o své dítě osobně pečovat; rozsah osobní péče otce o dítě se stále zvětšoval a otec zabezpečoval dítě i materiálně, čímž fakticky naplňoval smysl zákona. Naproti tomu stěžovatel o syna po dobu jeho svěření do pěstounské péče nijak osobně nepečoval a stěžovatelovo chování - nedostatek respektu k potřebám dítěte pramenícím z jeho zdravotního stavu a z toho plynoucí konflikty - bylo nadto jedním z důvodů synova odchodu k prarodičům. Okresní soud rovněž uvedl, že při stanovení výše výživného zohlednil faktické plnění stěžovatele k rukám pěstounů. Vedlejší účastník mohl v řízení požadovat výživné maximálně ve výši vypláceného příspěvku na úhradu potřeb dítěte poníženého o výživné stanovené matce; bod 34 odůvodnění napadeného rozsudku se vztahuje toliko k tomuto nároku státu. Obecně soud může podle §961 občanského zákoníku určit výživné i ve výši přesahující příspěvek státu, a takový rozdíl pak náleží dítěti. Okresní soud přihlédl k nadstandardním majetkovým poměrům stěžovatele, při rozhodování však vzal v potaz i okolnost, že stěžovatel hradil pěstounům na syna měsíčně 3000 Kč. Nepovažoval proto za účelné stanovovat výživné vyšší, než požadoval stát, a rozdíl poukazovat dítěti, když k plnění již fakticky docházelo; za opačné situace by však okresní soud vzhledem k možnostem, schopnostem a majetkovým poměrům stěžovatele stanovil vyšší výživné. V bodě 35 napadeného rozsudku pak stěžovateli připomněl, že mu nic nebrání v tom, aby synovi zasílal peníze dál, a to i částku vyšší. Závěrem svého vyjádření navrhl ústavní stížnost zamítnout.
16. Krajský soud ve svém vyjádření ze dne 14. 4. 2022 sdělil, že nesdílí přesvědčení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv. Stručně zrekapituloval své právní posouzení a v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí.
17. Vedlejší účastník zaslal Ústavnímu soudu své vyjádření ze dne 6. 4. 2022, v němž shrnul základní skutkové okolnosti případu i relevantní právní úpravu a uvedl, že napadené rozsudky považuje za správné po věcné i právní stránce a ústavní stížnost navrhuje odmítnout.
18. Ústavní soud zaslal výše uvedená vyjádření stěžovateli k případné replice, ten však již nereagoval.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
19. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem na základě speciální plné moci pro zastupování v tomto řízení před Ústavním soudem, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a contrario].
V.
Vlastní posouzení
20. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů.
21. Stěžovatel se sice v ústavní stížnosti dovolává svého ústavně zaručeného práva na ochranu rodičovské výchovy a péče, obsáhle pojednává o důležitosti vazby mezi rodiči a dětmi a závazku státu přispívat k soužití rodičů a dětí, tato jeho argumentace však vyznívá poněkud nepřípadně. Od okamžiku, kdy se chlapec odstěhoval ke svým prarodičům, o něj stěžovatel osobně nepečoval a z obsahu spisu nevyplývá, že by jakkoliv usiloval o obnovení soužití se svým synem; veškerou osobní péči o chlapce zajišťovali stěžovatelovi rodiče - pěstouni.
22. Je proto nutno dát zapravdu okresnímu soudu v tom směru, že skutkové okolnosti posuzované věci jsou zcela odlišné od těch, z nichž vychází stěžovatelem odkazovaný nález sp. zn. I. ÚS 1764/16. V odkazovaném případě stěžovatel fakticky vykonával péči o své dítě a taktéž je hmotně zabezpečoval namísto pěstouna, jemuž stát vyplácel příspěvek na úhradu potřeb dítěte; dítě tak sice bylo formálně svěřeno do pěstounské péče, ve skutečnosti o něj však osobně pečoval stěžovatel, a to ve snaze získat je do své péče.
23. Ústavní soud ve věci sp. zn. I. ÚS 1764/16 dospěl k závěru, že obecné soudy nemohou státu přiznávat nárok na výživné podle §961 odst. 2 občanského zákoníku automaticky, nýbrž jsou povinny zohlednit faktický rozsah péče rodiče o dítě. Podle názoru stěžovatele obecné soudy v jeho případě nezohlednily faktickou okolnost, že po celou dobu, kdy byl chlapec svěřen do péče pěstounů, stěžovatel v dobré víře hradil k jejich rukám výživné, jež aproboval okresní soud ve svém dřívějším rozsudku č. j. 8 P 36/2012-275.
