ECLI:CZ:US:2022:3.US.3317.21.1
sp. zn. III. ÚS 3317/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. N., t. č. Věznice Pardubice, zastoupeného Mgr. Zuzanou Candigliotou, advokátkou, sídlem Burešova 615/6, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2021 sp. zn. 7 To 97/2021 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. srpna 2021 č. j. 6 Nt 318/2021-61, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 7 odst. 1, čl. 31, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel vykonávající trest odnětí svobody podal žádost o přerušení výkonu tohoto trestu s odkazem na zdravotní důvody. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 8. 2021 č. j. 6 Nt 318/2021-61 bylo rozhodnuto, že podle §325 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), se stěžovatelova žádost o přerušení výkonu trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 3. 2016 č. j. 20 T 11/2015-1253 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. 7 To 54/2016 zamítá.
3. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2021 sp. zn. 7 To 97/2021 byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení krajského soudu jako nedůvodná.
4. Soudy při svém rozhodování vyšly zejména ze zjištění, že Zdravotnická služba Vězeňské služby České republiky je schopna stěžovateli ve spolupráci s mimovězeňskými poskytovateli poskytnout potřebnou léčebnou péči.
5. Stěžovatel uvádí, že je již důchodového věku a trpí různými zdravotními problémy, včetně závažných problémů s ledvinami a prostatou. Jeho dosavadní zkušenosti s lékařskou péčí poskytovanou ve výkonu trestu jsou takové, že se nejedná o péči optimální a stejně tak není pro jeho zdraví optimální ani kvalita vězeňské stravy či omezená možnost sprchování a pohybu. Soudy sice konstatovaly, že vězeňská služba je schopna stěžovateli poskytnout nezbytnou péči, nicméně pokud se bude stav stěžovatele dále zhoršovat, nedokáže si to představit. Soudy blíže nevysvětlily, jak by byla v případě potřeby zajištěna dialyzační léčba. V tomto směru schází řádné odůvodnění.
6. K pochybení došlo taktéž tím, že před rozhodováním krajského soudu mu nebyla zaslána stěžejní lékařská zpráva Oblastní lékařské komise č. 1 ze dne 25. 6. 2021 a neměl tak možnost se s ní seznámit a reagovat na ni. Možnost reagovat v rámci stížnosti proti usnesení krajského soudu toto pochybení nemůže dostatečně napravit, neboť k podání stížnosti je pouze sedmidenní lhůta, ve které lze stěží stihnout si zprávu vyžádat a nechat ji přezkoumat nestranným odborníkem.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
9. Podle §325 odst. 1 trestního řádu je-li odsouzený, na němž se vykonává trest odnětí svobody, stižen těžkou nemocí, může předseda senátu výkon trestu na potřebnou dobu přerušit. Odborná literatura uvádí, že za těžkou nemoc ve smyslu tohoto ustanovení je třeba zpravidla považovat nemoc, v důsledku které hrozí odsouzenému bezprostřední nebezpečí smrti, nebo nemoc, jejíž léčení nelze odložit na dobu po skončení výkonu trestu odnětí svobody bez nebezpečí pro zdraví odsouzeného, ani je nelze zajistit ve zdravotnickém zařízení, které je součástí věznice, ani je nelze krátkodobě zajistit při přerušení výkonu trestu na základě rozhodnutí ředitele věznice podle §56 odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, u příslušného poskytovatele zdravotních služeb mimo věznici. Předseda senátu při tomto rozhodování musí vycházet ze zhodnocení závažnosti nemoci, kterou odsouzený trpí, léčebných možností věznice a přihlíží i k délce zbytku nevykonaného trestu (Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář; 7. vydání, Praha, C. H. Beck, 2013, §325).
10. Obecné soudy při svém rozhodování neučinily nic jiného, než že hodnotily naplnění těchto kritérií na základě lékařské zprávy a dalších ve věci učiněných zjištění. Pokud dospěly k závěru, že stěžovatel trpí určitými obtížemi, nicméně ty nedosahují podoby těžké nemoci ve smyslu uvedeného ustanovení trestního řádu, učinily tak jako orgány k provádění takového hodnocení oprávněné, k čemuž je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení soudů obecných. Námitky stěžovatele se přitom týkají převážně pochyb o tom, jak by mu mohla být zdravotní péče poskytována v případě zhoršení jeho zdravotního stavu, ačkoliv spíše než hypotetickými možnými budoucími situacemi se soudy logicky musely zabývat především stavem aktuálním a doloženým.
11. Co se týče otázky, zda stěžovatel měl dostatečný prostor se vyjádřit k předmětné lékařské zprávě, Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v této souvislosti nenamítá porušení žádného konkrétního ustanovení trestního řádu či jiného podústavního právního předpisu. Z hlediska obecnějších principů pak lze uvést, že zásada ústnosti, veřejnosti a další obdobné zásady garantující právo na spravedlivý proces se v různých fázích řízení logicky uplatňují v různé míře. K jejich plnému naplnění dochází především v řízení ve věci samé před soudem prvého stupně, u kterého má také vždy spočívat těžiště řízení. Od řízení vykonávacího tak nelze očekávat tentýž rozsah prostoru pro uplatňování práv obhajoby, jako od řízení ve věci samé. Z odůvodnění usnesení vrchního soudu je zřejmé, že stěžovatel přinejmenším v podané stížnosti se závěry předmětné lékařské zprávy polemizuje, tedy určitý prostor ji zpochybňovat měl a využil. Lze také podotknout, že i když stěžovatel tvrdí, že potřeboval k analýze a zpochybnění této zprávy větší časový prostor, než jaký poskytovala zákonná lhůta k podání stížnosti proti usnesení krajského soudu, ani nyní po uplynutí několika měsíců v ústavní stížnosti s ničím zásadně novým v dané souvislosti nepřichází. Ústavní soud za této situace neshledává, že by stěžovatelova argumentace dokládala porušení jeho práva na obhajobu.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu