ECLI:CZ:US:2022:3.US.3367.21.1
sp. zn. III. ÚS 3367/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Davida Foršta, zastoupeného advokátkou Mgr. Šárkou Svobodovou, sídlem Jiráskova 1320, Rychnov nad Kněžnou, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. října 2021 č. j. KSPH 70 INS 8312/2018-B-54, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 12. 2021, se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, obsahu napadeného rozhodnutí a insolvenčního spisu vedeného Krajským soudem v Praze (dále jen "krajský soud"), dostupného Ústavnímu soudu prostřednictvím insolvenčního rejstříku, se podává, že krajský soud rozhodl napadeným usnesením v insolvenčním řízení vedeném proti dlužnici Dagmar Mudrončíkové o neschválení jejího oddlužení (I. výrok), zastavení insolvenčního řízení v její věci (II. výrok), přiznání odměny a náhrady hotových výdajů insolvenční správkyni JUDr. Jarmile Cindrové v celkové výši 38 115 Kč (III. výrok) a o zproštění téže insolvenční správkyně z funkce (IV. výrok). Stěžovatel jako přihlášený věřitel na jednání soudu dne 7. 6. 2021 uvedl, že se schválením oddlužení nesouhlasí a má za to, že insolvenční návrh dlužnice (podnikající fyzické osoby) spojený s návrhem na povolení oddlužení může sledovat nepoctivý záměr. Krajský soud neschválení oddlužení odůvodnil zejména tím, že stěžovatel projevil s tímto postupem svůj nesouhlas. U výroku o zastavení řízení krajský soud uvedl, že jeho rozhodnutí "vychází z ekonomických možností dlužnice řešit její úpadek konkursem, a to s přihlédnutím k jejím majetkovým poměrům zjištěným v tomto řízení a dále i z důvodu, že dlužnice nepožádala o řešení úpadku v této formě".
3. Krajský soud účastníky řízení poučil, že "proti výroku I. a IV. není odvolání přípustné (§410 odst. 4, §297 odst. 3 a §91 insolvenčního zákona. Proti výroku II. může podat odvolání pouze dlužnice (§405 odst. 5 insolvenčního zákona). Proti výrokům III., IV. a V. mohou podat odvolání dlužnice, insolvenční správkyně a přihlášeni věřitelé (§405 odst. 3 insolvenčního zákona)". Opravným usnesením, zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 23. 11. 2021 č. j. KSPH 70 INS 8312/2018-B-55, přistoupil krajský soud podle §164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, k opravě poučení, v němž nově uvedl, že proti usnesení ze dne 18. 10. 2021 č. j. KSPH 70 INS 8312/2018-B-54 "lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení...".
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel rekapituluje průběh řízení před krajským soudem a namítá, že napadeným usnesením byla porušena jeho výše uvedená základní práva a svobody (viz bod 1), neboť v něm není uvedeno, že návrh dlužnice na povolení oddlužení sledoval nepoctivý záměr. Uvádí, že se soud "posouzením otázky poctivosti záměru dlužnice vůbec nezabýval ani v odůvodnění odvoláním napadeného usnesení, a to přesto, že poctivost dlužníkova záměru při podání návrhu na oddlužení má insolvenční soud zkoumat jak ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení, tak ve fázi insolvenčního řízení následující po povolení oddlužení. Insolvenční soud je povinen zkoumat a reagovat z úřední povinnosti na skutečnosti, z nichž se podává, že dlužník nesledoval, případně nesleduje oddlužením poctivý záměr, a to okamžitě, jakmile vyjdou takové skutečnosti v insolvenčním řízení najevo". Posouzení otázky (ne)poctivosti záměru vedlejší účastnice v odůvodnění usnesení o neschválení oddlužení a v řízení mu předcházejícímu je přitom podle stěžovatele podstatnou součástí "práva věřitelů na ochranu jejich vlastnického práva a práva na spravedlivý proces".
III.
Vyjádření účastníka řízení
5. Ústavní soud vyzval městský soud, ať se vyjádří k ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí, zejména pak k jeho poučení. Městský soud ve stručném vyjádření uvedl, že jde v pořadí již o jeho druhé rozhodnutí ve věci, když první rozhodnutí, kterým bylo povoleno oddlužení dlužnice, bylo zrušeno na základě podaného dovolání stěžovatele rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2020 č. j. 29 NSČR 114/2019-B-45. Závěr o neschválení oddlužení pak krajský soud dovodil z právního názoru Nejvyššího soudu. K poučení krajský soud uvedl, že "lze souhlasit se stanoviskem, že odvolání v tomto případě může podat pouze dlužnice", s tím, že usnesení bylo vypracováno asistentem soudce, ale soudcem bylo podepsáno.
6. Ústavní soud zaslal výzvu k vyjádření se k ústavní stížnosti rovněž dlužnici Dagmar Mudrončíkové, které by náleželo postavení vedlejší účastnice řízení podle 76 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ta se prostřednictvím zvoleného advokáta k Ústavní stížnosti nevyjádřila. Proto se má v souladu s jí poskytnutím poučením za to, že se postavení vedlejší účastnice vzdala. Bez právního zastoupení advokátem pouze zaslala Ústavnímu soudu stručný přípis, z něhož vyplývá, že ústavní stížnost považuje za zjevně neopodstatněnou, a že její návrh na zahájení insolvenčního řízení a povolení oddlužení nebyl veden nepoctivým záměrem.
7. Uvedená vyjádření a výzvu k možné replice Ústavní soud stěžovateli nezasílal, neboť vyjádření neobsahují žádné zásadní skutečnosti stěžovateli neznámé.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti podle §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu však dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není přípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, ačkoliv byl o možnosti podat odvolání poučen opravným usnesením.
9. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat (srov. usnesení ze dne 27. 10. 2020 sp. zn. III. ÚS 2947/20 nebo ze dne 10. 2. 2021 sp. zn. III. ÚS 196/21, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je vybudováno především na přezkumu věcí pravomocně skončených.
10. Ústavní stížnost stěžovatele by byla přípustná v situaci, kdyby nedošlo k vydání opravného usnesení, a stěžovatel se řídil nesprávným poučením uvedeným v ústavní stížností napadeném usnesení o nemožnosti podání odvolání [srov. nález ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 3976/17 (N 81/89 SbNU 231), obdobně např. nález ze dne 26. 8. 2018 sp. zn. I. ÚS 1820/18 (N 161/90 SbNU 607) nebo ze dne 11. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 1467/18 (N 109/94 SbNU 317)]. Krajský soud v prvním odstavci poučení napadeného usnesení nejprve uvedl, že proti I. výroku (neschválení oddlužení) a proti IV. výroku (zproštění insolvenční správkyně z funkce), není odvolání přípustné. Současně však ve třetím odstavci zcela opačně uvedl, že proti témuž IV. výroku usnesení "mohou podat odvolání dlužnice, insolvenční správkyně a přihlášení věřitelé". Dále krajský soud uvedl přípustnost odvolání proti neexistujícímu V. výroku rozhodnutí a ke II. výroku o zastavení řízení nesprávně uvedl, že odvolání může podat pouze dlužník.
11. V opravném usnesení, které stěžovatel v ústavní stížnosti nezmiňuje, naproti tomu krajský soud poučil účastníky řízení tak, že odvolání proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí je přípustné. Jakkoliv je nutno i toto poučení krajského soudu korigovat tak, že proti I. výroku usnesení (neschválení oddlužení) může podat odvolání pouze dlužník (§405 odst. 5 insolvenčního zákona), proti II. výroku o zastavení insolvenčního řízení, III. výroku o přiznání odměny insolvenčnímu správci a IV. výroku o zproštění insolvenčního správce z funkce, se může odvolat nejen dlužník a insolvenční správce, ale i stěžovatel jako přihlášený věřitel (viz §405 odst. 3 in fine insolvenčního zákona). Byť tedy krajský soud v opravném usnesení nerozlišoval mezi jednotlivými výroky, stěžovateli muselo být patrné, že odvolání proti ústavní stížností napadenému usnesení (resp. některým jeho výrokům) je přípustné. Stěžovatel přitom podání odvolání, zejména proti II. výroku o zastavení insolvenčního řízení, nevyužil a přímo se obrátil na Ústavní soud. To je však v rozporu se shora uvedenou subsidiaritou ústavní stížnosti (viz bod 9). Je třeba rovněž zdůraznit, že ústavní stížnost byla podána až poté, co krajský soud vydal shora uvedené opravné usnesení - nelze tudíž přijmout případnou argumentaci, že stěžovatel podal ústavní stížnost v době, kdy se řídil nesprávným poučením o nepřípustnosti odvolání.
12. Nelze nadto přehlédnout, že stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítá protiústavnost samotného I. výroku usnesení o neschválení oddlužení, kterým krajský soud ostatně rozhodl tak, jak stěžovatel navrhoval, ale fakticky namítá toliko nedostatečnost odůvodnění rozhodnutí (absenci úvah o nepoctivém záměru v odůvodnění) a v konečném důsledku zpochybňuje následné zastavení insolvenčního řízení podle §405 odst. 2 insolvenčního zákona. Proti výroku o zastavení insolvenčního řízení však stěžovatel mohl, v souladu s poučením uvedeným v opravném usnesení, podat odvolání (§405 odst. 3 insolvenčního zákona), což neučinil. Podání ústavní stížnosti je tak předčasné. Kdyby byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím odvolacího soudu, popř. Nejvyššího soudu v řízení o dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů.
13. Vzhledem k výše uvedenému je ústavní stížnost nepřípustná, pročež ji soudce zpravodaj podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
JUDr. Radovan Suchánek, v. r.
soudce zpravodaj