ECLI:CZ:US:2022:3.US.3079.21.1
sp. zn. III. ÚS 3079/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Petry Chvatíkové, zastoupené JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem, sídlem Konviktská 291/24, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2021 č. j. 33 Cdo 3641/2020-272, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2020 č. j. 29 Co 157/2020-232 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. října 2019 č. j. 29 C 51/2017-202, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, a Městské části Praha 2, sídlem nám. Míru 600/20, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice v usnesení zastupitelstva č. 66 ze dne 13. 9. 2011 přijala Pravidla postupu při prodeji bytových jednotek a bytových domů ve vlastnictví hlavního města Prahy svěřených Městské části Praha 2 (dále jen "Pravidla"). Tato Pravidla se týkala i domu č. p. X v katastrálním území Vyšehrad. V Pravidlech byla stanovena východiska pro stanovení kupní ceny, byly vymezeny osoby oprávněné žádat o odkup bytů, byl stanoven postup směřující k prodeji tak, že městskou částí bude zaslána nabídka formou doporučeného dopisu, která bude obsahovat základní specifikace nabízené nemovitosti, základní podmínky prodeje a kupní cenu. Obeslaní nájemci bytů byli povinni reagovat do určité doby, v níž měli předložit písemné nabídky pro uzavření kupní smlouvy. Podle Pravidel městská část nabídky na uzavření kupních smluv akceptovala v případě, že je učiní nejméně takové procento osob oprávněných žádat o odkup bytů v daném domě, které před zahájením prodeje určí svým usnesením zastupitelstvo městské části. Stěžovatelce byla vedlejší účastnicí doručena nabídka koupě příslušné bytové jednotky datovaná dnem 13. 10. 2015 se vzorovou kupní smlouvou o převodu jednotky, a to za kupní cenu ve výši 4 668 920 Kč. Stěžovatelka nabídku přijala v prohlášení o přijetí nabídky ze dne 7. 3. 2016, přičemž v prohlášení vzala na vědomí, že kupní smlouva bude uzavřena pouze v případě, že prodej jednotky schválí zastupitelstvo vedlejší účastnice. Zastupitelstvo však na 9. řádném zasedání konaném dne 19. 9. 2016 s prodejem bytových jednotek v domě č. p. X v katastrálním území Vyšehrad, to jest ani s prodejem příslušné bytové jednotky, nesouhlasilo.
3. Stěžovatelka následně podala žalobu na uložení povinnosti žalované vedlejší účastnici přijmout návrh usnesení zařazený do programu 9. řádného zasedání jejího zastupitelstva konaného dne 19. 9. 2016 pod bodem č. 35, jímž bude vysloven souhlas s prodejem jednotky č. XY, způsob využití byt, vymezené podle občanského zákoníku v budově č. p. X na adrese XXX, v katastrálním území Vyšehrad, a povinnosti uzavřít kupní smlouvu o převodu vlastnického práva k jednotce za podmínek uvedených ve vzorové kupní smlouvě o převodu vlastnického práva k jednotce v nabídce koupě jednotky ze dne 13. 10. 2015 a v prohlášení o přijetí nabídky koupě jednotky s bytem ze dne 7. 3. 2016.
4. Tato žaloba byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 21. 10. 2019 č. j. 29 C 51/2017-202 zamítnuta (výrok I) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II). Soud dospěl k závěru, že uložení žádaných povinností nemá oporu v právu. Po citaci §87 odst. 1, §51 odst. 1 a §34 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze zdůraznil, že zastupitelstvo městské části nemůže být nuceno k přijetí (jakéhokoliv) rozhodnutí. Zastupitelstvo je voleným orgánem obce, v němž je - prostřednictvím zvolených zástupců fyzických osob - tvořena vůle obce. Soud dále uvedl, že mezi účastnicemi bylo jednáno o uzavření smlouvy o převodu předmětné bytové jednotky a že žalobkyně byla upozorňována na fakt, že k uzavření smlouvy městskou částí může dojít až poté, co smlouvu schválí zastupitelstvo (§34 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze). Ke schválení převodní smlouvy zastupitelstvem však nikdy nedošlo.
5. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 25. 6. 2020 č. j. 29 Co 157/2020-232 byl rozsudek obvodního soudu ve výroku I. potvrzen a bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
6. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021 č. j. 33 Cdo 3641/2020-272 bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání proti rozsudku městského soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka uvádí, že řádně a včas přijala nabídku vedlejší účastnice ke koupi jednotky, přičemž kumulativně byla splněna i další podmínka vedlejší účastnice stanovená v Pravidlech prodeje upřesněných metodickým pokynem a v nabídce, a to, že obdobnou nabídku ke koupi jednotek v budově přijali včas další nájemci oprávnění žádat podle Pravidel prodeje upřesněných metodickým pokynem o odkup jednotek v budově, kteří v budově dohromady užívají alespoň 70 % podlahové plochy všech jednotek, které jsou pronajaty nájemcům jako osobám oprávněným žádat o jejich odkup. Stěžovatelka tak legitimně očekávala, že zastupitelstvo vedlejší účastnice prodej schválí. Namísto toho zastupitelstvo dokonce později vyřadilo daný dům ze seznamu domů určených k prodeji.
8. Soudy se dle stěžovatelky nevypořádaly se skutečností, že postup zastupitelstva vedlejší účastnice nelze stěžovatelce nijak klást k tíži, a že stěžovatelka splnila veškeré podmínky stanovené vedlejší účastnicí pro prodej jednotky. Důvodně očekávala, že prodej jednotek v domě bude schválen, tak jak se dříve dělo v případě jiných domů. Upozorňuje, že povinností státu je nevytvářet případné křivdy nové a nepostupovat formalisticky, přičemž není vázán doslovným zněním zákona. Povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze povinnost vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96 a ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 130/14).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. Jak již bylo stěžovatelce vysvětleno obecnými soudy, její požadavek nemá oporu v právu. Pouhá skutečnost, že v případě jiných, třeba i podobných, domů došlo zastupitelstvem městské části v minulosti ke schválení prodeje, nevytváří žádný právně vymahatelný nárok, aby ke schválení došlo i v případech jiných. Přitom stěžovatelka byla na počátku upozorněna, že tímto schválením je prodej podmíněn.
12. Co se týče judikatury, na kterou stěžovatelka odkazuje, ta se týká naprosto odlišných situací. Specifickou problematiku restitucí lze stěží srovnávat s případem, kdy městská část nerealizuje uvažovaný prodej svého nemovitého majetku zájemci.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
Vojtěch Šimíček. v. r.
předseda senátu