24. Byť má Ústavní soud za spolehlivě prokázané, že stěžovatel skutečně hradil pěstounům od září 2018 do února 2020 částku ve výši 3 000 Kč měsíčně, považuje za nutné korigovat tvrzení stěžovatele, že tyto platby představovaly výživné, jež schválil okresní soud. V první řadě se sluší podotknout, že stěžovateli nebylo výživné na T. nikdy dříve - až do okamžiku vydání napadených rozsudků - soudem stanoveno. Jelikož byl chlapec po rozvodu rodičů svěřen do péče otce, byla to naopak matka, která byla jako nepečující rodič povinna hradit výživné k rukám stěžovatele (naposledy dle rozsudku okresního soudu č. j. 8 P 36/2012-260, č. l. 12). Ani v rozsudku o svěření dítěte do pěstounské péče se okresní soud k výši výživného na chlapce nijak nevyjadřuje; pouze zcela obecně cituje §941 odst. 1 občanského zákoníku, dle něhož svěření dítěte do pěstounské péče nemá vliv na trvání vyživovací povinnosti rodičů k dítěti. Zmínka o pravidelných platbách stěžovatele se v rozsudku objevuje pouze v pasáži shrnující účastnickou výpověď babičky chlapce a zprávu jeho opatrovníka - prarodiče uvedli, že jim stěžovatel na dítě měsíčně přispívá částku ve výši 3 000 Kč, na níž se vzájemně dohodli. Obsah rozsudku proto nelze vykládat způsobem, že by okresní soud výši tohoto plnění jakkoliv "aproboval", natož pak stanovil výživné v této výši. Z pohledu Ústavního soudu proto stěžovatel nemohl být v dobré víře, že prostřednictvím svých měsíčních příspěvků řádně plní svou vyživovací povinnost vůči synovi v rozsahu schváleném okresním soudem.
25. Ze soudního spisu dále vyplývá, že okresní soud velmi pečlivě zjišťoval okolnosti, jež jsou relevantní pro stanovení výše výživného, zejména majetkové poměry stěžovatele a jeho zdravotní stav. Dospěl k závěru, že stěžovatelovy majetkové poměry jsou nadstandardní a tyto ve spojení s jeho schopnostmi, možnostmi a příjmovými poměry odůvodňují, aby bylo žalobě vedlejšího účastníka vyhověno v plném rozsahu i přesto, že stěžovatel pěstounům na syna každý měsíc dobrovolně přispíval 3 000 Kč; krajský soud pak závěry okresního soudu převzal. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti okresní soud své úvahy blíže doplnil tak, že s ohledem na hodnotu majetku stěžovatele považoval za přiměřené stanovit mu výživné vyšší, než jaké požadoval vedlejší účastník; k takovému řešení však nepřistoupil právě z důvodu, že vzal v potaz fakticky uskutečněné dobrovolné plnění. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že byl povinen přihlédnout k doplňujícímu výkladu uvedenému ve vyjádření okresního soudu i za situace, kdy obsahuje nové argumenty (srov. nález ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 1379/19).
26. Uvedl-li okresní soud v bodě 34 napadeného rozsudku, že by k faktickému plnění stěžovatele přihlédl tehdy, pokud by jeho majetkové poměry byly nepříznivé, nelze tuto formulaci vykládat způsobem, že za daného stavu okresní soud k dobrovolným platbám nepřihlédl vůbec. Jak je patrné hned z následující věty bodu 34 napadeného rozsudku, jakož i ze zaslaného vyjádření, měl okresní soud za to, že s ohledem na rozsah stěžovatelova majetku je namístě přiznat státu požadované výživné i přesto, že stěžovatel na syna pravidelně přispíval.
27. Nelze proto souhlasit s námitkou, že obecné soudy nijak nepřihlédly k okolnosti, že stěžovatel syna dobrovolně finančně podporoval prostřednictvím pravidelných plateb zasílaných k rukám pěstounů, a aplikovaly ustanovení §961 odst. 2 občanského zákoníku zcela mechanicky. Zohlednění rozsahu
poskytnutého materiálního plnění nutně neznamená, že bude nárok státu o takovou částku zkrácen, jak si představuje stěžovatel.
28. Ústavní soud ani neshledal, že by právní závěry vyslovené v napadených rozsudcích byly v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu, v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními či v rozporu s principy spravedlnosti, jak stěžovatel tvrdí.
29. Ústavní soud proto zhodnotil, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele.
30. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu