ECLI:CZ:US:2022:3.US.334.22.1
sp. zn. III. ÚS 334/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti stěžovatelky KRONOSPAN CR, spol. s r. o., se sídlem Na Hranici 2361/6, Jihlava, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. října 2021, č. j. 4 Cmo 145/2021-258, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení a Ing. Miroslava Tomance, MBA, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatelka se žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") domáhala uložení povinnosti omluvy za výroky vedlejšího účastníka 2), který byl v řízení žalovaným (dále jen "vedlejší účastník") a peněžitého zadostiučinění ve výši 500 000 Kč. Žalovaný původně s podanou žalobou nesouhlasil a navrhoval její zamítnutí, při soudním jednání dne 1. 7. 2021 však uvedl, že chce spor ukončit, a že za situace, kdy ze strany stěžovatelky (žalobkyně) nebude dál vznášen nárok na vyplacení zadostiučinění v penězích, je ochoten zaslat stěžovatelce omluvný dopis. Následně stěžovatelka částečně vzala zpět část žaloby v rozsahu nároku na zaplacení peněžitého zadostiučinění ve výši 500 000 Kč a řízení bylo krajským soudem v této části usnesením zastaveno. Zároveň došlo k vydání rozsudku pro uznání, v němž krajský soud rozhodl ve výroku I. tak, že vedlejší účastník je povinen doručit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce vlastnoručně podepsaný dopis s omluvou, blíže specifikovanou ve výroku I. rozsudku. Dále krajský soud výrokem II. přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 50 081 Kč, přičemž uvedl, že postupoval podle ust. §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), když dospěl k závěru, že stěžovatelka měla v řízení plný úspěch. Stěžovatelka podala proti výroku II. krajského soudu odvolání, ve kterém uvedla, že soud prvního stupně nesprávně posoudil povahu některých úkonů a domáhala se stanovení nákladů řízení ve vyšší částce.
3. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") následně rozsudek soudu prvního stupně napadeným usnesením ve výroku II. změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého usnesení vrchní soud uvedl, že nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně, že při rozhodování o nákladech řízení bylo namístě aplikovat §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně byla dle vrchního soudu v řízení úspěšná pouze z jedné poloviny. Shledal, že žalobkyně v řízení uplatnila dva samostatné nároky, kdy v případě nároku na zaslání omluvného dopisu měla v řízení úspěch, nicméně nárok na zaplacení peněžitého zadostiučinění vzala žalobkyně zpět, přičemž dospěl k závěru, že tuto skutečnost krajský soud nezohlednil. V odůvodnění vrchní soud konstatoval, že zastavuje-li soud řízení, zabývá se při rozhodování o náhradě nákladů řízení nejprve tím, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zdůraznil, že zavinění je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska (podle procesního výsledku). Dodal, že vezme-li žalobce žalobu zpět, pak z procesního hlediska zásadně platí (nejde-li o případ podle ustanovení §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., tedy například o situaci, kdy dlužník dluh v průběhu řízení uhradí), že zavinil zastavení řízení. Za takto zjištěného stavu vrchní soud postupem dle §142 odst. 2 o. s. ř. nepřiznal náklady ani jednomu z účastníků řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že odvolací soud svým postupem, tedy změnou rozhodnutí krajského soudu tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, postupoval v rozporu s procesními stanovisky obou účastníků řízení a v rozporu se zákonem, který takovou změnu nákladového výroku nepřipouští, v tomto smyslu stěžovatelka odkazuje na ustanovení §205b o. s. ř. Stěžovatelka dále namítá, že vrchní soud postupoval nesprávně, když její náklady řízení neposoudil dle §142 odst. 3 o. s. ř., a že nešlo o dva samostatné nároky, když dle jejího názoru nárok na omluvu není nárokem samostatným (oddělitelným) od nároku na peněžité zadostiučinění. Nárok na omluvu dle jejího přesvědčení představuje základ nároku, který žalovaný uznal. Podle stěžovatelky je nespravedlivé, aby soud nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení stěžovatelce, která byla ochotna ustoupit ze svých požadavků na peněžité zadostiučinění, pokud se žalovaný omluví a nahradí jí účelně vynaložené náklady řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud předně posuzoval splnění procesních podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti stěžovatelky a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud je při posuzování ústavních stížností směřujících proti rozhodnutím o nákladech řízení zdrženlivý. Přestože rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o nákladech řízení obvykle nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Na druhou stranu však Ústavní soud zdůrazňuje, že i rozhodování o nákladech soudního řízení tvoří integrální součást soudního řízení jako celku, takže i v tomto případě je nutno respektovat ústavně zaručená práva účastníků [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2570/10 ze dne 28. 5. 2013 (N 95/69 SbNU 457); nález sp. zn. I. ÚS 887/15 ze dne 15. 12. 2015 (N 213/79 SbNU 433); a nález sp. zn. I. ÚS 672/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 17/32 SbNU 163)]. Výrok o náhradě nákladů řízení tak musí odpovídat průběhu a výsledku řízení. Toliko procesní povaha orgánem veřejné moci konstituovaného práva, resp. povinnosti, však způsobuje, že zde není zjevná reflexe ve vztahu k těm základním ústavně zaručeným právům a svobodám, které jsou chráněny předpisy ústavního pořádku. Východisko pro výjimku představují situace, kdy se rozhodnutí obecného soudu vyznačuje "kvalifikovanými vadami" (excesem, nepředvídatelností, libovůlí, absencí rozumného odůvodnění apod.) značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému; zesíleno je proto uplatnění zásady, že nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (viz usnesení ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 3696/14).
8. Jde-li o nyní posuzovanou věc, pak v rozhodnutí vrchního soudu, jehož postup odpovídá zákonnému postupu souladnému s ustanovením §142 odst. 2 o. s. ř., žádné takové pochybení, natož v požadované intenzitě, Ústavní soud neshledává. Vrchní soud, jako soud odvolací, se neztotožnil s postupem krajského soudu ohledně přiznání náhrady nákladů řízení, jež byla přiznána stěžovatelce, a výrok, který byl napaden odvoláním, změnil, přičemž své rozhodnutí v tomto směru náležitě odůvodnil. Ústavní soud v otázce náhrady nákladů řízení vždy zdůrazňuje, že rozhodování o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1/04 ze dne 13. 1. 2005 (N 8/36 SbNU 75)].
9. V projednávané věci s ohledem na zdrženlivost Ústavního soudu v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím o nákladech řízení, lze souhlasit s názorem vrchního soudu, že krajský soud nevzal v úvahu všechny okolnosti projednávané věci. Rozhodnutí krajského soudu nereflektuje skutečnost, že stěžovatelka vzala jeden ze svých dvou nároků zpět, srozumitelnosti jeho postupu nepřispívá ani skutečnost, že v usnesení, kterým bylo řízení v této části zastaveno, výrok o nákladech řízení zcela chybí (č. l. 230 spisu). Relevanci nemají ani námitky stěžovatelky, že vrchní soud postupoval nesprávně, když její náklady řízení neposoudil dle §142 odst. 3 o. s. ř., když dle jejího přesvědčení u omluvy a peněžitého zadostiučinění nešlo o dva samostatné (oddělitelné) nároky. Právní závěr vrchního soudu o tom, že se jedná o dva samostatné nároky, vychází ze standardního nazírání na problematiku, stěžovatelka se jako žalobkyně žalobou (na č. l. 5 spisu) domáhala několika nároků, včetně zaslání omluvného dopisu a zaplacení peněžitého zadostiučinění. Jak plyne i z judikatury Nejvyššího soudu, tyto nároky jsou samostatně projednatelné, např. v usnesení sp. zn. 30 Cdo 845/2015 ze dne 28. 02. 2017 Nejvyšší soud věc vrátil soudu prvního stupně s tím, že má projednat žalobu v rozsahu náhrady nemajetkové újmy formou omluvy, i když nárok na zaplacení peněžitého zadostiučinění projednatelný nebyl. Námitka stěžovatelky, že vrchní soud postupoval v rozporu s ustanovením §205b o. s. ř., se v případě napadení toliko výroku o náhradě nákladů řízení logicky neuplatní (jinak by nebylo ani možné odvolání proti nákladovému výroku podat). Lze dodat, že stěžovatelka svým odvoláním navrhovala změnu výroku II. rozsudku krajského soudu, o čemž vrchní soud napadeným usnesením rozhodl. Závěr vrchního soudu o tom, že stěžovatelka byla úspěšná jen u jednoho z uplatňovaných nároků, je logicky odůvodněn, a napadené usnesení tak neobsahuje nic, co by v projednávané věci vyžadovalo kasační zásah Ústavního soudu. Úvaha o tom, že požadavek stěžovatelky na zadostiučinění v penězích, byl nutnou podmínkou uznání jejího nároku na omluvu ze strany vedlejšího účastníka 2), bez něhož by k jeho omluvě nedošlo, a proto měl být zohledněn vrchním soudem jako drobný ústupek pro umožnění rychlého a pro stěžovatelku úspěšného ukončení sporu, vychází z pouhé spekulace stěžovatelky, která z hlediska posouzení věci Ústavním soudem postrádá patřičnou relevanci. Vrchní soud tím, že důvodně přihlédl k míře zavinění zastavení řízení poměrným (rovnoměrným) způsobem, nevybočil z mezí §142 odst. 2 o. s. ř. Nebyla-li námitka překvapivosti rozhodnutí vrchního soudu stěžovatelkou uplatněna ani v ústavní stížnosti, není povinností zdejšího soudu postupovat proprio motu a dotvářet argumentaci za ni.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu